Naše paní sousedka nám dnes způsobila vážné zdravotní problémy. A já jí za to koupím bonboniéru.Když jsem včera přemýšlela o tom, že jsem už dlouho nic nevyplodila, jelikož je u nás hrozná nuda a nic se neděje, nenapadlo mě, že to tam nahoře vezmou tak vážně a sešlou mi inspiraci hned druhý den ráno.
Naše dnešní ranní rutina vypadala jako jindy. Pupík se vzbudil, rozlepil mi oko prstem, a abych opět nepadla do kómatu, pojistil se dloubáním do měkkých částí obličeje. Korunoval to bravurním kopancem do brady, když vletu opouštěl vyhřáté místo vstříc novým dobrodružstvím s mou kabelkou. Následné oblékání, přebalování, visení na noze, přípravu snídaně, opětovné přebalování a usazování do židličky vynechám a přejdu k poklidné chvilce u snídaně. Právě jsem rozlepovala druhé oko a Pupík rozmazal po stole čtvrtou kostičku chleba, když jsem zaslechla vrčení mobilu. Volala paní sousedka. A bylo to tu.
Svým telefonátem mi téměř přivodila infarkt, mému muži ho způsobila nepřímo, neboť jsem vtrhla do pokoje, kde poctivě spal a bojovým pokřikem "auto! auto!" jsem ho ve vteřině uvedla do stavu totální dezorientace. Vyskočil z postele v rouše Adamově (čímž na mě zbyl osud nebožáka hledajícího volný flek v okolí ulic blokového čištění), nevěděl, která bije a mé zuřivé hledání klíče a techničáku ho do reality uvedlo až ve chvíli, kdy jsem fotonovou rychlostí opustila byt zanechavši ho uvnitř s dítětem protestujícím v jídelní židličce.
Zde si dovolím drobnou odbočku, aby laskavý p.t. čtenář plně pochopil, jaktože taková infarktová situace - přeparkovat dvě auta stojící na ulici v den blokového čištění deset minut po osmé ráno, kdy ulicí brázdí odtahovka a policisté, je úkol hodný nadmíru flegmatického jedince bez nervů. Bohužel, tento doma hlídal dítě.
A tak paní sousedka sledující s vnoučkem odtahovací reality show pozorovala, kterak se řítím k autu, nastupuju prakticky za jízdy a v oblaku prachu mizím v dál. Naštěstí neslyšela nic z toho, co jsem pronášela na adresu svého drahého, který má vozový park na starosti. Dnešní opáčko všech sprostých výrazů, které můj mozek v paměti dohledal, bylo příjemným zpestřením všech aktuálně používaných "hájů", "pytlů" a "prkýnek".
Výše potřeby vrátit se pěšky co nejdřív zpět je nepřímo úměrná počtu volných parkovacích míst v okolí. Já nepotkala žádné. V momentě, kdy jsem cikcak couvala rychlostí světla slepou a totálně plnou ulicí, kde auta stála i na otáčecím kladivu, mě osvítil nápad. Pár kroků od naší ulice, má další soused vrakoviště aut a v něm plno místa. Odfrčela jsem tedy zpět, vmáčkla (nikoliv doslovně, abychom si rozuměli) káru vedle vraků, buchla dveřmi a sprintovala domů pro klíč a techničák k druhému vozu. Policejní hlídka, která právě fotila zmíněnou popelnici, z mých gest a lapání po dechu pochopila, že u tohoto vozu pravděpodobně dojde v následujících minutách k přeparkování, sbalila fidlátka a přesunula se k dalšímu zapomenutému zoufalci.
Vběhla jsem do domu a po dvouminutovém bušení na dveře mi můj drahý otevřel, načež se jal štrachat po kapsách a lovit kýžené artefakty od svého vraku. Nemohl je nachystat dřív, protože měl co dělat, aby se oblékl a zabavil Pupíka. Přeparkovala jsem tedy na vrakáč další vůz, setřela pot z čela a přilehlých partií, oznámila sousedovi, že auta zabírají prostor dočasně, a cestou domů se pro jistotu vyptala paní strážníkové, jestli mi nedojde nějaká pokuta. Naštěstí šlo o chápající bytost, která mi soucitně doporučila, ať si na to dávám příště pozor. Kdo by se neustrnul nad rozcuchanou udýchanou tetkou, která v osmi stupních pobíhá ulicí v pantoflích, pyžamových gatích, triku a bez ponožek.
Doma jsem převzala dítě, předala klíče a papíry drahému, aby auta odvezl z vrakoviště jinam, zavolala paní sousedce a tisickrát jí poděkovala za dotaz, jestli nemáme venku auto. Poté jsem zasedla k nedojedené snídani a s Pupíkem jsme koukali z okna, jak odtahujou fáro tomu chudákovi, na kterého nemá nikdo číslo.
