Tovární čurbex

Koncem srpna 2014 jsem stála před velkým úkolem. 

Asi takhle velkým.

Vyčistit a připravit obří tovární sál na svatební veselí, přilehlé tovární prostory na ubytování svatebních hostů přišedších zdaleka a tovární halu na obřad. Měla jsem na to tři víkendy a týden před svatbou. Čistého času 11 dní, kdy jsem tam mohla být osobně přítomná.

Obřadní síň

Podkrovní sál

Snídaňový salonek

Spaní s výhledem.

Spaní s postelí.

Ošetřovna alias naše svatební komnata před
úpravou. Všechno pryč, po celé ploše matrace,
na matracích peřiny, na peřinách muž a žena. 

A pro trochu romantiky na okno jediná svíčka
v celé Továrně a na stěnu obrázek.

První sobotu jsem se svým záměrem seznámila nejbližší rodinu a šli jsme do Továrny. Pesan ten víkend neměl volno, takže zůstal v Brně. V Továrně mě a mamku přivítal pan Továrník, se kterým jsem se několik dní před tím domluvila, že tam uspořádáme celou svatbu, ne jenom obřad. Dal nám k dispozici dva stavební vysavače, zvedací plošinku, paleťák a další nářadí a seznámil nás se svým plánem zavést do sálu vodu a vyrobit provizorní pánské wc v kumbálu pod sily. 
Vlezla jsem do kumbálu a spadla mi brada. Dírou v prknech o patnáct metrů níž. Těsně nad hlavou se v té místnosti tyčila tři obří sila, pod nohama se houpala prkna v centimetrových odstupech, mezi nimiž bylo vidět podlahu v přízemí. Silo se tady v kumbálu zužovalo a pokračovalo dolů trubkou otvorem v prknech (o dost širším, než bylo potřeba), podél které chtěl pan Továrník svést dolů hadice provizorního pánského pisoáru. Snažila jsem se zachovat klid, ale vnitřní Posera na mě ječel ať odtamtud okamžitě vypadnu, než se ten ohromný válec na mě zřítí nebo ať se aspoň něčeho pořádně chytím, než některé prohýbající se prkno praskne. Nastínila jsem možné negativní dopady (nejen obrazné) pro nestřízlivé svatebčany a domluvila se, že po dobu svatby bude kumbál uzamčen všemi možnými prostředky.

Foto z kumbálu jsem nejspíš na povel pana Posery smazala,
takže pro představu je tu pouze foto zespoda.

Pan Továrník nemrkl okem a vytasil se s návrhem dovést kanalizaci na chodbu za druhou stranou sálu a vybudovat tam wc splachovací, že tam stejně bude potřebovat stoupačky. Pan Posera mě téměř donutil mu zlíbat ruce. 
S velkým elánem jsme se s mámou pustily do úklidu. Nevlastní tata zatím zprovoznil v sále elektřinu a odstranil pletivo. Za celou sobotu jsme však nestihly ve dvou vyluxovat ani půlku obrovitého sálu a padla na nás deprese. Temná a hluboká. Takže jsem obvolala kamarády a kamarádky z okolí a vyhlásila SOS.V neděli se jich v Továrně vystřídalo asi osm, včetně tchyně, která nepadla do mdlob, ale přivedla si kamarádku a společně umyly všech sto dvacet osm okenních křídel v sále. Ostatní luxovali (vysáli jsme plnou popelnici prachu), umývali, zametali a odklízeli krámy. 

V neděli večer jsem odfrčela do Brna s depresí o dost menší. Vypadalo to už nadějněji. Tlačila mě ale lehká nejistota, jestli pan Továrník stihne vytvořit záchod poblíž sálu. Už při první brigádě se ukázalo, že nejbližší použitelné záchody jsou o dvě patra níž přes chodbu za několika rohy, takže mi neustále zvonil telefon a já běhala po Továrně a hledala úlevychtivé a provodušedší zbloudilce. Proto jsem pro jistotu objednala dvě minitoiky a umístila je do jiného kumbálu přístupného přímo ze sálu.

Strategické umístění zabraňující ožralům zkoumat strojovnu výtahu.
A hasičům ji uhasit v případě požáru.

Kamarád hospodský nám zapůjčil velkou prosklenou lednici, pan Továrník přihodil i svou malou ledničku, vyrobil do sálu ponk s dřezem, ke kterému přivedl teplou i studenou vodu a skutečně vytvořil na patře se sálem i splachovací wc za použití niky ve stěně a dveří od zrušeného výtahu.
Pan Továrník totiž umí máknout a v současné době (po šesti letech) je Továrna úplně jinde - velký sál má regulérní toalety, bar, stoly, židle a podium, v Továrně je stylové ubytování, nová kovaná vrata, spousta originálního kovového nábytku a dalších parádiček. Tehdy jsme pionýrsky pomohli roztočit kolo a vyzkoušet potenciál tohoto skvostu.
Kromě zázemí pro sál pracovali Továrník, jeho přítelkyně a přátelé i na natírání litinových sloupů, schodišťových zábradlí a na obnově továrního nápisu. Takže naše další brigádníky už vítalo heslo dne.

Jsme všichni šlechetní a důvěryhodní až na půdu.

Druhý víkend se taktéž nesl ve znamení úklidu a stěhování. Vystřídala se tam většina budoucích svatebčanů. Dámy si daly druhé kolo vysávání prachu, zametání a vytírání, pánové odklízeli těžké krámy, vyměňovali žárovky a instalovali pod mým odborným vedením nábytek. Když došla pánská práce, chopili se taktéž kbelíků a hadrů.
Stoly a židle k zapůjčení nám dohodila kamarádka Harmonikářka z jejich obecního kulturáku. Dovezl je pesanův Svědek svým traktorem stejně jako folie pro vystoupení Tanečnic a palety, na které jsem položila velké kusy sololitu a vytvořila plochy k sezení mimo stoly. 
Zjistila jsem, že vlastně nic neudělám, protože sotva jsem se do něčeho pustila, přihasil se někdo žádající práci, nářadí, nasměrování k záchodu či vodě, vysvětlení obsluhy výtahu a tak podobně. Nakonec jsem se na práci musela vykašlat a začala jen delegovat a koordinovat. Máma se zas zaměřila na zásobování brigošů jídlem a pitím, zapojila i babičku s dědou, kteří pekli housky ostošest. 
S obnovou nápisu pomáhal Továrníkovi pan Zlatník, který se nás neprozřetelně zeptal, jestli už máme zajištěné prsteny. Měli jsme samozřejmě zajištěné prd, takže jsme skočili po jeho nabídce, že nám je vyrobí. Když se dozvěděl náš šibeniční termín, tak poněkud znejistěl, ale slovo dodržel, odchytil nás v průběhu prací v Továrně, změřil nám ruce, vyslechl si náš lowcost rozpočet a kroužky nám vyrobil. 

Po druhém víkendu deprese takřka opadla, takže bylo možné rozloučit se se životem svobodného děvčete. Moje rozlučka se svobodou proběhla vlivem vnějších okolností v poněkud komorním duchu pouze se Třemi lepými děvami, ale na intenzitě zážitku to nikterak neubralo. Mám pocit, že spíš naopak. Včelka zaválela poprvé. 

Netušíc, co mě čeká, následovala jsem stručnou instrukci a dostavila se do Včelčina obydlí. Po počátečním tlachání naší šprťácké čtyřky z první řady se ozval zvonek. Nevstoupil však striptér, nýbrž slečna Maskérka. Za půl hodiny ze mě pomocí nánosu několika vrstev nejrůznějších barevných hmot udělala člověka a za další půlhodinu, kterou strávila péčí o mé čtyři vlasy, mě dokonce proměnila v Ženu.

Jakmile naskládala své balzamovací tinktury do pěti objemných kufrů a zmizela, vyrazily jsme do víru velkoměsta. Brna. Ehm. Na náměstí Svobody(!) mě děvy dekorovaly nevěstí čelenkou se závojem a podivnýma korálema vyrobenýma z Kindervaječných žloutků. Byla jsem ráda, že jsem si své názory na estetickou stránku zmíněného šperku nechala pro sebe, protože když jsme dorazily do Podniku, který údajně neexistuje, ukázalo se, že jde o překvapení a hru. Mařka zbožňuje hry a překvapení. Byla to též výzva k vyskočení z komfortní zóny. A to Mařka taky ráda. 

Z každého "korálu" jsem v průběhu večera vylovila papírek s úkolem. Tak se stalo, že jsem od dvou neznámých pohledných mužů získala telefonní kontakt, nechala se vyfotit na pánských záchodcích, prozradila děvám několik intimností, koupila jim pití, nechala se pozvat od neznámého cizince na drink, osahala několik (oblečených) pánských zadků, přešla Masaryčku bez trička a vůbec prováděla nevhodné a neslušné činnosti, které za normálních okolností vyvolávají znechucené, pohoršené či rozpačité pohledy. Mně stačilo mít na hlavě kus záclony a všichni byli okamžitě a s úsměvem nápomocni. Včetně partnerek přítomných mužů. Odměnou za celovečerní úsilí mi byl podvazek. Užila jsem si to maximálně.
Večer jsme zakončily v Pandě, kde jsem prvně pila pití ze žárovky. Na zbytek noci si moc nepamatuju, ale mám mlhavý pocit, že jsme všechny skončily v posteli Třetí lepé děvy. Pravděpodobně u filmu se svatební tématikou.

Vrávoravá Orava, kule dej si důle

Léto 2014 začalo poněkud dobrodružně. Nabídla jsem se býti lodním náhradníkem a během dvou a půl hodiny jsem potřebovala sehnat jídlo, věci na vodu, slovenskou měnu a cestovní pojištění a dostavit se na nádraží. Převážnou část této doby jsem strávila hledáním dvou k sobě patřících dílů plavek. Další podstatnou část drahocenného času jsem vybírala vhodnou kombinaci různorodých vršků a spodků plavek. Zbylých dvacet minut jsem věnovala balení dalších věcí a přesunu. Naštěstí mi ve shánění zásob a financí ochotně vypomohl Pesan, za což jsem mu na hlaváku věnovala jeden z nejdelších polibků v historii naší společné existence, zamávala z okýnka vlaku a zapojila se do přehlídky osobních placatek a ochutnávky jejich obsahu. 

Cestou přibývali členové výpravy a někdy kolem půlnoci courák převezl naši čtyřiadvacetičlennou hulákající skupinu přes státní hranici. Na nádraží v Tvrdošíně jsme zakempili přímo na nástupišti a zatímco se větší část osazenstva pokoušela aspoň na pár hodin usnout, několik jedinců usoudilo, že vyčkávat východu slunce za zpěvu táhlých písní bude daleko větší zábava. Bohužel jsem patřila k většině snažící se na tvrdé dlažbě vedle nádražních záchodků dostat do sladké říše nevědomí. Po několika hodinách, kdy se tklivé tóny postupně přetransformovaly v tklivé chrápání, jsem konečně vyčerpáním upadla do kómatu. Z něj mi po hodině spánku pomohl kdosi zakopnuvši nejen o mé nohy, ale i o končetiny kolem ležících a ke Škodolibčině drobnému uspokojení i o hlavu hlavního zpěváka Jebáka (který nic nezaznamenav tvrdošíjně chrápal dál na celý Tvrdošín). 

Ráno jsme se přesunuli pod most k vodě, kde nám byl svěřen tucet lodí se sudy a odebrány bágly a cennosti. Zjistila jsem, že jedním, ze tří borců, se kterými jsem měla sdílet stravu, lodě a lože, je Jebák. Zaradovala jsem se, že aspoň bude sranda. Na první cestu jsem však vyfasovala týpka, který sice oplýval postavou více než obdivuhodnou (což mi bylo na pozici háčka naprosto k prdu), nicméně byl ze všech tří pánů suverénně nejnudnější. Vzhledem k povaze plavby, kdy se víceméně neustále soulodilo, pilo a zpívalo hromadně, mi to ale bylo vcelku jedno. Dál už jen stručně. 

Nádherná příroda kolem řeky. Bizarní slovenské hospody v nejzapadlejších vesničkách. Přespání na dětském hřišti. Metalová verze Zlatovlásky na akustickou kytaru. Oravský hrad a jeho deset tisíc schodů. Nikde žádné další lodě. Mařka způsobivši Kuřalce mírný otřes mozku odstrčenou kovovou slalomovou tyčí. Hospoda vedle kempu. Hraní a zpěv takřka do rána. Majitel hospody odevzdav nám klíč od hospody s tím, že máme sklo opláchnout, peníze nechat na baru a klíč pod rohožkou. Čtyřlůžkový spací přístřešek před hospodou ze čtyř pádel, prádelní šňůry a plachty. Včelčino půlkilové oko způsobeno jakýmsi hmyzákem coby vstupenka k několikahodinové prohlídce krás místního špitálu. Druhým okem. Majitelka kempu zprcavši nás za to, že jsme přespali vedle u hospody (a v hospodě) a ráno použili kempové zázemí, a odmítnuvši námi nabízený poplatek. Vytočený vůdce poslav majitelku v riť a ještě dál. Nádherné peřeje. Kolem stále ani noha. Ani nôha. Nekonečná sranda. Vylodění u jakési vesnice. Pasování několika vodáckých nováčků (včetně Mařky, která sice nebyla nováčkem na vodě, ale v této partě jo) na vodáky zahrnující mimo jiné šlehání kopřivama a spanking pádlem od Jebáka. Karty a pizza v místní hospodě. Tříkytarový koncert na dvoře konkurenční hospody. Odhazování dámských triček při tanci. Trabantí vokál s Jebákem a Kněžnou. Spaní na tribuně místního sportovního areálu. Cikcak plavba přes přehradu se zadákem Jebákem. Nekonečná cesta do Brna. Čautě!

Po čtrnácti dnech jsem si to zopakovala spolu s Pesanem a jinou partou na Berounce. Už to nebyl takový punk a krása, bo všude okolo mraky lidí, lodí a hospod, ale prdel byla rovněž.

Pak nastal čas začít se věnovat svatebním přípravám, protože můj vnitřní Architekt měl důsledkem nečinnosti okousané veškeré nehty a přilehlé vnější i vnitřní orgány. Jakmile jsem ho pustila ze řetězu, začal vymýšlet ptákoviny.

Samou nudou Architekt vymyslel a vyrobil pekelné oznámení, které 
bylo nutno ručně prořezat a naplnit papírem stejně jako psací stroj.

Nebyl k zastavení a donutil mě uplést papírové košíky na roznášené
 koláčky ve třech velikostech. Úchyl úchylná. Trvalo to věčnost.

Když v půjčovně svatebních šatů uviděli Architekt s Lakomcem
nabídku modelů a jejich ceny, podívali se na sebe a prchli,
jen se jim za patama prášilo. Architekt využil Lakomcovy
momentální indispozice a nakecal mu, že než dávat pět tyček
za půjčení škaredózy, je lepší si nechat za šest ušít parádu.
Lakomec se chytil.

Vzhledem k nutnosti informovat o změnách a možnostech
spoustu lidí, zkopíroval kamarád Kněžna svůj svatební web,
trochu ho překopal, doplnil Architektovou grafikou a tak bylo
možné anketou přesně zjistit, co budou hosté chtít pít a zajistit
potřebné množství. Díky tomu pivo došlo už o půlnoci.

Ze statku v Díře nám stále nebyli schopni říct, jakou jsou schopni zajistit kapacitu lidí na oběd a jestli vůbec jsou schopni zajistit prostor alias pártystan na společné jídlo (vnitřní prostor k dispozici nebyl, byli jsme uchlácholeni, že stačí ten stan). Navíc jsme usoudili, že pozvat lidi na obřad a na večerní mejdan bez oběda (na který jsme zvali kvůli předpokládané malé kapacitě jen část hostů) by v této lokaci bylo dost sobecké a náročné na dopravu a abstinenci. Pan Statkář si podřezal větev v momentě, kdy prohlásil, že to moc řeším. To se vnitřní Architekt nakrknul (protože od toho tu přece je, že), já popadla telefon, zavolala panu Továrníkovi a zeptala se ho, co by říkal na to, že bychom si v Továrně udělali také hostinu a mejdan v podkrovním sále. Místo odpovědi na mě začal chrlit nápady, jak to udělat a zajistit technicky, od záchodů po teplou vodu. Architekt začal infantilně tleskat a poskakovat. Jídlo jsme měli zajištěné externě tak jako tak, pití a všechno ostatní jsme si zajišťovali sami. Zavolala jsem tedy do Díry, rozloučila se se zaplacenou zálohou a akci na statku jsem zrušila. 
Tři týdny před svatbou. 
Začal boj s časem.

Tuším, že tuto větu použiju ještě víc než mnohokrát. Zvykněte si zavčasu.

Nářek zásnubní

Zatímco na podzim 2013 většina mých vnitřních já poskakovala kolem kuchyně, jedno řešilo záležitost krapet odlišnou. Moje vnitřní Biohodina přemýšlela, co dál s Pesanem. Pesan přemýšlel, co dál s prací. Měl pracovní smlouvu na rok a ani dva měsíce před koncem její platnosti za ním nikdo nepřišel probrat, co a jak dál, takže rozhodil sítě a sehnal si práci v Blansku na dobu neurčitou a za víc peněz. Ovšem na nižším postu a s úchylným dvanáctkovým směnovým systémem. Jakmile to oznámil v Břeclavi, nabídli mu taky dobu neurčitou a víc peněz. Když se mě zeptal, co má vzít, nechala jsem výběr na něm (a Biohodina předpokládala, že zvítězí Blansko). Vybral si Břeclav. Biohodina zpanikařila, začala tikat jako zběsilá, protože doufala, že se Pesan bude chtít posunout ve společném žití dál, než že spolu strávíme jednou týdně den a půl. Milá Biohodina tedy zavolala Pesanovi, vyblila to na něj a přesvědčila ho, aby odvolal, co slíbil a vzal Blansko místo Břeclavi. Měla jsem tehdy Biohodině nakopat prdel a říct jí, ať se do toho nesere, protože je to Pesanova záležitost. A on měl Biohodinu poslat slušně a taktně do hajzlu, vzít koule do hrsti a zapřemejšlet o tom, co teda vlastně chce (nejen od práce, ale i od života) trochu dýl než obvyklých pět minut (a totéž měla udělat i Biohodina). Leč nestalo se a tak Pesan začal spokojeně dojíždět do Blanska a trávit se mnou v bytě daleko delší dobu. Biohodině to však nestačilo a jednoho dne v nové kuchyni položila otázku týkající se další společné budoucnosti. V tom měl Pesan velmi jasno a nebylo potřeba ani obvyklých pět minut na to, aby prohlásil: "No, pokud ti nevyhovuje současnej stav, tak se buď vezmeme, nebo se rozejdeme, víc možností asi není, ne? Co navrhuješ?" 

Biohodina zatikala obzvlášť hlasitě, čímž přivolala pana Poseru a slečnu Závist. Pan Posera ovládl prostor, zavrhl přemýšlení a hloubání a navrhl nerozcházet se. Slečna Závist ho v tom podpořila, protože moje dobrá přítelkyně Včelka si tou dobou plánovala svatbu. Koneckonců mi s Pesanem nebylo nijak zle, do ničeho mi nikdy nekecal, byli jsme spolu už dlouho a takovýto posun vpřed se tudíž jevil vcelku logicky. Bylo tedy domluveno.

Biohodina sice ještě nějaký ten měsíc čekala na slíbenou oficiální žádost o ruku, ale jelikož se toho z Pesanovy strany okamžitě ujal pan Serunato, bylo to úplně zbytečné. Z mé strany se toho naopak chopil Architekt a začal čenichat až vyčenichal číslo na majitele Továrny, která mě v srpnu předešlého roku chytla za srdce a nepustila. Pan Továrník byl nadšen z Architektovy myšlenky obřadu v Továrně a pozval nás na návštěvu. Architekt též objevil krásný malý statek kousek dál v jakési Díře v Českém ráji, který jsme si zamluvili na svatební veselí.

Mezitím jsme si to prošli nanečisto se vším všudy.

Z Včelčiného rozlučkového večírku si mnoho nepamatuju, vybavují se mi jen záblesky. Nejlepší koláče na světě. Externí drinkmaster míchající koktejly jak na běžící pásu za doprovodu dramatické hudby a ohnivých efektů. Šaty z hajzlpapíru. Tanec. Retro. Velké retro. Velké papírové koule. Nakouknuvší cizokrajný Chozé odmítající zatančit pro rozvášněný dámský dav. Moje mimochodem utrousená žádost o Včelčino svědectví. Včelčin zaskočený souhlas (kdo by odmítl v takové chvíli před tolika lidmi). Vítězství v hádání pantomimického ztvárnění "Lascivního libida lasičky". Počkat, tohle asi bylo jinde a jindy. 

Jelikož si Včelčin nastávající choť Kněžna hodlal na svatbu pozvat všechny lidi, s kterými se za celý svůj nedlouhý život potkal, uspořádali si veselku dvoudenní. My měli to štěstí, že jsme byli poctěni pozvánkou na oba dva dny. Za to bylo nutno se jim bohatě odměnit.  I nastřádali jsme patřičný obnos, který jsem rozdělila do několika lahviček, přihodila pár prázdných a zalila pur pěnou ve velké krabici. Pak už jen stačilo zapíchnout dvě lžičky a napsat pokyny a dopravit to na místo činu. Měli radost. Největší. Zejména z těch prázdných pixel.

Z dvoudenního mejdanu si kupodivu také mnoho nevybavuju. Romantika v kapli. Bramborový knedlík ke svíčkové. "Každou hodinu se sejdem tady u toho stolu a dáme si spolu panáka" domluvil si s námi ve čtyři odpoledne jeden z hostů, načež po dvou hodinách usnul. Několik hodin tance a přežírání. Nevěsta v masce buldoka. Mám pocit, že se zjevila nějaká osoba tvrdící, že ji Kněžna nabořil a dožadovala se kompenzace, naštěstí se ukázalo, že je to jeho švica či co, takže nejspíš vše v cajku a vyřešeno v rámci rodiny. Nebo tak nějak. Gang karaoke ve tři ráno a skupinový údiv nad slovy Sestričky z Kramárov. Mlhavě si vybavuju, že Pesan nejspíš komusi zabral postel a obtěžoval svým chrápáním osazenstvo jiné cimry, než která nám byla přidělena. Ale jistá si nejsem, protože šel spát o několik hodin dřív než já. Je dost dobře možné, že toto spáchal ženich. Nebo někdo úplně jinej. Z druhého dne si pamatuju ještě míň. Milion lidí. Milion nejlepších koláčů na světě. Vlahá červnová sedmistupňová noc. Pětihodinová noční cesta do Brna po objížďkách objížděk.

Po této zkušenosti jsme jeli na návštěvu do Továrny. Pan Továrník nás tentokrát provedl a pustil úplně všude. Když se před námi otevřel podkrovní prostor s litinovými sloupy a dřevěnou podlahou, spadla mi brada do vrstvy prachu. Než jsem ji sebrala, prohlásil Pesan, že je mu zima a už ho to nebaví a tak jsme zbytek objektu prosvištěli jak Emil s Danou. Plácli jsme si s panem Továrníkem, že obřad bude v hlavním prostoru továrny a že si dáme vědět.

Poté jsem zhruba měsíc odpočívala a věnovala se práci. Až tak jednoho dne ve 13:00 přišla od jednoho z novomanželů Kněžnových zpráva v tomto duchu: 

"Přátelé, na poslední chvíli nám vypadl jeden kámoš, pokud s námi chcete jet na vodu nebo víte o někom, kdo by chtěl jet, ozvěte se. Sraz je dneska v půl čtvrté na hlaváku."

Jelikož jsem o vodáckých radovánkách této party slyšela již mnohé bardy vyprávět, zatoužila jsem po trošce dobrodružství a srandy, vyptala se šéfa, jestli by nevadilo, kdybych odešla a následující dva dny bylo mé místo v kanclu prázdné. O pět minut později jsem potvrdila svou účast a obdržela mailem podrobné informace. Z nichž jsem vyčetla, že se jede slovenská Orava, takže kromě jídla budu potřebovat i peníze a pojištění.

Začal boj s časem.

Kol(ego), vždyť vy jste ji přeříz...

Podzim roku 2013 jsem trávila řešením rozbombardované kuchyně, která ač funkční, byla rozkopaná jak Brno v létě.

Napřed bylo nutno vymalovat. Dychtíc po nových zkušenostech a zážitcích, rozhodla jsem se tentokrát vymalovat také strop.

Jakmile byla místnost vybarvena, nastal čas zamyslet se nad jejím vybavením. Tady se začíná příběh o tom, kterak můj vnitřní Architekt svedl krutý boj s mým vnitřním Lakomcem a dalšími mými egy. 

Napřed scénu ovládl Lakomec a přišel s plánem vrátit na místo původní hnusnou sektorovou linku, jen ji trochu zkrátit. Přesně tak, aby se vedle ní vešla ještě lednička. Akce se chopil Architekt a s dobrými úmysly měřil a počítal, počítal a měřil. Ale srdce do toho nedal, protože to nebyl jeho nápad. A tak se stalo, že se sekl o pár centimetrů. 

Když na youtube smažou vaši oblíbenou hlášku, nezbývá než si ji nakreslit.

Lakomec zasténal, Architekt zajásal, protože linku po tomto zásahu už nebylo možné použít. Bude nová!

Architekt prosadil kuchyňská dvířka v matném bílém laku místo lamina. Lakomec ho pro ně poslal do Ikea. Architekt trval na masivní spárovce místo laminové desky. Lakomec vybral levného dodavatele spárovky a prohlásil, že si Architekt musí desky obrousit a nalakovat sám. Architekt při šestitýdenním čekání na desky proklel Lakomce za nespolehlivý zdroj. Lakomec Architekta za výběr materiálu. 

Architekt, zdecimovaný dlouhým čekáním, přenechal supervizi nad převzetím kuchyňských desek vnitřnímu Nedočkavci. Nedočkavec převzal od truhláře desky v osm večer na parkovišti v Bystrci za svitu automobilových reflektorů. Architekt následující ráno zjistil, že desky jsou tvořeny deset čísel širokými průběžnými fošnami stejné barvy. Až na jedinou, která měla barvu výrazně světlejší než zbytek desky a zaujímala místo na nejviditelnějším kuse. A jelikož Architekt nenašel skrývajícího se vnitřního Odvážlivce, který by věc reklamoval, zhroutil se. Ostatní svolali poradu. Byla dlouhá a ostrá, ale na závěr se všichni jednohlasně shodli, že s chybějícím Odvážlivcem a zhrouceným Architektem na scéně jiná možnost není. A tak se zjevila dvě má další vnitřní já. Dnes se zjevují daleko častěji, ale tehdy bývali vzdálení a exotičtí, přicházeli jen výjimečně. Pánové Serunato a Jemito Uřiti. Ti připravili půdu, načež se dostavil jejich šéf Sestimsmiř. Bylo možné pokračovat.

Architekt měl při návrhu kuchyně možnost zvolit větší prostor pod dřezem a užší myčku. Usoudil, že nádobí je důležitější než odpadky a místo toho zvolil šedesátku myčku a čtyřicítku skříňku pod dřezem, ač byl všemi přesvědčován, že to nejde, že se to nedělá, že špatná konjukce Marsu se Saturnem a tak dále. Pracovních ploch nebylo nazbyt, navrhl tedy dřez bez odkapávací plochy, kteroužto umístil do jednoho ze šuplat. Poté proskenoval nabídku dřezů bez odkapávací plochy a nalezl pouhý jeden, který plně využíval potenciál přiděleného prostoru, byl vhodného materiálu a nebyl maličký jak popelník. Když Lakomec uzřel cenovou nabídku tohoto značkového kusu, stačil mu významný pohled a Architekt se s pokleslými třesoucími se rameny odšoural. Bylo už pozdě večer a pan Serunato, který se ještě plně nevzdálil, užuž bral za kliku, když vtom Architekt nalezl zmíněný dřez včetně sifonu a připraveného otvoru pro baterii v bazarovém inzerátu přímo v Brně. Vítězně přibouchl dveře a pustil se s novým elánem do výběru vhodné vodovodní baterie. Stanovil si, jak jinak, jednoduché požadavky. Nic hranatého, ladný tvar, žádné zbytečné plošky, na kterých se drží bordel, ideálně matné a s vytahovací sprškou. A vskutku, po osmihodinovém hledání ji objevil. Stála dvacet tisíc. Navíc byla trochu divná. Po další půl hodině nalezl, co chtěl. Byla dokonalá. A za pětinovou cenu. Než se Lakomec vzpamatoval a přispěchal s návrhem zvážit ještě Bauhaus či Ikeu, objednal Architekt baterii na neznámém českém ešopu s měsíční dodací lhůtou. Jelikož stále nemohl nalézt Odvážlivce, který by se pustil do nákupů z Číny napřímo. Lakomec se urazil a při výběru myčky a lednice nebyl k nalezení. Architekt vše pečlivě přeměřil a vygooglil instalační plány, aby se ujistil, že se neikeácké vestavné spotřebiče vejdou do ikeácké kuchyně. Leč přesto, že do toho tentokrát dal celé své srdéčko, spočítal to opět blbě.

S Pesanem jsme sestavili skříňky, načež jsem povolala šikovného kolegu z práce, který vyřezal díru na dřez nejen v kuchyňské desce, ale také v bocích skříňky, jelikož dřez sice plně využil prostoru, ale nezbylo už žádné místo na instalační prvky. Jelikož díry nebylo vidět, pokrčil vnitřní Architekt rameny a zapsal si to pro příště. Pak už jen stačilo odhalené nenalakované plochy zamatlat průhledným silikonem, nainstalovat dřez, baterii, přišroubovat skříňky ke zdi a pomocí několika kil úhelníků a spojovacího materiálu připevnit desku ke skříňkám. 

V pátek 13. prosince jsem si naplánovala vánoční večírek se spoustou hezkých holek. Takže bylo potřeba zprovoznit dřez (neptejte se). Vodařovi K. tedy volal můj vnitřní pan Pinktlich, který nesnesl nedodělky a když mu vodař K. nabídl nejbližší možný termín ráno v den D, kývl na to. A jak to tak u instalatérů chodí, vodař K. za ráno považoval dvanáctou hodinu. Sice jsem byla ráda, že se vůbec dostavil, ale nedalo mi to a předala jsem otěže vnitřní slečně Škodolibce. A tak nebohý vodař K. vstoupil do kuchyně, kde bylo u slavnostní tabule namačkáno deset krásných zdrojů estrogenu, za potlesku, pískotu a woo-ování. Škodolibka hlasitě oznámila, že přítomný muž není striptér, ale instalatér. Tento se zapýřil, neodvážil se svléknout ani bundu a bleskurychle skryl svou dvoumetrovou postavu do čtyřičítkové skříňky pod dřezem, kde se lomozem snažil přehlušit dámské hovory o životě a svém vystrčeném pozadí, které se mu do skříňky nacpat nepodařilo. Po dvaceti minutách se konečně vysoukal, odmítl nabídky na přivýdělek tancem a prchl.

Dva dny před Štědrým dnem přijel Pesan z Břeclavi a implantovali jsme do linky myčku a lednici. A zde se ukázala osudná početní chyba Architektova. Mrazáková dvířka vestavné lednice sice byla schovaná za bílými lakovanými dvířky na ně pověšenými, ale závěsné šrouby zasahovaly nahoru pod dvířka lednicová. Tudíž bylo mrazák možno otevřít pouze za současného otevření lednice. Architekt tedy alespoň navrhl nedávat na mrazáková dvířka úchytku, aby za ni někdo neznalý problému nevzal a nepoškodil lednicová dvířka. Pan Serunato uznale pokýval hlavou. Stejně mrazák skoro neotvíráme.

Chybělo už jen několik maličkostí. Obklad za linkou byl dočasně vyřešen kartonovým obalem od bojleru. Nainstaloval ho tam můj vnitřní Bezmozek, takže když po měsíci bezchybného fungování za plynovou varnou deskou vzplanul a jeho životnost byla ukončena, povolala jsem konečně obkladače M., který nainstalovanou linku obložil tak dokonale, že nebyla potřeba žádná lišta. Digestoř zapojil a pověsil Pesan, čímž dal na prdel mému Věčnému Nespokojenci. Zatímco se Nespokojenec zotavoval, převzal žezlo Lakomec, který ukořistil na domácím výprodeji mé kamarádky bílou polici, kteroužto označil za vhodnou náhradu horních skříněk. Architekt byl někde zalezlý a nedal mu přes hubu, takže jsme se s Pesanem pustili do její instalace. Tu se Architekt vynořil a se zdviženým prstem upozornil na možnou kolizi upevňovacích prvků s kabelem vedoucím k zásuvce s tím, že je potřeba vrtat opatrně. A tak Pesan kabel provrtal s nejvyšší opatrností. Architekt zavřel oči, počítal do devíti set tisíc a když oči otevřel, byl problém vyřešen. 

Rodinný elektrikář: "Odkryjete to zhruba 20 cenťáků
na každou stranu, ať vám to jde dobře napojit..."
Pesan: "OK"
Už jsem se zmínila, že pánové Serunato a Jemito u Pesana
vládnou ve stejné míře jako u mě Architekt a Lakomec?

Architektovi sice blikalo červené světlo, ale po Pesanově ujištění, že postupoval dle rad rodinného elektrikáře, zhaslo. Tady si můžete prohlédnout, jak naše lowcost kuchyně vypadala předloni. Nabízím cenné rady a náhradní díly.

Původní stav po nákupu. Meruňková rulez.

Vodař K. na další mé vodařské aktivity reagoval tím, že se připotácel s obličejem zeleného odstínu s tím, že má virózu a ozve se, až to vyleží (still waiting). Musela jsem sehnat jiného vodaře, kvůli rozbombardovanému záchodu. A trvalo mi to rok (má touha po umývátku nebyla tak silná). 

Protože jsem mezitím zušlechťovala něco jiného. 

Něco velkého. 

Továrnu. 

Tisíc a jedna překážka

Paralelně s našimi rekonstrukčními radovánkami v první půlce roku 2013 skládala ségra jednu státnici za druhou a já jsem řešila zrušení živností a jiných záležitostí v tatově firmě, obvolávání firemních a soukromých dlužníků, obíhání různých institucí, předání klientů jiné firmě a prohrabávání tatova firemního a soukromého archivu. Vzhledem k rodinné úchylce hromadění a systematickému ukládání dat a věcí se jednalo o rozlehlý kolos obsahující všechno, co tata kdy prožil a co šlo archivovat. Od složenek za elektriku z roku 1982, přes tatovy dva rozvody, po archivní data několika zrušených šmelinářských firem. Aby mi z toho, co jsem nacházela, nevybuchl mozek, bylo nutno ho pravidelně vyplachovat hudbou a protřepávat tancem. S tím mi vydatně pomáhali kolegové z práce, kteří mě dotáhli ke společnému jammování, takže jsem oprášila harmoniku. Taky Spolek kavárenských povaleček, se kterým jsme obrážely každý čtvrtek brněnské kavárny, nezahálel a vydatně narovnával moji psychiku. 

Kromě daňového experta se ze mě stala také realitní agentka a nemovitostní právník. Jakmile nás notářka přesvědčila, že nemá cenu vzdávat se dědictví (bylo na ní hodně vidět, že se tím fakt zabejvat nechce), že to nebude tak hrozné, jak si myslíme (chachá) a měly jsme domluvenou zájemkyni o tatův domek, padlo nám se ségrou na krk několik balvanů.

Jedním z nich byla ideální polovina baráku, ve které měl tata kancelář, dalším byl jeho zahypotékovaný nedorekonstruovaný domek 2+kk, obojí v Prdelákově. Ideální polovinu naštěstí chtěli majitelé druhé poloviny. Nabídli nám za ni 3/4 odhadní ceny, že víc ani prd. Vzhledem k tomu, že Prdelákov není žádná lukrativní lokalita a jelikož jsem tehdy zrovna zaplatila nehoráznou částku za zimní vytápění, jsem v duchu zajásala a nahlas řekla, že si to musíme rozmyslet. A mé rozmýšlení začalo o dvě minuty později, když jsem obcházela obrovské SUV, kterým majitelé přijeli ze svého horského penzionu, a soukala se do našeho malého pidiautíčka, které se krčilo vedle. Vzhledem k tomu, že jsme ručily za tatíkovy dluhy aktuální i případně nově objevené až do výše odhadní ceny - překonala jsem svůj odpor k odporování a vytáhla cenu na 7/8 odhadní ceny. Poté už zbývalo jen dvě kanceláře, kuchyňku, koupelnu a privátní pokojík vyklidit. A tak jsme vše převezli do tatíkova půl kilometru vzdáleného domku. Krásný, leč obří sejf, který tatík vyšmelil bůhvíkde, aby měl v čem skladovat počítač 286, černožlutý monitor značky Herkules a jiné relikvie svých podnikatelských začátků, jsem obrečela a prodala za pár šupů a především za odvoz.

Na domek sháněla zájemce tatova Přítelkyně. Tatův neoficiální pokyn uváděl, jakou částku jí máme zaplatit z prodeje dědictví, a tak nám pomáhala shánět kupce, protože bez jistého budoucího kupce jsme nechtěli dědictví přijímat. Zadařilo se a sehnala zájemkyni - mojí spolužačku ze základky, jejíž rodiče bydleli ve stejné bytovce s Přítelkyní. Spolužačka nám slíbila koupit ho za odhadní cenu a začala si vyřizovat hypotéku. Ovšem domek měl své mouchy. 

Nejvýraznější známou mouchou byla hypotéka. Na schůzce v bance v Okresním městě nás uvítala usmívající se paní. Sdělily jsme jí, že přicházíme zrušit tatův účet a doplatit hypotéku z pojistky. Úsměv zdřevěněl. Ale naštěstí jsme natrefily na profíka, který si ví rady a tak nenastalo obávané telefonování na všechny světové strany. Paní vytiskla papíry o ukončení hypotéky, informovala nás, kolik úroků doplatíme navíc jako pokutu, která nejde z pojistky, a požádala o podpis. Tatovým jménem. Nevěřícně jsem se jí zeptala, jestli to je běžný oficiální postup, protože podepisovat zemřelého půl roku po smrti mi přišlo poněkud smělé. Ale paní trvala na tom, že postup je takovýto, protože jinak by musela hypotéku převést na mě a ségru, včetně ověřování toho jestli na ni dosáhneme. Zajímalo by mě, co by následovalo poté, co by banka zjistila, že ségra je nemajetná studentská existence a já zadlužená koupí vlastního obydlí, a že nám tudíž hypotéku svěřit nemohou. A tak jsem podepsala tatu, nechala provést doplacení a po ujištění, že je vše splacené a nic se již nebude strhávat, zrušila osobní účet k poslednímu dni v měsíci a očekávala výmaz zástavního dvojím práva, abychom domek mohli prodat. Spolužačka si zatím vyřizovala hypotéku u své banky a jak to tak bývá, přivlekla na místo bankovní odhadkyni. Paní odhadkyně uzřela v okně ceduli Stavba povolena, které si nikdo z nás nevšiml a kdo si jí všiml, bezstarostně ji ignoroval, protože tata v domku vesele bydlel už dva roky. Ukázalo se, že domek není zkolaudovaný k užívání, tudíž Spolužačce nepůjčí normálně, ale úvěrem na stavbu. Pak teprve jsem si vybavila, že tata v letech minulých vykládal o tom, že ho kdosi napráskal kvůli velkému rozsahu stavebních prací, které ale údajně nepodléhaly povolení ani ohlášení. Takže povolal kamaráda právníka, opřel se do toho a vyštípal z úřadu babu, která mu chtěla dát pokutu (jak jsem koupila, tak prodávám a upozorňuju, že tata byl mistrem v úpravě informací). Faktem ovšem zůstává, že vyštípanou dámou byla Spolužaččina teta. 

Nicméně se mu tou dobou rozsypalo druhé manželství, rozvedl se a tak se rozhodl změnit dispozici zcela k obrazu svému, na což si už musel nechat zpracovat projekt a požádat o povolení. A tato informace už se k nám nedonesla.

A tak jsme stály před dalším úkolem. Naštěstí nám elementálové (a Spolužaččina teta toho času opět pracující zpátky na stavebním úřadě) byli nakloněni, Spoužačka spolupracovala a objela všechny, u kterých jsem telefonicky vyprosila kopie původních revizí, a do týdne byl domek zkolaudován. Když po měsíci a půl stále nebylo zástavní právo vymazáno, vydala jsem se do banky. Pán hledal a volal, volal a hledal a nakonec mi sdělil, že za hypotéku se platil měsíční poplatek zpětně a jelikož jsem zrušila účet k poslednímu v měsíci, tak se prvního následujícího měsíce nemohl tento poplatek zpětně ztrhnout. Zamáčkla jsem žílu na čele, nechala ho provést milion a jednu složitou operaci nutných k tomu, abych poplatek uhradila na místě, třikrát se ho zeptala, jestli je to už opravdu vše a nasupeně jsem odkráčela. Stačilo už jen nechat vypracovat energetický štítek k domku, pořešit věcné břemeno nejmenovaného telefonního operátora na ideální polovině a zajistit smlouvy o prodeji.

Nikdo z kupujících nechtěl utrácet za právníka a tak jsem vzala naše smlouvy kupní a smlouvy o smlouvách budoucích, které tvořil právník, obšlehla jsem jádro, vyškrtala výhody protistran a poslala všem zúčastněným. Nikdo to nečetl, nikdo žádné úpravy (kromě drobností, které chtěla banka) nepožadoval. 

Nicméně na baráku měl stále trvalé bydliště synátor tatovy bývalé druhé manželky. Když se mi podařilo na něj sehnat kontakt a dovolat se mu, sdělil mi, že momentálně přebývá s jakousi vdanou madam v nájmu v Dolním Prdelově a bydliště si tam přepsat nemůže, ať ho přehlásím na obec. Na obci o něj kupodivu nestáli a trvali na důkazech o tom, že tam už nebydlí. Takovým důkazem mohou být výpovědi sousedů, že ho tam neviděli a tak. Na shánění takových důkazů jsem neměla čas ani náladu a tak jsem sepsala čestně prohlášení pro dotyčného o tom, že tam už nebydlí, dala si s ním schůzku v Okresním městě na poště, kde prohlášení ověřeně podepsal a poslala ho spolu se žádostí o přehlášení bydliště na obec Prdelákov. Po tomto zákeřném úskoku už paní starostka nemohla nic dělat a musela se smířit s dalším Prdelákovským bezďákem.

Pak přišlo na řadu stěhování nábytku z domku. Něco si vzala Přítelkyně, to co se hodilo nám a ségře bylo potřeba spolu s archivem přestěhovat do Brna. Objednala jsem tedy na víkend kamion, nechala si dopředu sdělit, kolik v něm bude místa (půlka byla plná jiných zásilek), poměřila nábytek, nakreslila si to všechno ve sketchupu a pak už jen komandovala poskoky (ségru, Pesana a ségřinu přítelkyni) kam který kus. Vešlo se to taktak, protože jsem v té době zrovna trpěla pocitem nedostatku a tak jsem poručila naložit úplně všechno, kromě vestavného nábytku. V Brně si ségra svou část uskladnila v čímsi skladu. Naše část putovala do bytu, kde vytvořila labyrint s půlmetru širokými cestičkami a čekala, až barák nechá vybudovat sklepní kóje. Čekala půl roku.

Jelikož jsme v záchvatu harpagonství odvezly i Spolužaččiny socialistické štafle, které si tam připravila, (neboť tatík míval nemlich ty samé) a slíbily jí předat dokumenty od domku, bylo potřeba vykonat další otočku do Prdelákova.

A tak u mě jednoho srpnového dne zazvonila ségra, abychom se spolu vydaly na dalekou pouť. Záznam z naší cesty zde:

Milý Ježíšku, letos moc prosím o kus mozku s pamětí tak 500 GB. Aby se mi už nestal včerejšek. 

Quest: Odvézt v pátek štafle a šanon s dokladama do Městečka k mámě, přespat a v sobotu to odvézt do Prdelákova a předat a cestou se stavit v autobazaru. 

Process: Zopakování zadání questu oběmi účastnicemi. Příprava šanonu a dokladů. Zopakování zadání questu jednou účastnicí M účastnici S. Nachystání štaflí i tašky se šanonem ke dveřím. Návštěva toalety, hledání slunečních brýlí, mikiny a jiných nezbytností pro cestu naotočku účastnicí M. Remcání účastnice S. Odchod účastnice S k autu. Zamykání a spěšný odchod účastnice M k autu. Odjezd z Brna. Zapnutí přehrávače, veselé tlachání, pohoda, komfort a sledování seriálu trvající 3,5 hodiny. Uzření cedule Vítá vás Městečko účastnicí M. "Dohajzlu, my jsem nevzaly ty štafle!" Pětiminutové vymýšlení alternativního plánu se štaflemi. 22:00 Příjezd a vítání s mámou. Vynášení věcí. "Ty už jsi odnesla tu tašku s tím šanonem?" "Jakou tašku?" Hysterický záchvat účastnice M. Odjezd z Městečka. "Tu tašku se šanonem jsem asi nechala stát na parkovišti než jsme vyjeli z Brna." Panický záchvat účastnice M. Povolání účastníka P. 

Quest: dojet z Břeclavi do Brna, najít tašku na parkovišti a uklidnit nás. 

Účastník P není nadšen, v duchu posílá obě účastnice do p a vyráží. Zapnutí přehrávače, neveselé tlachání. 23:00 splněn quest účastníka P, jenž sice nenašel tašku se šanonem na parkovišti, objevil ji však bezpečně uzamčenou v bytě spolu se štaflemi. Odjezd naštvaného účastníka P zpět do Břeclavi. Veselé tlachání účastnic o tom, jak se v noci dobře jede a jak to ubíhá, 1:30 příjezd do Brna. 

Druhý den: Vstávání, nakládání obou relikvií a nekonečná, únavná a cesta z Brna do Prdelákova a dále nekonečně dlouho do autobazaru poblíž Městečka a zpět do Brna. Takže Ježíšku, kdybys byl tak laskavý, Mě a Ségře ten kus mozku s pamětí a účastníkovi P něco absolutně úžasného.

Pak proběhl zasloužený relax. V Městečku. Šly jsme s mámou do lesa a při návratu koukám, že před okny staré továrny za barákem roste něco jako obří bonsai. A stojí tam rezavej parní stroj. Táhnu mámu blíž a najednou se otvírají dveře a v nich stojí chlap. "Dámy pojďte dál, pan majitel vám to tu ukáže." Máma se mě pokouší odvléct, ale mám větší sílu a tak potkáváme pana továrníka, který kde se vzal tu se vzal, natočil nám pivo a provedl nás Továrnou. Při vstupu do hlavního sálu a pohledu na vysoké sloupy a okna a kulatou podestu schodiště mě napadá jediné: Chrám. Sice ho lehce kazí zavěšené kabely se zářivkami, ale ty přestávám vnímat po třech vteřinách. Pan továrník vykládá, kterak to tu před rokem koupil, zahraje na přítomné piano, ukazuje nám, jak předělal soustruh na stůl, svou sbírku starých anglických motorek, další věci, které vytvořil z kovošrotu a hlavně neskutečné tovární prostory. Nemám slov.

Po dvou hodinách už mámu nebaví předstírat zájem o Továrnu a cennosti uvnitř ukryté a vleče mě pryč. 

Dorelaxovala jsem. Byl čas doplácat kuchyni.

V zájmu vaší pohody, vyměníme rozvody

V březnu 2013 začala domovní rekonstrukce. Pozvolna a mírně - pokácením všeho zeleného v předzahrádce. Naštěstí nešlo o zeleň kdovíjak hodnotnou. Smradlavý třímetrový tamaryšek a šestimetrová túje ke komfortu našeho bydlení přispívaly pouze tím, že svou polohou přímo před okny bránily všemi svými částmi zvědavým pohledům z ulice, čerstvému vzduchu a poskytovaly pestrou škálu objektů hodných entomologického zkoumání. Jelikož vzrostlých stromů bylo v ulici víc než dost, usoudila jsem, že záclony budou praktičtější a osobně jsem tahala za provaz, když šla túje k zemi. Intenzita světla v bytě totiž rázem stoupla o 80 %. Zjistili jsme, že jsme spolu s bytem zakoupili i částečný výhled přes půl Brna. Z přízemí. 

Ukončete výztup a náztup, dvorek se zavírá.

V půlce března si to přihasili dělníci a položili ležatou kanalizaci. Bohužel jen do závěje, protože přes noc nasněžilo asi patnáct čísel. Po měsíci byly hotové přípojky a odvlhčení soklu a mohlo se vtrhnout do bytů.
To tak přišel pán, nehleděl vpravo ani vlevo, zamířil do koupelny, vytasil metr, poměřil stěnu a pravil: "Tady je vodovodní stoupačka, pozítří začínáme, do té doby si sundejte ten bojler, vede to za ním." A odfrčel rozdávat radost dál. Podívali jsme se s Pesanem na sebe a na postarší stodvacetilitrový bojler. Navrhla jsem cvičně vykuchat drážku nad obkladem pod bojlerem, abychom zjistili, jestli tam stoupačka skutečně je. Drážku jsme provedli, stoupačku jsme však nenalezli. Aby ne. Pán sice měl měřidlo certifikované, ale měřil to včetně ostění šedesáticentimetrové stěny. Na sundání bojleru jsme se vyprdli. A dobře jsme udělali. Stoupačka byla totiž za vanou, kde ji v den kopání objevil pán s větším metrem. Poté parta pana Lojzy rozkuchala polovinu bytu, protože stoupačky byly v koupelně, kuchyni i na wc. A jelikož většina lidí z baráku tuto akci spojila s rekonstrukcí bytu a náš byt vypadal, že rekonstrukci potřebuje, nesrali se s tím. 

"Jo, vy to chcete zapravit? Aha. A nechcete
si radši udělat novou koupelnu?"

Při poslechu sousedčina lamentování, kterak po sobě nezametli, když znovu obložili pečlivě odpreparovanou jednu řadu obkladaček, můj zrak padl na rozvrtanou koupelnu. Jakmile vodaři zprovoznili celý domovní systém, zjistili, že nám neteče voda ze sprcháče ani ze dřezu, jelikož to bylo napojeno ze čtvrté stoupačky. Ta nebyla v projektu zakreslená a tou dobou už se válela na skládce. I nezbylo dělníkům, než vytasit nádobíčko a příslušná místa napojit novým vedením. To bylo impulzem k tomu, abychom s Pesanem přes víkend odsekali trapný zbytek obkladu v koupelně. Ručně. Kango by sice bylo, leč zrovna nešla elektřina.

Při této činnosti Pesanovi při sundávání vybuchl v ruce kus sprcháče (asi navibrován z toho, jak bombili drážky okolo). Po víkendu mi vodaři sdělili, že některé původní baterie byly vyhozeny a bojler není k nalezení. Když se pak přihasila sousedka-předsedkyně svj s tím, že se všichni shodli na tom, že by si stávající šroubované plynové trubky měli všichni v domě kvůli bezpečnosti nahradit svařovanými a to za své, naše představy o malé levné akci se začaly ubírat v řiť podstatně rychlejším tempem. Pan Lojza sice navrhoval jedno úsporné řešení za druhým, ale když mi potřetí líčil výhody obkladaček přilepených na původní obklad, poslala jsem ho za svými představami o malé levné akci. Sice mě pak častoval nehezkými jmény na každém kroku, ale jelikož byl profesionál, činil tak pouze ve chvílích, kdy si myslel, že ho neslyším. Na wc jsme se prozatím na odstraňování obkladů vykašlali.

Kvůli výměně šroubované plynové trubky bylo nutno rozkopat další kus kuchyně a předsíň. Když už se do věci vložili plynaři, nechala jsem udělat odbočku na případný budoucí kotel a přendat svařovanou plynovou trubku od wafek, která se vinula okolo záchoda tak, aby vedla vevnitř. Ne v míse. V místnosti. A tak ji vedli okolo záchodové stoupačky. Jelikož mezitím prosákly na povrch informace o tom, že se možná budou stoupačky zakrývat, poprosila jsem, aby vedení předělali, aby tam bylo možné umístit sádrokartonový dekl. Zafrkali, stvořili trubkové umění a zmizeli. 

"Nemohlo to vést protilehlým rohem, kde stoupačky nejsou?"
"Mohlo."

Na wc nainstalovaná protihluková stoupačka zajistila přenos každého prdu v šestém patře přímou linkou přes dvoje dveře až do naší ložnice. Naštěstí se tato superschopnost projevila i v ostatních bytech a tak sousedé nakonec rozhodli, že nechají obalit stoupačky vatou a sádrokartonem všem bez doplatku. Dostavil se tedy sádrokartonář. Obhlédl plynový majstrštyk a prohlásil, že se mezi draze zhotovené dílo a stoupačku žádnej dekl nevejde. "Ale nebojte, paní, já si poradím." Za několik hodin měl hotovo. Poradil si tak, že plynovou trubku zakomponoval do svého díla. Neměla jsem odvahu ptát se ho, zda ví, že plyn nesmí vést v dutinách, jen jsem obdivně prohlásila, že tam tu vatu nacpal docela rychle. "Jakou vatu? Tam žádná vata bejt nemůže, dyť by se tam nevešla. Stejně by to nic neodhlučnilo. Franto, pojď sem nasadit záchod, tady je hotovo!" Mistr Lojza, který právě končil s deklem o patro výš u sousedů, mi potvrdil, že s vatou teda rozhodně nikdo nepočítá a musí to bejt nějakej omyl, pani, to jste špatně pochopila. Šla jsem se pro jistotu zeptat sousedky-předsedkyně. Ta se podivila a jala se telefonovat Nejvyššímu. Vrátila jsem se do bytu. Přišel omítkář a pravil, že potřebuje dát pryč záchod, aby mohl omítat, ale že teda začne seshora, než Frantu najdu. Nikoho jsem hledat nešla. Po chvíli nakoukl sádrokartonář a s kyselým ksichtem mi oznámil, že zítra dojde nacpat tam tu vatu, ať jsme laskavě opět celý den doma. A tak, abych nějak využila zbytečné dovolené, požádala jsem ho, aby kastl upravil do souladu s plynovou trubkou a patřičnými normami. Kyselý ksicht se protáhl a vzápětí bylo z wc slyšet rány tupým předmětem. Poté přicválal pan Franta, sundal záchod a přihodil ho k hromadě sádroše, načež všichni zmizeli jak pára nad hrncem.

Opraveno.
"Teď už se vám, paní, bude dobře spát."

Druhého dne se sádrokartonář úspěšně skrýval v sousedních bytech, kde předváděl precizní práci s vatou a sádrošem, protože vata, pane, ta to nejlíp odhluční, víme? Odpoledne se dostal i k nám, ale sotva začal, odvolali ho kamsi jinam. Slíbil, že se za hodinu vrátí a když jsem ho po dvou hodinách dovlekla od sousedů zpět, zbastlil kastl a prohlásil, že přijde ještě zítra, aby to dodělal. Záchod zůstal nadále v předsíni.

Nic strašného naštěstí nenastalo a tak byl záchod nakonec dodělán, přidělán a podělán (tipuju Frantu).

"Franto, tady pani se nelíbí krátká hadička, podej delší."

"Co se vám zase nezdá?"

Kopání v kuchyni též nebylo úplně nejmenší - novou trubku od plynu, který původně vedl ve stejné stopě jako stoupačky vody a kanalizace, bylo údajně nutno vykopat o metr vedle, protože plynaři přišli dřív než vodaři a dušovali se, že tak je to lepší, neb by jim to vodaři zničili, porušili a barák by vybuchl. Když už byla stěna rozvrtaná, osvítilo mě a nechala jsem Pesana vykuchat drážku, přidat ke sbírce trubek a kabelů ve zdi další a udělat novou zásuvku blízko sporáku a kabel k digestoři. Ze světelného okruhu, abychom zapadli do zdejších rekoprasáren. Pan Lojza pochvalně zamručel a zaházel to maltou. Dřez jsem nechala napojit na kanalizaci kuchyňskou, nacházející se půl metru od něj. Dosavadní odkanalizování dlouhé zhruba 3 kilometry totiž nebylo vyhovující.

Stoletá sbírka trubek a kabelů.

Mysteriózní kanalizační systém.

Jelikož se náš bojler někomu hodil nebo ho někdo vyhodil, vyvstala otázka teplé vody. Protože si nerada vybírám něco pod tlakem a hlavně nebyl na nějaké vybírání vůbec čas, anžto se řešily věci po tatovi, měsíc jsme ohřívali vodu na koupání na sporáku a dalšího čtvrt roku se umývali v neobložené koupelně. Teda převážně já. Pesanovi totiž v týdnu ubytovna zásobovaná odpadním firemním teplem poskytovala horkou vodu nepřetržitě v libovolném množství zadarmo. Já měla k dispozici aspoň teplou sprchu v práci. Nicméně vidina bublinkové lázně s horkou vodou valící se z kohoutku mě dotlačila k tomu, že jsem vybrala a zakoupila bojler a povolala vodaře K, na kterého mi dala číslo Zuza. Vodař K došel s kumpánem, osadili nový bojler a lovestory Záhady naší koupelky mohla pokračovat. Když pustili teplou vodu a dopouštěl se bojler, netočil se vodoměr. Tipovali jsme, zda jsou našimi vodními sponzory sousedi nad námi, sousedi z vedlejšího domu, všichni sousedi z baráku, městské vodárny nebo zda jsme natrefili na výjimečný bojlerový model, který si vodu vyrábí sám.

Dva červené kohoutky a z obou teče studená.

K mému velkému zklamání se nejednalo o žádný zázračný vodní zdroj, ale o vadný vodoměr. Povedlo se mi schrastit obkladačky na stěny i obkladače M, který protočil oči nad "vyrovnanou stěnou", kterou provedl Lojzův parťák, pan Pepa (když k ní obkladač M cvičně přiložil prkno, bylo mi jasné, proč v den předání vyrovnané stěny nefungovalo světlo a po ruce nebyl žádný předmět delší deseti centimetrů). Precizně obložil stěny a vanu těmi nejlacinějšími obkladačkami, které jsme schrastili, a spolu s vodařem K osadili nový sprcháč a staré umyvadlo. Koupelna byla ready.

Po vodařích nastoupili elektrikáři a napojili náš stoletý jistič na nový tlustý třífázový kabel (jednofázově). Poté zasádrovali čtyři tuny domovních rozvodů do stěny na společné chodbě. A při té příležitosti napojili načerno část protějšího bytu na domovní elektřinu. Kupodivu ten byt zrovinka patřil sousedovi Zmetkovi, který elektrikářskou partu domu dohodil, v bytě měl třísetlitrový bojler, elektrický kotel a vířivku. Vzápětí byt prodal a odstěhoval se pryč. Zjistili to noví majitelé bytu o několik let později při rekonstrukci.
Soused Šmelinář dohodl s Nejvyšším, že vydláždí také náš několikaarový dvorek, který byl teď rozkopaný kvůli spodní hydroizolaci. A jelikož na to nezbyly peníze,dohodli se, že to vydláždí na sekeru a budeme jim to splácet. Soused Šmelinář v tom umí chodit.
Nicméně mám velmi silné podezření, že zateplení sklepních stropů neobsahuje žádný izolační materiál, takže na tom jsme tratní akorát tak my v přízemí. Protože připevnit dvacet čísel minerální vaty na hurdisky není zas taková prča, vždy, když jsem se začala zajímat o to, jak to je uděláno, dveře byly takticky zamčené a nápisy jednoznačné.

Naštěstí i pan Lojza nakonec uplivl poslední jedovatou slinu, sbalil fidlátka, Frantu a odtáhl. Nám zbylo po kolena prachu, ale vše víceméně fungovalo. Stačilo jen dobastlit rozvrtané zbytky.

Zas(l)aná pošta a výma(r)ba obýváku

Začátkem roku 2013 mi kupodivu práce neubylo, zato bylo nutno komunikovat s finančákem a jinými institucemi kvůli tatově firmě, platit všechno možné i nemožné a hlavně zkoumat kostlivce, abychom případně mohly se ségrou odmítnout dědictví. Velmi milá finanční úřednice nám oznámila, že ji neukončené (a vlastně ještě nezapočaté) dědické řízení nezajímá a firma buď hned vysolí dph, nebo obdrží pokutu. Právní poradkyně mě ujistila, že "udržovací práce ve firmě" neohrozí moji pozici v rozhodování, jestli dědictví přijmout nebo ne. A tak jsem se snažila udržovat firmu bez šéfa a zaměstnanců a platit nejrůznější daně. Nikdy dřív jsem daně neřešila. Ani jsem pořádně nevěděla, co je to faktura. Ten rok se ze mně stal daňový expert. Na dobu určitou. Vše úspěšně spláchnuto a zapomenuto.

Teď něco k té části nadpisu, jejímž autorem je Jan Kantůrek, potažmo sir Pratchett. Jedna z bývalých zaměstnankyň tatovy firmy záhy došla na prdelákovský poštovní úřad vrátit oprávnění k přebírání firemních zásilek a plácla tam něco v tom duchu, že je firma zrušená. Alespoň tak to pochopila aktivní paní poštmistrová a veškeré dopisy určené tatovi i jeho firmě začala házet do popelnice či odesílat zpět s poznámkou, že adresát zemřel. Výborná situace v momentě, kdy potřebujete vědět, co ještě nebylo zaplaceno nebo zrušeno, a s kým vším tata firemně i soukromě komunikoval. Prdelákovská pošta má naštěstí chybující zaměstnance a tak po měsíci jeden z dopisů neskončil v koši, ale v tatíkově schránce. Byl to zrovna onen vzácný kousek, jehož obsah bych shrnula do věty "okamžitě zaplaťte tu pětistovku za telefon nebo zítra vaši pohledávku prodáme firmě Vyrazil&Zoubek a ta na vás pošle exekutora, kterej vám sebere barák, auto a psa". Díky tomuto renoncu bylo nedoručování odhaleno. Paní poštmistrová po mém zdrcujícím oheňchrlícím výstupu nehnula brvou a doporučila mi zřídit si dosílku (platíte paušální poplatek za to, že pošta nešoupne dopis do schránky dle adresy na něm napsané, ale přepošle vám ho na vaši adresu). Zřídila jsem tedy dosílku jak na tatu, tak na firmu na půl roku dopředu. Díky svéráznému přístupu paní poštmistrové k ověřování informací jsem nemusela nikterak dokládat, že dosílku pro firmu skutečně můžu zřídit (ukázalo by se, že nemůžu). Od té doby jsem se snažila hasit požáry i korespondenčně. Kupříkladu k finančnímu úřadu prdelákovského okresního města se totiž informace o povinnosti využití datové schránky evidentně nedostala (pravděpodobně jim ji doručovala prdelákovská paní poštmistrová). Prdelákovská pošta má bohužel chybující zaměstnance a tak mě po dalších dvou měsících, kdy jsme se vydali do Prdelákova osobně, vítala firemní schránka nacpaná dopisy. Na chrlení ohně a drcení pohledem už jsem nehodlala plýtvat energií, tak jsem se jen paní poštovní zeptala, za co že to vlastně platím pětikilo měsíčně. Odpovědí mi bylo neurčité blekotání o brigádnících. 

Pesan mezitím dojížděl každý den do Břeclavi. Tentokrát na směny. Nicméně i tak se mu podařilo vyhlodat v obýváku třícentimetrovou drážku pro kabely, nacpat do ní pět trojlinek a zasádrovat to. Uzřivši výsledek, vydala jsem se pro štuk. Nevzpomínám si, proč jsem pětadvacetikilový pytlík táhla z nedalekých stavebnin pěšky sama (nyní to odhaduji na dočasnou mozkovou dysfunkcí), zato si vzpomínám, jak dlouho. Slovo "nedaleký" jsem pak na čas vyškrtla ze svého slovníku. Když jsme s Pesanem přeštukovali drážky a největší díry, byl čas na něžnou práci - penetraci. A bílou barvu. A odhalení našich štukatérských nedostatků.

Kdo by to byl řekl, že mi sám mocný facebook přihraje vzpomínku na další důvod naší prodlevy

Pro účely malování jsem zakoupila hromadu malovacích válečků různých velikostí, tvarů, značek a povrchů. A pak jsem vybílila starou tapetovací štětkou ze Zlevněnky. Ale válečky nepřišly zkrátka, dostalo se jim využití na barevný nátěr. Ovšem až po řádné přípravě. 

Jelikož strop na stěny nenavazoval natvrdo vinglem, ale měkce fabionem (mezi stěnou a stropem byl oblouček, takže žádná pevná linka v místě, kde končila stěna a začínal strop), bylo nutné vytvořit linii, kde má barva pod stropem skončit. Na základě poznatků narychlo nastudovaných na internetu, kterak docílit vzdušného harmonického prostoru, jsem stanovila konec barevného nátěru patnáct čísel pod stropem. Pomyslně. Pak jsem šla do barev a laků zakoupit maskovací pásku a poradit se, čím to jako odměřit, když je tam ten fabion. Paní prodavačka mě velmi ochotně sjela, že si mám pozvat odborníky, neb se to dělá několika dlouhatánskými vodováhami v kombinaci s olovnicemi, laserovými zaměřovači a letitou praxí, protože starý baráky jsou nejhorší, jelikož maj všechno křivý. A když to budu dělat sama, bude to hnusný tak, že z toho oslepnu. Poděkovala jsem za cenné rady a odporoučela se s páskou do svého křivého obydlí. Je pravda, že starý baráky nemaj rovný stěny, stropy, podlahy, dveře ani okna, takže není linku k čemu zarovnat. Jakýkoliv malíř by nadával, vymlouval by mi barvu, kritizoval by tu, co jsem vybrala, udělal by to hnusně a pak se vymlouval na křivý to a tamto. Been there. Tak jsem místo laserového zaměřovače a čtyřmetrové vodováhy použila kancelářské potřeby.

Čím byste odměřili patnáct čísel od stropu vy?

Stačilo poměřit blízko rohů, zapíchnout napínáčky, natáhnout nit a vyrovnat nikoliv podle stropu či podlahy, ale tak, aby to lahodilo oku mému (hlavně nad oknem a dveřmi) a nalepit po kusech pásku podél nitě. O tom, že bych linku malovala bez pásky ručně podél nitě štětečkem jsem neuvažovala ani vteřinu. Několik takových realizací jsem viděla. Všechny se vyznačovaly rovným začátkem a Dalího koncem. A mě na umění neužije. 

Celá přípravná procedura se poněkud protáhla, takže jsem po aplikaci první vrstvy nátěru jedné stěny otřela pot z čela, opláchla nástroje a odebrala se na lože. Po aplikaci spánku jsem se nestačila divit. Omyvatelný latexový nátěr, který jsme zvolili, nešel smýt. A byl všude. Rozstříkané mikrokapénky zdobily půl koupelny, štafle, moje otřené čelo, přilehlý vlasový a řasový porost, oblečení a ledabyle umyté malovací náčiní. Bylo nutné vše oloupat, což vzhledem k množství byla práce na půl roku. Zmohla jsem se jen na umyvadlo a obličej. Zbytek poskvrněných artefaktů jsem buď vyhodila, ustřihla nebo se s ďupkatostí smířila a doufala, že se časem odrolí. Dalších několik nátěrů jsem už omývala vše hned a důkladněji než ruce v dnešní koronadobě. 

V průběhu příprav jsme si řekli, že by bylo fajn obnovit průchod mezi ložnicí a obývákem. Dveřní křídlo nám paní zanechala, ale celkem dlouho nás přesvědčovala, že není nejlepší nápad ho tam vracet. Nyní jsme jistili proč. Měli jsme dveře. Měli jsme otvor ve zdi. A v něm futra bez pantů. Ty někdo uřezal, aby tam líp seděla hnusná umakartová police, kterou byl otvor zakryt. A tak na dveře došlo až o dva roky později. 
Každá voda nakonec steče dolů a prvního března byl obývák komplet vybarven. Pesana mezitím přestalo bavit dojíždění do Břeclavi, uchýlil se na tamní firemní ubytovnu a v sídlo za mnou přijížděl jen o víkendech. Nejspíš tušil, k čemu se schyluje. Týden po mikrokolaudačce se totiž ve dveřích zjevil soused a oznámil nám, že se začíná s rekonstrukcí domovních přípojek a rozvodů.