Citlivé povahy tento kousek ve vlastním zájmu vynechají.
Koncem léta 2012 jsme se na onkologickém dýchánku v Hlavním městě dozvěděli, jak na tom tata vlastně je. Padala slova jako metastázy a paliativní léčba. Poskytli nám ačtyřkovou zprávu, ze které jsem rozuměla pouze slovu "pacient". Ségra z toho přeložila, že umírá.
V září nám tedy předal seznam důležitých informací o tom, kde co má za papíry, komu dluží, kdo dluží jemu, v které skříni jsou jací kostlivci a pokyny co s nimi pro případ, že by to nedopadlo dobře. Někdy v říjnu jsme za ním jeli na otočku, protože skončil na jipce. Tam prvně prohlásil, že už to vypadá reálně. Od té doby pendloval mezi domovem v Prdelákově a místní okresní nemocnicí až tam nakonec musel zůstat hospitalizovaný. Naštěstí to s ním absolvovala jeho Přítelkyně, kterou si našel v době, kdy jsme kupovali obydlí.
Třetí listopadový víkend jsme se tedy místo kuchání drážek pro elektriku opět vydali se ségrou a Pesanem do 250 km vzdáleného Prdelákova. Tata pobýval v nemocnici na nadstandardním pokoji neurologického oddělení. Nebyl na tom nejlíp, přestal jíst na tolik, že mu museli zavést výživu z pytlíku. Vystřídala jsem Přítelkyni, aby si mohla odpočinout. Jezdila tam totiž každý den půl hodiny autobusem z Prdelákova, protože neměla řidičák, a starala se o tatu. Zkusmo jsem s ním zůstala jednu noc v nemocnici.
Napřed jsem si myslela, že luxusní kožené dvojkřeslo na pokoji mi svou metrovou délkou příliš komfortu na spaní nezajistí, ale mé obavy byly zbytečné. Většinu noci jsem totiž nespala. Každou chvíli bylo potřeba pomoct tatovi sednout, aby se mohl vykašlat a vychrchlat u toho litry nechutností. Nejtěžší bylo u toho nenápadně odvracet hlavu a zadržovat dech. To, co pracně dostával z dýchacího ústrojí bych přirovnala ke zdechlině měsíc ponechané v kontiši na plíny, a riziko, že mu ke všemu ještě pozvracím záda, bylo obrovské. Dále bylo nutno působit jako osina v zadku a buzerovat sestry, aby rychleji dopily kafe a daly mu morfium proti bolesti. Snažil se nezkracovat intervaly, protože by to prý pak šlo do kopru rychleji, v čemž mu personál zdatně pomáhal tím, že na jeho zvonění (kde se zkřiveným obličejem počítal každou vteřinu, kterou ještě vydržel nezvonit) reagoval s desetiminutovým zpožděním. Když konečně na chvíli usnul po aplikaci morfia, poslouchala jsem, jestli dejchá a tak podobně.
Ráno mu přinesla sestra spolu s injekcí plastovou misku s hnědou hromadou. Nebýt lžičky čouhající z vrcholu, považovala bych to za tělesný produkt pacienta z vedlejšího pokoje, ale při bližším průzkumu jsem identifikovala dětské piškoty zalité ranní kávou. Nekecám. Tata se toho odmítl dotknout, za což byl sprdnut, že prý má jíst, aby tělo mohlo bojovat. Ani po tomto neprůstřelném argumentu se na uzdravující superpotravinu nevrhl. Následovalo opáčko nočních radovánek, chrchlání, bolestné kroucení, chvilky spaní, doprovázené mými pokusy mu to nějak ulehčit a donutit ho sníst aspoň domácí polívku z minulýho dne. K obědu dostal mixlou hnědou hmotu údajně obsahující sekanou s bramborama. Když jsem viděla jeho výraz, prchla jsem do Prdelákova.
Podala jsem hlášení ségře a Přítelkyni a začaly jsme vymýšlet, co a jak, aby tam nemusel být. Domluvila jsem si v práci prdelákovský houmofis a střídaly jsme se s Přítelkyní a ségrou u taty v nemocnici. Ségra ten rok měla kromě nedůležitých studijních záležitostí i každej měsíc státnici z jinýho předmětu, aby na konci roku mohla završit své šestileté studijní úsilí, takže kromě střídání se se mnou a Přítelkyní ještě louskala skripta. Zatím jsme s Přítelkyní a tatovým bratrem zjišťovali, jak přesunout tatu do domácího léčení, kde by měl větší komfort a celodenní péči. V nemocnici neměli problém ho propustit domů jen s kapačkou fýzáku, s čímž by vystačil asi tak dva dny. Na delší žití potřeboval nitrožilní výživu, na kterou byl napojený, ale tu v nemocnici odmítli předepsat domů (že kanyla a riziko a zatmění slunce...zpětně to vidím spíš na to, že pojišťovna nebo absence obálky). Stejně tak ji nemohl nebo nechtěl předepsat tatův obvoďák. Všichni se vymlouvali, odkazovali nás jinam, kde nás odkazovali zase zpět.
Zatímco Přítelkyně se učila píchat mu morfium a zařizovala OČR, já jsem googlila mobilní hospice a podobné služby, které výživu poskytovaly (a na které se čekalo dlouho a v Prdelákově nebyly dostupné). K tomu jsme sháněli pomůcky pro to, aby vůbec mohl ležet doma, a službu mobilní sestřičky, která by každý den dojela a prováděla potřebné zdravotní úkony. Jelikož ochota nemocnice zajistit výživu domů zázračně nenaskočila, sehnala Přítelkyně vstřícného lékaře, který nám pod příslibem doplacení prémií, kdyby na to někdo přišel, recepis napsal. Načež lékárna objednala a my jsme zaplatili. Cifra za týdenní dávku pytlíkovýho mlíka do žíly mi vyrazila dech. Ale bylo a tata se mohl přesunout do své postele, za svým Psem a Přítelkyní.
Tata víc a víc spal, víc a víc mluvil z cesty, ale ve světlých chvílích velel svým podřízeným a všem okolo. Všichni z něj měli respekt až do poslední chvíle, chodili kolem po špičkách a plnili rozkazy. Kromě Mařky. Ta si řekla, že je na čase přestat se ho bát aspoň trochu. Protože nastoupila spousta jiných strachů a ten z toho, co tata řekne nebo udělá na to a tamto, ustupoval, protože tata už nebyl v převaze. A tak se Mařka z pudu sebezáchovy odvážila podniknout také některé nepopulární kroky vedoucí k minimalizaci budoucích škod hmotných i duševních. A stalo se, co čekala. Tata se napřed naštval, že kroky byly provedeny bez jeho vědomí, pak to promyslel a ztotožnil se s tím. Jako vždy.
Zůstala jsem s nimi než se to usadí, zařizovala zásobování a podělila se o svůj objev webu "Umírání" s Přítelkyní. Hodně nám to pomohlo přijmout situaci a vidět trochu dopředu to, co přijde, bez paniky. Mezitím jsem se seznamovala s prostředím tatovy firmy, kterou se tata nakonec rozhodl ukončit, takže bylo potřeba nechat ocenit a prodat firemní auto, dát výpověď a odstupné zaměstnancům a naučit se všechno o daních, daňovém poradenství a účetnictví. Můj pokus hodit firmu na krk tatově zástupkyni, která s tím i souhlasila, protože si stejně přebrala většinu klientů, nedopadl. Patnáct podpisů bylo příliš. Amplituda tatíkova podpisu se každým papírem snižovala, zatímco vlnová délka se zvětšovala, při pátém podpisu prohlásil, že už nemůže a tak jsme to celé odpískali a snažili se minimalizovat ztráty a maximalizovat ukončení firmy.
Když se začaly množit dotazy na tatův pohřeb a záležitosti s tím spojené, o kterých jsem neměla páru (a do té doby jsem myslela, že je neslušné ptát se na takové věci rodiny, když "nebožka ještě žije"), a když Přítelkyně nadhodila, že by si případné ostatky uložila v jejich rodinné hrobce, nezbylo mi, než udělat to, na co nikdo jiný neměl koule - zeptat se přímo taty, jak si to vlastně představuje. Ukázalo se, že si to nepředstavoval nijak, neb o tom vůbec nepřemýšlel, ale jak měl téma nahozeno, začal vymýšlet, plánovat a udílet pokyny. Jako vždy (jeho "provedu instruktáž" nás provázelo od dětství až do konce). Rozdělil nám a Přítelkyni své hmotné i nehmotné statky a nařídil vše odvézt z baráku hned, jak umře (čímž jsme získaly ve vsi príma pověst nenažraných supů). Vymyslel si, kde chce pohřeb, kde hrob a kterému z kamarádů-dlužníků o něj řekne. Naplánoval pohřební hostinu pro půl Prdelákova v místním hostinci, autobus pro Prdelákovské na pohřeb v okresním městě a další záležitosti.
Strava, kterou jsem za těchto podmínek byla schopna konzumovat (toustový chleba, voda a večerní sklínka Malibu), v kombinaci s nedostatkem spaní způsobila, že jsem po čtrnácti dnech v Prdelákově byla utahaná jak šňůra od hajzlu. Ale tata už byl doma zařízený, návštěvy mobilních sester a obvoďáka fungovaly, Přítelkyně už měla jistou ruku s injekcí a tak pro mě posledního listopadu Pesan přijel. Se dvěma zprávami. Prošel všemi třemi koly výběrového řízení a získal práci, kam nastupuje od nového roku. V Břeclavi.
Uběhl týden, kdy se tata držel, načež volala Přítelkyně, že to nevypadá dobře a od té doby jezdili co dva dny sanitkou do nemocnice, kde tátovi vypouštěli vodu z břicha. Intervaly bez morfia se pomalu zkracovaly, až se na to tata v půlce prosince vyprd a šel za lepším. Den před tím, než jsme tam měly se ségrou jet. Ségra totiž právě absolvovala zkoušku. Poté, co mi to ráno Přítelkyně volala, že to vypadá blbě a obvoďák prý poznamenal, že to nejspíš nastane ten den, jsem začala vymýšlet, jak urychlit přesun. Nic mě nenapadlo, tak jsem si tatu jen nechala dát k telefonu (byť spal), rozloučila se a aspoň myslela na ségru, aby zkouška dopadla dobře. Po několika hodinách volala Přítelkyně, že už. Nevěřila jsem jí to a volala jsem doktorovi, který tam prý už byl. Divil se, co že volám jemu, když to vím od Přítelkyně, ale ujistil mě, že je to pravda pravdoucí. Omluvila jsem se z práce, počkala na ségru u fakulty, nechala si vyprávět zdárný průběh zkoušky (alespoň nějaké pozitivum), odvlekla ji k nám, že se domluvíme na druhý den na odjezd, nacpala do ní talíř polívky a pak jsem jí to vyklopila. Když jsme dobečely, zavolaly jsme Přítelkyni, že přijedeme druhý den, jak bylo v plánu.
Druhý den jsme tedy za úsvitu odjely do Prdelákova a odtamtud i s Přítelkyní a strejdou do okresního města zařídit pohřeb. Zírala jsem, co všechno se musí vybrat a objednat. Díkybohu to všechno tak nějak vybrala Přítelkyně se strejdou. Já se zmohla jen na jedinou věc - požádala jsem o rozdělení popela do dvou uren. I přes mé argumenty, že z Brna do Prdelákova na hrob je to poněkud z ruky, se všichni divili a kroutili hlavou. Měla jsem říct o urny tři. Minimálně. Protože tu jednu Přítelkyně uložila do nového hrobu v Prdelákově, jak si tata naplánoval, a o tu druhou mě požádali babička s dědou, aby měli tatu v posledních letech života blízko (na stolečku s fotkou a plastovou květinou). S tím jsem problém neměla, ovšem po jejich smrti příbuzní v dobré víře všechny urny uložili do hrobu ve městě nedaleko Prdelákova, takže si můžeme se ségrou zapalovat svíčku tak akorát na stole.
Kromě pohřbu jsme zařizovali milion dalších věcí. Zajištění občerstvení na hostinu pro půl Prdelákova, jak si tata namyslel, jsem tedy hodila na hrb ségře, kterou paní hostinská po vyřčení rozpočtu (který jsem střelila od boku pár vteřin před tím, než tam ségra vlezla), sjela na tři doby. Nicméně ségra trvala na svém, neb se neodvažovala za mnou přijít s nepořízenou a tak se nakonec dohodly, že bude sekaná. Pozvánky a jejich roznesení a rozeslání zařídily dámy od taty z práce a Přítelkyně, stejně jako výzdobu, fotky a další věci. Mě totiž celá akce poněkud iritovala a neměla jsem zrovna banketní náladu. Stejně tak jsem neměla sílu shánět L'oiseau v piano verzi (vždycky nám ji hrál na kytaru), takže písně k obřadu vybrala Přítelkyně.
Čtyři dny před Štědrým dnem se konal pohřeb, na který dojel autobus Prdelákovských, bambilion přespolních a tatovo rodinné koleno. Tata zvolil nejmenší a nejstudenější obřadní místnost v okrese, takže se lidé mačkáním zahřívali. Jelikož můj mozek stále nevěřil, že tata umřel, šli jsme se na něj podívat a rozloučit se. Ani to, že jsem si na něj osobně sáhla, mě neuchránilo před rokem plným hrozných snů, ve kterých se vždy ukázalo, že tata vlastně neumřel, jen se někde ukryl a chce zpátky všechno, čeho jsme se zbavily nebo mi nadává, cože jsem to provedla s jeho firmou a proč to nedělám jinak nebo kontroluje, co jsme kde podělaly a tak podobně. Takových snů nebylo mnoho. Střídaly se totiž s těmi, kde vylézali ze skříně tatovi kostlivci včetně těch, o kterých nám pro jistotu neřekl, a já nevěděla, co s nimi.
Nikdo nechtěl na hostině mluvit k davu, tak jsem se toho ujala, protože hůř už ten den být beztak nemohlo. Přednést z hlavy projev nebylo tak těžké, stačilo převykládat to, co říkal tata při plánování a zakončit to pozvednutím sklenky se slovy "na tátu". Napila jsem se a chtěla se jít posadit, ale všichni stáli a koukali na mě. Zaražená jak prd jsem přemýšlela, jestli je něco, co se říká povinně na každém pohřbu, co jsem zapomněla, co se děje a proč si nesednou. Po půl minutě jsem to nevydržela a šla si sednout. Prdelákovští to vzali tak, že v Brně čas ubíhá rychleji a minuta ticha byla dokončena. Došlo mi to až když se všichni naráz posadili a začli mluvit.
Jelikož se po vsi už dávno rozkřiklo, jací jsme krkouni, kteří neumí uctít památku otcovu, objevila se na stole k našemu překvapení svíčková. Po jídle se někteří zdvořile odporoučeli, jiní se bavili se sousedy a známými, náš rodinný stolek v ústraní si povídal mezi sebou. Tatovým přáním bylo, aby si to všichni užili a bavili se. Věřím, že on se bavil dobře, když to vymýšlel. Jako vždy. A tak jeho kumpáni hráli na kytary a zpívalo se. Když už to bylo společensky přijatelné, tak jsme zaplatili a vypadli.
Druhý den jsme s Pesanem koupili stromek pro první vánoce v novém. Čekal mě rok plný práce nejen v zaměstnání.
Na stole hoří svíčka. Dneska by měl tata devětapadesát. A začal by plánovat megaoslavu šedesátin v prdelákovském kulturáku. Jako vždy.
Při této činnosti Pesanovi při sundávání vybuchl v ruce kus sprcháče (asi navibrován z toho, jak bombili drážky okolo). Po víkendu mi vodaři sdělili, že některé původní baterie byly vyhozeny a bojler není k nalezení. Když se pak přihasila sousedka-předsedkyně svj s tím, že se všichni shodli na tom, že by si stávající šroubované plynové trubky měli všichni v domě kvůli bezpečnosti nahradit svařovanými a to za své, naše představy o malé levné akci se začaly ubírat v řiť podstatně rychlejším tempem. Pan Lojza sice navrhoval jedno úsporné řešení za druhým, ale když mi potřetí líčil výhody obkladaček přilepených na původní obklad, poslala jsem ho za svými představami o malé levné akci. Sice mě pak častoval nehezkými jmény na každém kroku, ale jelikož byl profesionál, činil tak pouze ve chvílích, kdy si myslel, že ho neslyším. Na wc jsme se prozatím na odstraňování obkladů vykašlali.
Naštěstí i pan Lojza nakonec uplivl poslední jedovatou slinu, sbalil fidlátka, Frantu a odtáhl. Nám zbylo po kolena prachu, ale vše víceméně fungovalo. Stačilo jen dobastlit rozvrtané zbytky.
