Zas(l)aná pošta a výma(r)ba obýváku

Začátkem roku 2013 mi kupodivu práce neubylo, zato bylo nutno komunikovat s finančákem a jinými institucemi kvůli tatově firmě, platit všechno možné i nemožné a hlavně zkoumat kostlivce, abychom případně mohly se ségrou odmítnout dědictví. Velmi milá finanční úřednice nám oznámila, že ji neukončené (a vlastně ještě nezapočaté) dědické řízení nezajímá a firma buď hned vysolí dph, nebo obdrží pokutu. Právní poradkyně mě ujistila, že "udržovací práce ve firmě" neohrozí moji pozici v rozhodování, jestli dědictví přijmout nebo ne. A tak jsem se snažila udržovat firmu bez šéfa a zaměstnanců a platit nejrůznější daně. Nikdy dřív jsem daně neřešila. Ani jsem pořádně nevěděla, co je to faktura. Ten rok se ze mně stal daňový expert. Na dobu určitou. Vše úspěšně spláchnuto a zapomenuto.

Teď něco k té části nadpisu, jejímž autorem je Jan Kantůrek, potažmo sir Pratchett. Jedna z bývalých zaměstnankyň tatovy firmy záhy došla na prdelákovský poštovní úřad vrátit oprávnění k přebírání firemních zásilek a plácla tam něco v tom duchu, že je firma zrušená. Alespoň tak to pochopila aktivní paní poštmistrová a veškeré dopisy určené tatovi i jeho firmě začala házet do popelnice či odesílat zpět s poznámkou, že adresát zemřel. Výborná situace v momentě, kdy potřebujete vědět, co ještě nebylo zaplaceno nebo zrušeno, a s kým vším tata firemně i soukromě komunikoval. Prdelákovská pošta má naštěstí chybující zaměstnance a tak po měsíci jeden z dopisů neskončil v koši, ale v tatíkově schránce. Byl to zrovna onen vzácný kousek, jehož obsah bych shrnula do věty "okamžitě zaplaťte tu pětistovku za telefon nebo zítra vaši pohledávku prodáme firmě Vyrazil&Zoubek a ta na vás pošle exekutora, kterej vám sebere barák, auto a psa". Díky tomuto renoncu bylo nedoručování odhaleno. Paní poštmistrová po mém zdrcujícím oheňchrlícím výstupu nehnula brvou a doporučila mi zřídit si dosílku (platíte paušální poplatek za to, že pošta nešoupne dopis do schránky dle adresy na něm napsané, ale přepošle vám ho na vaši adresu). Zřídila jsem tedy dosílku jak na tatu, tak na firmu na půl roku dopředu. Díky svéráznému přístupu paní poštmistrové k ověřování informací jsem nemusela nikterak dokládat, že dosílku pro firmu skutečně můžu zřídit (ukázalo by se, že nemůžu). Od té doby jsem se snažila hasit požáry i korespondenčně. Kupříkladu k finančnímu úřadu prdelákovského okresního města se totiž informace o povinnosti využití datové schránky evidentně nedostala (pravděpodobně jim ji doručovala prdelákovská paní poštmistrová). Prdelákovská pošta má bohužel chybující zaměstnance a tak mě po dalších dvou měsících, kdy jsme se vydali do Prdelákova osobně, vítala firemní schránka nacpaná dopisy. Na chrlení ohně a drcení pohledem už jsem nehodlala plýtvat energií, tak jsem se jen paní poštovní zeptala, za co že to vlastně platím pětikilo měsíčně. Odpovědí mi bylo neurčité blekotání o brigádnících. 

Pesan mezitím dojížděl každý den do Břeclavi. Tentokrát na směny. Nicméně i tak se mu podařilo vyhlodat v obýváku třícentimetrovou drážku pro kabely, nacpat do ní pět trojlinek a zasádrovat to. Uzřivši výsledek, vydala jsem se pro štuk. Nevzpomínám si, proč jsem pětadvacetikilový pytlík táhla z nedalekých stavebnin pěšky sama (nyní to odhaduji na dočasnou mozkovou dysfunkcí), zato si vzpomínám, jak dlouho. Slovo "nedaleký" jsem pak na čas vyškrtla ze svého slovníku. Když jsme s Pesanem přeštukovali drážky a největší díry, byl čas na něžnou práci - penetraci. A bílou barvu. A odhalení našich štukatérských nedostatků.

Kdo by to byl řekl, že mi sám mocný facebook přihraje vzpomínku na další důvod naší prodlevy

Pro účely malování jsem zakoupila hromadu malovacích válečků různých velikostí, tvarů, značek a povrchů. A pak jsem vybílila starou tapetovací štětkou ze Zlevněnky. Ale válečky nepřišly zkrátka, dostalo se jim využití na barevný nátěr. Ovšem až po řádné přípravě. 

Jelikož strop na stěny nenavazoval natvrdo vinglem, ale měkce fabionem (mezi stěnou a stropem byl oblouček, takže žádná pevná linka v místě, kde končila stěna a začínal strop), bylo nutné vytvořit linii, kde má barva pod stropem skončit. Na základě poznatků narychlo nastudovaných na internetu, kterak docílit vzdušného harmonického prostoru, jsem stanovila konec barevného nátěru patnáct čísel pod stropem. Pomyslně. Pak jsem šla do barev a laků zakoupit maskovací pásku a poradit se, čím to jako odměřit, když je tam ten fabion. Paní prodavačka mě velmi ochotně sjela, že si mám pozvat odborníky, neb se to dělá několika dlouhatánskými vodováhami v kombinaci s olovnicemi, laserovými zaměřovači a letitou praxí, protože starý baráky jsou nejhorší, jelikož maj všechno křivý. A když to budu dělat sama, bude to hnusný tak, že z toho oslepnu. Poděkovala jsem za cenné rady a odporoučela se s páskou do svého křivého obydlí. Je pravda, že starý baráky nemaj rovný stěny, stropy, podlahy, dveře ani okna, takže není linku k čemu zarovnat. Jakýkoliv malíř by nadával, vymlouval by mi barvu, kritizoval by tu, co jsem vybrala, udělal by to hnusně a pak se vymlouval na křivý to a tamto. Been there. Tak jsem místo laserového zaměřovače a čtyřmetrové vodováhy použila kancelářské potřeby.

Čím byste odměřili patnáct čísel od stropu vy?

Stačilo poměřit blízko rohů, zapíchnout napínáčky, natáhnout nit a vyrovnat nikoliv podle stropu či podlahy, ale tak, aby to lahodilo oku mému (hlavně nad oknem a dveřmi) a nalepit po kusech pásku podél nitě. O tom, že bych linku malovala bez pásky ručně podél nitě štětečkem jsem neuvažovala ani vteřinu. Několik takových realizací jsem viděla. Všechny se vyznačovaly rovným začátkem a Dalího koncem. A mě na umění neužije. 

Celá přípravná procedura se poněkud protáhla, takže jsem po aplikaci první vrstvy nátěru jedné stěny otřela pot z čela, opláchla nástroje a odebrala se na lože. Po aplikaci spánku jsem se nestačila divit. Omyvatelný latexový nátěr, který jsme zvolili, nešel smýt. A byl všude. Rozstříkané mikrokapénky zdobily půl koupelny, štafle, moje otřené čelo, přilehlý vlasový a řasový porost, oblečení a ledabyle umyté malovací náčiní. Bylo nutné vše oloupat, což vzhledem k množství byla práce na půl roku. Zmohla jsem se jen na umyvadlo a obličej. Zbytek poskvrněných artefaktů jsem buď vyhodila, ustřihla nebo se s ďupkatostí smířila a doufala, že se časem odrolí. Dalších několik nátěrů jsem už omývala vše hned a důkladněji než ruce v dnešní koronadobě. 

V průběhu příprav jsme si řekli, že by bylo fajn obnovit průchod mezi ložnicí a obývákem. Dveřní křídlo nám paní zanechala, ale celkem dlouho nás přesvědčovala, že není nejlepší nápad ho tam vracet. Nyní jsme jistili proč. Měli jsme dveře. Měli jsme otvor ve zdi. A v něm futra bez pantů. Ty někdo uřezal, aby tam líp seděla hnusná umakartová police, kterou byl otvor zakryt. A tak na dveře došlo až o dva roky později. 
Každá voda nakonec steče dolů a prvního března byl obývák komplet vybarven. Pesana mezitím přestalo bavit dojíždění do Břeclavi, uchýlil se na tamní firemní ubytovnu a v sídlo za mnou přijížděl jen o víkendech. Nejspíš tušil, k čemu se schyluje. Týden po mikrokolaudačce se totiž ve dveřích zjevil soused a oznámil nám, že se začíná s rekonstrukcí domovních přípojek a rozvodů.