Továrna na úžasno

Když jsem se rozloučila s létem 2014 i se svou svobodou, mohla jsem se opět vrhnout do víru stresu a deprese. V Továrně byl chaos. Naštěstí už tam nebyla špína a tak se mohlo začít zařizovat a dekorovat.

Pan Továrník mi nechal volnou ruku s tím, že můžu použít vše, co najdu v celé Továrně. Můj vnitřní Architekt si z toho neučůrnul blahem, ale regulérně se pochcal. Pánové tedy stěhovali dílenské stoly, lavice, palety, bedny, vozíky a další krámy. Když jsem projevila přání mít za "oltář" stůl, který pan Továrník vyrobil z jakéhosi soustruhu, prokleli mě všichni. Nacházel se totiž o patro níž než bylo potřeba. Naštěstí byla obě podlaží přístupná zvenku bezbariérově. Takže stačilo ten půltunový artefakt donést k autu a naložit, objet s ním továrnu, vjet skoro až dovnitř a vyložit ho. Jakmile ho za mnohonásobného funění usadili na mnou určené místo, všimla jsem si, že je zadkem dopředu a požádala je o otočení, aby byly vidět kliky. Měla jsem kliku, že jsem stála daleko. Ale nevěstě se nic neodmítá, takže zafuněli naposledy a oltář otočili. Byla jsem jediná, kdo měl pocit, že to za tu námahu stálo.

Všechno už v Továrně bylo. Stačilo to vzít a umístit.

Třetí víkend i následující dny se tedy nesly ve znamení dekorování a vymýšlení zbytečností. Když mě majitelka místního zahradnického obchůdku uviděla ve dveřích počtvrté, naskočily jí místo očí dolarové symboly. Vykoupila jsem totiž veškeré zásoby geotextilie na rok dopředu. Hodily se k zakrytí škaredých či obslužných částí. 

O dvě patra výš. Dveře v ose jsou od výtahu.
Z obřadní síně výtahem přímo ke stolu.

Naše oblíbené místní hudební těleso, v kterém hraje několik kamarádů a známých,
hrálo v den D na konkurenční svatbě. V takovém případě přicházel v úvahu ještě DJ,
ale nechtělo se mi dohadovat se, že Michal David, Maxim Turbulenc a Svařák tady nezazní
vůbec a Kabáti a Tři sestry až po půlnoci, tak jsme si hudbu pouštěli prostě sami.

Pro správné dramatické dávkování úžasu se začínalo ráno zde.

Tyto schody jsem vyšla či vyběhla zhruba pět tisíckrát.

Jakmile bylo vše škaredé zakryté, Architekt se pomátl a začal vymýšlet choreografii. Protože překvapení, vole. Ve zvažování jestli bude lepší zjevit se na schodech a důstojně sejít přes kapitánský můstek, nebo vyjet z podlahy výtahovou plošinou, mu pomohl fakt, že jsem se ve zmíněném výtahu při druhém cvičném pokusu zasekla na dobrých dvacet minut než pan Továrník opravil závadu. Že je celotovární rozhlas funkční, naštěstí Architekt zjistil až den po svatbě a tak byli hosté ušetřeni rádobyvtipných hlášek. Stejně tak chudák neměl čas vyrobit lístky do píchaček. So many puns unsed.
Pro úděsné prostoje, kdy se na svatbách nic neděje, jsme kromě prohlídky Továrny, komentované panem Továrníkem, nachystali pár frků k zabavení. Několik dní před svatbou jsem si z Brna kromě krabice Kokinových čokosolů dovezla také nebohou Včelku. Zaválela podruhé a co nevymyslel a nestihl Architekt, doplnila ona.

Dveře do minulosti čili trapné fotky z dětství.

Wall of shame.

Wall of fame.

Pachomij, Mamert, Asfalta,... tak se měli jmenovat naši nebozí potomci.
Jak je možné, že žádný ze svatebčanů tato krásná jména nevyužil, když už
bylo jasné, že jsme se jim na to vykašlali a jména jsou volná?

Architekt musel mít kancl i na svatbě. V pozadí geoška na pletivu.

Nejpublikovatelnější rada do manželství, kterou jsme dostali je tato: hmdfdms.

Pesan má pět přezdívek. V každé partě jinou. Všechny jsem
znala jen já. Hosté mohli tipovat, která to není. Zábava, což?
Vítězný vylosovaný papírek byl podepsán "Bůh." Můj
vydřený a těžce získaný podvazek tedy letěl pánubohu do oken.

"...if you want another kind of love, I´ll wear a mask for you..." Leonard Cohen
Tovární hračky jsou nadčasové.

Spaní, jídlo a další fyziologické potřeby šly poslední dny stranou. A pak nastal večer před svatbou. Okolo desáté přifrčela první moravská parta a obsadila oba hostinské pokoje i gauč u našich. Naštěstí jsme s Pesanem mohli vegetit u jeho babičky, takže jsem měla místo na spaní zajištěné. Kolem půlnoci jsem na Továrně ubytovala pětici sličných Tanečnic a lehce nadraného Kněžnu, který toužil po punkovém spaní. Vysvětlila jsem dámám, že je naprosto neškodný a poprosila je, aby ráno opečovaly a odekorovaly hosty. Hřbitovním kvítím.

A aby připravily pro Pesana svatební kravatu, kterou se Kněžna zavázal uvázat před tím, než vyrazil na obhlídku místních hostinců. Protože jediné, na co se Kněžnovy ruce po příchodu zmohly, byla dost chabá oprátka.

Tovární čurbex

Koncem srpna 2014 jsem stála před velkým úkolem. 

Asi takhle velkým.

Vyčistit a připravit obří tovární sál na svatební veselí, přilehlé tovární prostory na ubytování svatebních hostů přišedších zdaleka a tovární halu na obřad. Měla jsem na to tři víkendy a týden před svatbou. Čistého času 11 dní, kdy jsem tam mohla být osobně přítomná.

Obřadní síň

Podkrovní sál

Snídaňový salonek

Spaní s výhledem.

Spaní s postelí.

Ošetřovna alias naše svatební komnata před
úpravou. Všechno pryč, po celé ploše matrace,
na matracích peřiny, na peřinách muž a žena. 

A pro trochu romantiky na okno jediná svíčka
v celé Továrně a na stěnu obrázek.

První sobotu jsem se svým záměrem seznámila nejbližší rodinu a šli jsme do Továrny. Pesan ten víkend neměl volno, takže zůstal v Brně. V Továrně mě a mamku přivítal pan Továrník, se kterým jsem se několik dní před tím domluvila, že tam uspořádáme celou svatbu, ne jenom obřad. Dal nám k dispozici dva stavební vysavače, zvedací plošinku, paleťák a další nářadí a seznámil nás se svým plánem zavést do sálu vodu a vyrobit provizorní pánské wc v kumbálu pod sily. 
Vlezla jsem do kumbálu a spadla mi brada. Dírou v prknech o patnáct metrů níž. Těsně nad hlavou se v té místnosti tyčila tři obří sila, pod nohama se houpala prkna v centimetrových odstupech, mezi nimiž bylo vidět podlahu v přízemí. Silo se tady v kumbálu zužovalo a pokračovalo dolů trubkou otvorem v prknech (o dost širším, než bylo potřeba), podél které chtěl pan Továrník svést dolů hadice provizorního pánského pisoáru. Snažila jsem se zachovat klid, ale vnitřní Posera na mě ječel ať odtamtud okamžitě vypadnu, než se ten ohromný válec na mě zřítí nebo ať se aspoň něčeho pořádně chytím, než některé prohýbající se prkno praskne. Nastínila jsem možné negativní dopady (nejen obrazné) pro nestřízlivé svatebčany a domluvila se, že po dobu svatby bude kumbál uzamčen všemi možnými prostředky.

Foto z kumbálu jsem nejspíš na povel pana Posery smazala,
takže pro představu je tu pouze foto zespoda.

Pan Továrník nemrkl okem a vytasil se s návrhem dovést kanalizaci na chodbu za druhou stranou sálu a vybudovat tam wc splachovací, že tam stejně bude potřebovat stoupačky. Pan Posera mě téměř donutil mu zlíbat ruce. 
S velkým elánem jsme se s mámou pustily do úklidu. Nevlastní tata zatím zprovoznil v sále elektřinu a odstranil pletivo. Za celou sobotu jsme však nestihly ve dvou vyluxovat ani půlku obrovitého sálu a padla na nás deprese. Temná a hluboká. Takže jsem obvolala kamarády a kamarádky z okolí a vyhlásila SOS.V neděli se jich v Továrně vystřídalo asi osm, včetně tchyně, která nepadla do mdlob, ale přivedla si kamarádku a společně umyly všech sto dvacet osm okenních křídel v sále. Ostatní luxovali (vysáli jsme plnou popelnici prachu), umývali, zametali a odklízeli krámy. 

V neděli večer jsem odfrčela do Brna s depresí o dost menší. Vypadalo to už nadějněji. Tlačila mě ale lehká nejistota, jestli pan Továrník stihne vytvořit záchod poblíž sálu. Už při první brigádě se ukázalo, že nejbližší použitelné záchody jsou o dvě patra níž přes chodbu za několika rohy, takže mi neustále zvonil telefon a já běhala po Továrně a hledala úlevychtivé a provodušedší zbloudilce. Proto jsem pro jistotu objednala dvě minitoiky a umístila je do jiného kumbálu přístupného přímo ze sálu.

Strategické umístění zabraňující ožralům zkoumat strojovnu výtahu.
A hasičům ji uhasit v případě požáru.

Kamarád hospodský nám zapůjčil velkou prosklenou lednici, pan Továrník přihodil i svou malou ledničku, vyrobil do sálu ponk s dřezem, ke kterému přivedl teplou i studenou vodu a skutečně vytvořil na patře se sálem i splachovací wc za použití niky ve stěně a dveří od zrušeného výtahu.
Pan Továrník totiž umí máknout a v současné době (po šesti letech) je Továrna úplně jinde - velký sál má regulérní toalety, bar, stoly, židle a podium, v Továrně je stylové ubytování, nová kovaná vrata, spousta originálního kovového nábytku a dalších parádiček. Tehdy jsme pionýrsky pomohli roztočit kolo a vyzkoušet potenciál tohoto skvostu.
Kromě zázemí pro sál pracovali Továrník, jeho přítelkyně a přátelé i na natírání litinových sloupů, schodišťových zábradlí a na obnově továrního nápisu. Takže naše další brigádníky už vítalo heslo dne.

Jsme všichni šlechetní a důvěryhodní až na půdu.

Druhý víkend se taktéž nesl ve znamení úklidu a stěhování. Vystřídala se tam většina budoucích svatebčanů. Dámy si daly druhé kolo vysávání prachu, zametání a vytírání, pánové odklízeli těžké krámy, vyměňovali žárovky a instalovali pod mým odborným vedením nábytek. Když došla pánská práce, chopili se taktéž kbelíků a hadrů.
Stoly a židle k zapůjčení nám dohodila kamarádka Harmonikářka z jejich obecního kulturáku. Dovezl je pesanův Svědek svým traktorem stejně jako folie pro vystoupení Tanečnic a palety, na které jsem položila velké kusy sololitu a vytvořila plochy k sezení mimo stoly. 
Zjistila jsem, že vlastně nic neudělám, protože sotva jsem se do něčeho pustila, přihasil se někdo žádající práci, nářadí, nasměrování k záchodu či vodě, vysvětlení obsluhy výtahu a tak podobně. Nakonec jsem se na práci musela vykašlat a začala jen delegovat a koordinovat. Máma se zas zaměřila na zásobování brigošů jídlem a pitím, zapojila i babičku s dědou, kteří pekli housky ostošest. 
S obnovou nápisu pomáhal Továrníkovi pan Zlatník, který se nás neprozřetelně zeptal, jestli už máme zajištěné prsteny. Měli jsme samozřejmě zajištěné prd, takže jsme skočili po jeho nabídce, že nám je vyrobí. Když se dozvěděl náš šibeniční termín, tak poněkud znejistěl, ale slovo dodržel, odchytil nás v průběhu prací v Továrně, změřil nám ruce, vyslechl si náš lowcost rozpočet a kroužky nám vyrobil. 

Po druhém víkendu deprese takřka opadla, takže bylo možné rozloučit se se životem svobodného děvčete. Moje rozlučka se svobodou proběhla vlivem vnějších okolností v poněkud komorním duchu pouze se Třemi lepými děvami, ale na intenzitě zážitku to nikterak neubralo. Mám pocit, že spíš naopak. Včelka zaválela poprvé. 

Netušíc, co mě čeká, následovala jsem stručnou instrukci a dostavila se do Včelčina obydlí. Po počátečním tlachání naší šprťácké čtyřky z první řady se ozval zvonek. Nevstoupil však striptér, nýbrž slečna Maskérka. Za půl hodiny ze mě pomocí nánosu několika vrstev nejrůznějších barevných hmot udělala člověka a za další půlhodinu, kterou strávila péčí o mé čtyři vlasy, mě dokonce proměnila v Ženu.

Jakmile naskládala své balzamovací tinktury do pěti objemných kufrů a zmizela, vyrazily jsme do víru velkoměsta. Brna. Ehm. Na náměstí Svobody(!) mě děvy dekorovaly nevěstí čelenkou se závojem a podivnýma korálema vyrobenýma z Kindervaječných žloutků. Byla jsem ráda, že jsem si své názory na estetickou stránku zmíněného šperku nechala pro sebe, protože když jsme dorazily do Podniku, který údajně neexistuje, ukázalo se, že jde o překvapení a hru. Mařka zbožňuje hry a překvapení. Byla to též výzva k vyskočení z komfortní zóny. A to Mařka taky ráda. 

Z každého "korálu" jsem v průběhu večera vylovila papírek s úkolem. Tak se stalo, že jsem od dvou neznámých pohledných mužů získala telefonní kontakt, nechala se vyfotit na pánských záchodcích, prozradila děvám několik intimností, koupila jim pití, nechala se pozvat od neznámého cizince na drink, osahala několik (oblečených) pánských zadků, přešla Masaryčku bez trička a vůbec prováděla nevhodné a neslušné činnosti, které za normálních okolností vyvolávají znechucené, pohoršené či rozpačité pohledy. Mně stačilo mít na hlavě kus záclony a všichni byli okamžitě a s úsměvem nápomocni. Včetně partnerek přítomných mužů. Odměnou za celovečerní úsilí mi byl podvazek. Užila jsem si to maximálně.
Večer jsme zakončily v Pandě, kde jsem prvně pila pití ze žárovky. Na zbytek noci si moc nepamatuju, ale mám mlhavý pocit, že jsme všechny skončily v posteli Třetí lepé děvy. Pravděpodobně u filmu se svatební tématikou.

Vrávoravá Orava, kule dej si důle

Léto 2014 začalo poněkud dobrodružně. Nabídla jsem se býti lodním náhradníkem a během dvou a půl hodiny jsem potřebovala sehnat jídlo, věci na vodu, slovenskou měnu a cestovní pojištění a dostavit se na nádraží. Převážnou část této doby jsem strávila hledáním dvou k sobě patřících dílů plavek. Další podstatnou část drahocenného času jsem vybírala vhodnou kombinaci různorodých vršků a spodků plavek. Zbylých dvacet minut jsem věnovala balení dalších věcí a přesunu. Naštěstí mi ve shánění zásob a financí ochotně vypomohl Pesan, za což jsem mu na hlaváku věnovala jeden z nejdelších polibků v historii naší společné existence, zamávala z okýnka vlaku a zapojila se do přehlídky osobních placatek a ochutnávky jejich obsahu. 

Cestou přibývali členové výpravy a někdy kolem půlnoci courák převezl naši čtyřiadvacetičlennou hulákající skupinu přes státní hranici. Na nádraží v Tvrdošíně jsme zakempili přímo na nástupišti a zatímco se větší část osazenstva pokoušela aspoň na pár hodin usnout, několik jedinců usoudilo, že vyčkávat východu slunce za zpěvu táhlých písní bude daleko větší zábava. Bohužel jsem patřila k většině snažící se na tvrdé dlažbě vedle nádražních záchodků dostat do sladké říše nevědomí. Po několika hodinách, kdy se tklivé tóny postupně přetransformovaly v tklivé chrápání, jsem konečně vyčerpáním upadla do kómatu. Z něj mi po hodině spánku pomohl kdosi zakopnuvši nejen o mé nohy, ale i o končetiny kolem ležících a ke Škodolibčině drobnému uspokojení i o hlavu hlavního zpěváka Jebáka (který nic nezaznamenav tvrdošíjně chrápal dál na celý Tvrdošín). 

Ráno jsme se přesunuli pod most k vodě, kde nám byl svěřen tucet lodí se sudy a odebrány bágly a cennosti. Zjistila jsem, že jedním, ze tří borců, se kterými jsem měla sdílet stravu, lodě a lože, je Jebák. Zaradovala jsem se, že aspoň bude sranda. Na první cestu jsem však vyfasovala týpka, který sice oplýval postavou více než obdivuhodnou (což mi bylo na pozici háčka naprosto k prdu), nicméně byl ze všech tří pánů suverénně nejnudnější. Vzhledem k povaze plavby, kdy se víceméně neustále soulodilo, pilo a zpívalo hromadně, mi to ale bylo vcelku jedno. Dál už jen stručně. 

Nádherná příroda kolem řeky. Bizarní slovenské hospody v nejzapadlejších vesničkách. Přespání na dětském hřišti. Metalová verze Zlatovlásky na akustickou kytaru. Oravský hrad a jeho deset tisíc schodů. Nikde žádné další lodě. Mařka způsobivši Kuřalce mírný otřes mozku odstrčenou kovovou slalomovou tyčí. Hospoda vedle kempu. Hraní a zpěv takřka do rána. Majitel hospody odevzdav nám klíč od hospody s tím, že máme sklo opláchnout, peníze nechat na baru a klíč pod rohožkou. Čtyřlůžkový spací přístřešek před hospodou ze čtyř pádel, prádelní šňůry a plachty. Včelčino půlkilové oko způsobeno jakýmsi hmyzákem coby vstupenka k několikahodinové prohlídce krás místního špitálu. Druhým okem. Majitelka kempu zprcavši nás za to, že jsme přespali vedle u hospody (a v hospodě) a ráno použili kempové zázemí, a odmítnuvši námi nabízený poplatek. Vytočený vůdce poslav majitelku v riť a ještě dál. Nádherné peřeje. Kolem stále ani noha. Ani nôha. Nekonečná sranda. Vylodění u jakési vesnice. Pasování několika vodáckých nováčků (včetně Mařky, která sice nebyla nováčkem na vodě, ale v této partě jo) na vodáky zahrnující mimo jiné šlehání kopřivama a spanking pádlem od Jebáka. Karty a pizza v místní hospodě. Tříkytarový koncert na dvoře konkurenční hospody. Odhazování dámských triček při tanci. Trabantí vokál s Jebákem a Kněžnou. Spaní na tribuně místního sportovního areálu. Cikcak plavba přes přehradu se zadákem Jebákem. Nekonečná cesta do Brna. Čautě!

Po čtrnácti dnech jsem si to zopakovala spolu s Pesanem a jinou partou na Berounce. Už to nebyl takový punk a krása, bo všude okolo mraky lidí, lodí a hospod, ale prdel byla rovněž.

Pak nastal čas začít se věnovat svatebním přípravám, protože můj vnitřní Architekt měl důsledkem nečinnosti okousané veškeré nehty a přilehlé vnější i vnitřní orgány. Jakmile jsem ho pustila ze řetězu, začal vymýšlet ptákoviny.

Samou nudou Architekt vymyslel a vyrobil pekelné oznámení, které 
bylo nutno ručně prořezat a naplnit papírem stejně jako psací stroj.

Nebyl k zastavení a donutil mě uplést papírové košíky na roznášené
 koláčky ve třech velikostech. Úchyl úchylná. Trvalo to věčnost.

Když v půjčovně svatebních šatů uviděli Architekt s Lakomcem
nabídku modelů a jejich ceny, podívali se na sebe a prchli,
jen se jim za patama prášilo. Architekt využil Lakomcovy
momentální indispozice a nakecal mu, že než dávat pět tyček
za půjčení škaredózy, je lepší si nechat za šest ušít parádu.
Lakomec se chytil.

Vzhledem k nutnosti informovat o změnách a možnostech
spoustu lidí, zkopíroval kamarád Kněžna svůj svatební web,
trochu ho překopal, doplnil Architektovou grafikou a tak bylo
možné anketou přesně zjistit, co budou hosté chtít pít a zajistit
potřebné množství. Díky tomu pivo došlo už o půlnoci.

Ze statku v Díře nám stále nebyli schopni říct, jakou jsou schopni zajistit kapacitu lidí na oběd a jestli vůbec jsou schopni zajistit prostor alias pártystan na společné jídlo (vnitřní prostor k dispozici nebyl, byli jsme uchlácholeni, že stačí ten stan). Navíc jsme usoudili, že pozvat lidi na obřad a na večerní mejdan bez oběda (na který jsme zvali kvůli předpokládané malé kapacitě jen část hostů) by v této lokaci bylo dost sobecké a náročné na dopravu a abstinenci. Pan Statkář si podřezal větev v momentě, kdy prohlásil, že to moc řeším. To se vnitřní Architekt nakrknul (protože od toho tu přece je, že), já popadla telefon, zavolala panu Továrníkovi a zeptala se ho, co by říkal na to, že bychom si v Továrně udělali také hostinu a mejdan v podkrovním sále. Místo odpovědi na mě začal chrlit nápady, jak to udělat a zajistit technicky, od záchodů po teplou vodu. Architekt začal infantilně tleskat a poskakovat. Jídlo jsme měli zajištěné externě tak jako tak, pití a všechno ostatní jsme si zajišťovali sami. Zavolala jsem tedy do Díry, rozloučila se se zaplacenou zálohou a akci na statku jsem zrušila. 
Tři týdny před svatbou. 
Začal boj s časem.

Tuším, že tuto větu použiju ještě víc než mnohokrát. Zvykněte si zavčasu.

Nářek zásnubní

Zatímco na podzim 2013 většina mých vnitřních já poskakovala kolem kuchyně, jedno řešilo záležitost krapet odlišnou. Moje vnitřní Biohodina přemýšlela, co dál s Pesanem. Pesan přemýšlel, co dál s prací. Měl pracovní smlouvu na rok a ani dva měsíce před koncem její platnosti za ním nikdo nepřišel probrat, co a jak dál, takže rozhodil sítě a sehnal si práci v Blansku na dobu neurčitou a za víc peněz. Ovšem na nižším postu a s úchylným dvanáctkovým směnovým systémem. Jakmile to oznámil v Břeclavi, nabídli mu taky dobu neurčitou a víc peněz. Když se mě zeptal, co má vzít, nechala jsem výběr na něm (a Biohodina předpokládala, že zvítězí Blansko). Vybral si Břeclav. Biohodina zpanikařila, začala tikat jako zběsilá, protože doufala, že se Pesan bude chtít posunout ve společném žití dál, než že spolu strávíme jednou týdně den a půl. Milá Biohodina tedy zavolala Pesanovi, vyblila to na něj a přesvědčila ho, aby odvolal, co slíbil a vzal Blansko místo Břeclavi. Měla jsem tehdy Biohodině nakopat prdel a říct jí, ať se do toho nesere, protože je to Pesanova záležitost. A on měl Biohodinu poslat slušně a taktně do hajzlu, vzít koule do hrsti a zapřemejšlet o tom, co teda vlastně chce (nejen od práce, ale i od života) trochu dýl než obvyklých pět minut (a totéž měla udělat i Biohodina). Leč nestalo se a tak Pesan začal spokojeně dojíždět do Blanska a trávit se mnou v bytě daleko delší dobu. Biohodině to však nestačilo a jednoho dne v nové kuchyni položila otázku týkající se další společné budoucnosti. V tom měl Pesan velmi jasno a nebylo potřeba ani obvyklých pět minut na to, aby prohlásil: "No, pokud ti nevyhovuje současnej stav, tak se buď vezmeme, nebo se rozejdeme, víc možností asi není, ne? Co navrhuješ?" 

Biohodina zatikala obzvlášť hlasitě, čímž přivolala pana Poseru a slečnu Závist. Pan Posera ovládl prostor, zavrhl přemýšlení a hloubání a navrhl nerozcházet se. Slečna Závist ho v tom podpořila, protože moje dobrá přítelkyně Včelka si tou dobou plánovala svatbu. Koneckonců mi s Pesanem nebylo nijak zle, do ničeho mi nikdy nekecal, byli jsme spolu už dlouho a takovýto posun vpřed se tudíž jevil vcelku logicky. Bylo tedy domluveno.

Biohodina sice ještě nějaký ten měsíc čekala na slíbenou oficiální žádost o ruku, ale jelikož se toho z Pesanovy strany okamžitě ujal pan Serunato, bylo to úplně zbytečné. Z mé strany se toho naopak chopil Architekt a začal čenichat až vyčenichal číslo na majitele Továrny, která mě v srpnu předešlého roku chytla za srdce a nepustila. Pan Továrník byl nadšen z Architektovy myšlenky obřadu v Továrně a pozval nás na návštěvu. Architekt též objevil krásný malý statek kousek dál v jakési Díře v Českém ráji, který jsme si zamluvili na svatební veselí.

Mezitím jsme si to prošli nanečisto se vším všudy.

Z Včelčiného rozlučkového večírku si mnoho nepamatuju, vybavují se mi jen záblesky. Nejlepší koláče na světě. Externí drinkmaster míchající koktejly jak na běžící pásu za doprovodu dramatické hudby a ohnivých efektů. Šaty z hajzlpapíru. Tanec. Retro. Velké retro. Velké papírové koule. Nakouknuvší cizokrajný Chozé odmítající zatančit pro rozvášněný dámský dav. Moje mimochodem utrousená žádost o Včelčino svědectví. Včelčin zaskočený souhlas (kdo by odmítl v takové chvíli před tolika lidmi). Vítězství v hádání pantomimického ztvárnění "Lascivního libida lasičky". Počkat, tohle asi bylo jinde a jindy. 

Jelikož si Včelčin nastávající choť Kněžna hodlal na svatbu pozvat všechny lidi, s kterými se za celý svůj nedlouhý život potkal, uspořádali si veselku dvoudenní. My měli to štěstí, že jsme byli poctěni pozvánkou na oba dva dny. Za to bylo nutno se jim bohatě odměnit.  I nastřádali jsme patřičný obnos, který jsem rozdělila do několika lahviček, přihodila pár prázdných a zalila pur pěnou ve velké krabici. Pak už jen stačilo zapíchnout dvě lžičky a napsat pokyny a dopravit to na místo činu. Měli radost. Největší. Zejména z těch prázdných pixel.

Z dvoudenního mejdanu si kupodivu také mnoho nevybavuju. Romantika v kapli. Bramborový knedlík ke svíčkové. "Každou hodinu se sejdem tady u toho stolu a dáme si spolu panáka" domluvil si s námi ve čtyři odpoledne jeden z hostů, načež po dvou hodinách usnul. Několik hodin tance a přežírání. Nevěsta v masce buldoka. Mám pocit, že se zjevila nějaká osoba tvrdící, že ji Kněžna nabořil a dožadovala se kompenzace, naštěstí se ukázalo, že je to jeho švica či co, takže nejspíš vše v cajku a vyřešeno v rámci rodiny. Nebo tak nějak. Gang karaoke ve tři ráno a skupinový údiv nad slovy Sestričky z Kramárov. Mlhavě si vybavuju, že Pesan nejspíš komusi zabral postel a obtěžoval svým chrápáním osazenstvo jiné cimry, než která nám byla přidělena. Ale jistá si nejsem, protože šel spát o několik hodin dřív než já. Je dost dobře možné, že toto spáchal ženich. Nebo někdo úplně jinej. Z druhého dne si pamatuju ještě míň. Milion lidí. Milion nejlepších koláčů na světě. Vlahá červnová sedmistupňová noc. Pětihodinová noční cesta do Brna po objížďkách objížděk.

Po této zkušenosti jsme jeli na návštěvu do Továrny. Pan Továrník nás tentokrát provedl a pustil úplně všude. Když se před námi otevřel podkrovní prostor s litinovými sloupy a dřevěnou podlahou, spadla mi brada do vrstvy prachu. Než jsem ji sebrala, prohlásil Pesan, že je mu zima a už ho to nebaví a tak jsme zbytek objektu prosvištěli jak Emil s Danou. Plácli jsme si s panem Továrníkem, že obřad bude v hlavním prostoru továrny a že si dáme vědět.

Poté jsem zhruba měsíc odpočívala a věnovala se práci. Až tak jednoho dne ve 13:00 přišla od jednoho z novomanželů Kněžnových zpráva v tomto duchu: 

"Přátelé, na poslední chvíli nám vypadl jeden kámoš, pokud s námi chcete jet na vodu nebo víte o někom, kdo by chtěl jet, ozvěte se. Sraz je dneska v půl čtvrté na hlaváku."

Jelikož jsem o vodáckých radovánkách této party slyšela již mnohé bardy vyprávět, zatoužila jsem po trošce dobrodružství a srandy, vyptala se šéfa, jestli by nevadilo, kdybych odešla a následující dva dny bylo mé místo v kanclu prázdné. O pět minut později jsem potvrdila svou účast a obdržela mailem podrobné informace. Z nichž jsem vyčetla, že se jede slovenská Orava, takže kromě jídla budu potřebovat i peníze a pojištění.

Začal boj s časem.