Paralelně s našimi rekonstrukčními radovánkami v první půlce roku 2013 skládala ségra jednu státnici za druhou a já jsem řešila zrušení živností a jiných záležitostí v tatově firmě, obvolávání firemních a soukromých dlužníků, obíhání různých institucí, předání klientů jiné firmě a prohrabávání tatova firemního a soukromého archivu. Vzhledem k rodinné úchylce hromadění a systematickému ukládání dat a věcí se jednalo o rozlehlý kolos obsahující všechno, co tata kdy prožil a co šlo archivovat. Od složenek za elektriku z roku 1982, přes tatovy dva rozvody, po archivní data několika zrušených šmelinářských firem. Aby mi z toho, co jsem nacházela, nevybuchl mozek, bylo nutno ho pravidelně vyplachovat hudbou a protřepávat tancem. S tím mi vydatně pomáhali kolegové z práce, kteří mě dotáhli ke společnému jammování, takže jsem oprášila harmoniku. Taky Spolek kavárenských povaleček, se kterým jsme obrážely každý čtvrtek brněnské kavárny, nezahálel a vydatně narovnával moji psychiku.
Kromě daňového experta se ze mě stala také realitní agentka a nemovitostní právník. Jakmile nás notářka přesvědčila, že nemá cenu vzdávat se dědictví (bylo na ní hodně vidět, že se tím fakt zabejvat nechce), že to nebude tak hrozné, jak si myslíme (chachá) a měly jsme domluvenou zájemkyni o tatův domek, padlo nám se ségrou na krk několik balvanů.
Jedním z nich byla ideální polovina baráku, ve které měl tata kancelář, dalším byl jeho zahypotékovaný nedorekonstruovaný domek 2+kk, obojí v Prdelákově. Ideální polovinu naštěstí chtěli majitelé druhé poloviny. Nabídli nám za ni 3/4 odhadní ceny, že víc ani prd. Vzhledem k tomu, že Prdelákov není žádná lukrativní lokalita a jelikož jsem tehdy zrovna zaplatila nehoráznou částku za zimní vytápění, jsem v duchu zajásala a nahlas řekla, že si to musíme rozmyslet. A mé rozmýšlení začalo o dvě minuty později, když jsem obcházela obrovské SUV, kterým majitelé přijeli ze svého horského penzionu, a soukala se do našeho malého pidiautíčka, které se krčilo vedle. Vzhledem k tomu, že jsme ručily za tatíkovy dluhy aktuální i případně nově objevené až do výše odhadní ceny - překonala jsem svůj odpor k odporování a vytáhla cenu na 7/8 odhadní ceny. Poté už zbývalo jen dvě kanceláře, kuchyňku, koupelnu a privátní pokojík vyklidit. A tak jsme vše převezli do tatíkova půl kilometru vzdáleného domku. Krásný, leč obří sejf, který tatík vyšmelil bůhvíkde, aby měl v čem skladovat počítač 286, černožlutý monitor značky Herkules a jiné relikvie svých podnikatelských začátků, jsem obrečela a prodala za pár šupů a především za odvoz.
Na domek sháněla zájemce tatova Přítelkyně. Tatův neoficiální pokyn uváděl, jakou částku jí máme zaplatit z prodeje dědictví, a tak nám pomáhala shánět kupce, protože bez jistého budoucího kupce jsme nechtěli dědictví přijímat. Zadařilo se a sehnala zájemkyni - mojí spolužačku ze základky, jejíž rodiče bydleli ve stejné bytovce s Přítelkyní. Spolužačka nám slíbila koupit ho za odhadní cenu a začala si vyřizovat hypotéku. Ovšem domek měl své mouchy.
Nejvýraznější známou mouchou byla hypotéka. Na schůzce v bance v Okresním městě nás uvítala usmívající se paní. Sdělily jsme jí, že přicházíme zrušit tatův účet a doplatit hypotéku z pojistky. Úsměv zdřevěněl. Ale naštěstí jsme natrefily na profíka, který si ví rady a tak nenastalo obávané telefonování na všechny světové strany. Paní vytiskla papíry o ukončení hypotéky, informovala nás, kolik úroků doplatíme navíc jako pokutu, která nejde z pojistky, a požádala o podpis. Tatovým jménem. Nevěřícně jsem se jí zeptala, jestli to je běžný oficiální postup, protože podepisovat zemřelého půl roku po smrti mi přišlo poněkud smělé. Ale paní trvala na tom, že postup je takovýto, protože jinak by musela hypotéku převést na mě a ségru, včetně ověřování toho jestli na ni dosáhneme. Zajímalo by mě, co by následovalo poté, co by banka zjistila, že ségra je nemajetná studentská existence a já zadlužená koupí vlastního obydlí, a že nám tudíž hypotéku svěřit nemohou. A tak jsem podepsala tatu, nechala provést doplacení a po ujištění, že je vše splacené a nic se již nebude strhávat, zrušila osobní účet k poslednímu dni v měsíci a očekávala výmaz zástavního dvojím práva, abychom domek mohli prodat. Spolužačka si zatím vyřizovala hypotéku u své banky a jak to tak bývá, přivlekla na místo bankovní odhadkyni. Paní odhadkyně uzřela v okně ceduli Stavba povolena, které si nikdo z nás nevšiml a kdo si jí všiml, bezstarostně ji ignoroval, protože tata v domku vesele bydlel už dva roky. Ukázalo se, že domek není zkolaudovaný k užívání, tudíž Spolužačce nepůjčí normálně, ale úvěrem na stavbu. Pak teprve jsem si vybavila, že tata v letech minulých vykládal o tom, že ho kdosi napráskal kvůli velkému rozsahu stavebních prací, které ale údajně nepodléhaly povolení ani ohlášení. Takže povolal kamaráda právníka, opřel se do toho a vyštípal z úřadu babu, která mu chtěla dát pokutu (jak jsem koupila, tak prodávám a upozorňuju, že tata byl mistrem v úpravě informací). Faktem ovšem zůstává, že vyštípanou dámou byla Spolužaččina teta.
Nicméně se mu tou dobou rozsypalo druhé manželství, rozvedl se a tak se rozhodl změnit dispozici zcela k obrazu svému, na což si už musel nechat zpracovat projekt a požádat o povolení. A tato informace už se k nám nedonesla.
A tak jsme stály před dalším úkolem. Naštěstí nám elementálové (a Spolužaččina teta toho času opět pracující zpátky na stavebním úřadě) byli nakloněni, Spoužačka spolupracovala a objela všechny, u kterých jsem telefonicky vyprosila kopie původních revizí, a do týdne byl domek zkolaudován. Když po měsíci a půl stále nebylo zástavní právo vymazáno, vydala jsem se do banky. Pán hledal a volal, volal a hledal a nakonec mi sdělil, že za hypotéku se platil měsíční poplatek zpětně a jelikož jsem zrušila účet k poslednímu v měsíci, tak se prvního následujícího měsíce nemohl tento poplatek zpětně ztrhnout. Zamáčkla jsem žílu na čele, nechala ho provést milion a jednu složitou operaci nutných k tomu, abych poplatek uhradila na místě, třikrát se ho zeptala, jestli je to už opravdu vše a nasupeně jsem odkráčela. Stačilo už jen nechat vypracovat energetický štítek k domku, pořešit věcné břemeno nejmenovaného telefonního operátora na ideální polovině a zajistit smlouvy o prodeji.
Nikdo z kupujících nechtěl utrácet za právníka a tak jsem vzala naše smlouvy kupní a smlouvy o smlouvách budoucích, které tvořil právník, obšlehla jsem jádro, vyškrtala výhody protistran a poslala všem zúčastněným. Nikdo to nečetl, nikdo žádné úpravy (kromě drobností, které chtěla banka) nepožadoval.
Nicméně na baráku měl stále trvalé bydliště synátor tatovy bývalé druhé manželky. Když se mi podařilo na něj sehnat kontakt a dovolat se mu, sdělil mi, že momentálně přebývá s jakousi vdanou madam v nájmu v Dolním Prdelově a bydliště si tam přepsat nemůže, ať ho přehlásím na obec. Na obci o něj kupodivu nestáli a trvali na důkazech o tom, že tam už nebydlí. Takovým důkazem mohou být výpovědi sousedů, že ho tam neviděli a tak. Na shánění takových důkazů jsem neměla čas ani náladu a tak jsem sepsala čestně prohlášení pro dotyčného o tom, že tam už nebydlí, dala si s ním schůzku v Okresním městě na poště, kde prohlášení ověřeně podepsal a poslala ho spolu se žádostí o přehlášení bydliště na obec Prdelákov. Po tomto zákeřném úskoku už paní starostka nemohla nic dělat a musela se smířit s dalším Prdelákovským bezďákem.
Pak přišlo na řadu stěhování nábytku z domku. Něco si vzala Přítelkyně, to co se hodilo nám a ségře bylo potřeba spolu s archivem přestěhovat do Brna. Objednala jsem tedy na víkend kamion, nechala si dopředu sdělit, kolik v něm bude místa (půlka byla plná jiných zásilek), poměřila nábytek, nakreslila si to všechno ve sketchupu a pak už jen komandovala poskoky (ségru, Pesana a ségřinu přítelkyni) kam který kus. Vešlo se to taktak, protože jsem v té době zrovna trpěla pocitem nedostatku a tak jsem poručila naložit úplně všechno, kromě vestavného nábytku. V Brně si ségra svou část uskladnila v čímsi skladu. Naše část putovala do bytu, kde vytvořila labyrint s půlmetru širokými cestičkami a čekala, až barák nechá vybudovat sklepní kóje. Čekala půl roku.
Jelikož jsme v záchvatu harpagonství odvezly i Spolužaččiny socialistické štafle, které si tam připravila, (neboť tatík míval nemlich ty samé) a slíbily jí předat dokumenty od domku, bylo potřeba vykonat další otočku do Prdelákova.
A tak u mě jednoho srpnového dne zazvonila ségra, abychom se spolu vydaly na dalekou pouť. Záznam z naší cesty zde:
Milý Ježíšku, letos moc prosím o kus mozku s pamětí tak 500 GB. Aby se mi už nestal včerejšek.
Quest: Odvézt v pátek štafle a šanon s dokladama do Městečka k mámě, přespat a v sobotu to odvézt do Prdelákova a předat a cestou se stavit v autobazaru.
Process: Zopakování zadání questu oběmi účastnicemi. Příprava šanonu a dokladů. Zopakování zadání questu jednou účastnicí M účastnici S. Nachystání štaflí i tašky se šanonem ke dveřím. Návštěva toalety, hledání slunečních brýlí, mikiny a jiných nezbytností pro cestu naotočku účastnicí M. Remcání účastnice S. Odchod účastnice S k autu. Zamykání a spěšný odchod účastnice M k autu. Odjezd z Brna. Zapnutí přehrávače, veselé tlachání, pohoda, komfort a sledování seriálu trvající 3,5 hodiny. Uzření cedule Vítá vás Městečko účastnicí M. "Dohajzlu, my jsem nevzaly ty štafle!" Pětiminutové vymýšlení alternativního plánu se štaflemi. 22:00 Příjezd a vítání s mámou. Vynášení věcí. "Ty už jsi odnesla tu tašku s tím šanonem?" "Jakou tašku?" Hysterický záchvat účastnice M. Odjezd z Městečka. "Tu tašku se šanonem jsem asi nechala stát na parkovišti než jsme vyjeli z Brna." Panický záchvat účastnice M. Povolání účastníka P.
Quest: dojet z Břeclavi do Brna, najít tašku na parkovišti a uklidnit nás.
Účastník P není nadšen, v duchu posílá obě účastnice do p a vyráží. Zapnutí přehrávače, neveselé tlachání. 23:00 splněn quest účastníka P, jenž sice nenašel tašku se šanonem na parkovišti, objevil ji však bezpečně uzamčenou v bytě spolu se štaflemi. Odjezd naštvaného účastníka P zpět do Břeclavi. Veselé tlachání účastnic o tom, jak se v noci dobře jede a jak to ubíhá, 1:30 příjezd do Brna.
Druhý den: Vstávání, nakládání obou relikvií a nekonečná, únavná a cesta z Brna do Prdelákova a dále nekonečně dlouho do autobazaru poblíž Městečka a zpět do Brna. Takže Ježíšku, kdybys byl tak laskavý, Mě a Ségře ten kus mozku s pamětí a účastníkovi P něco absolutně úžasného.
Pak proběhl zasloužený relax. V Městečku. Šly jsme s mámou do lesa a při návratu koukám, že před okny staré továrny za barákem roste něco jako obří bonsai. A stojí tam rezavej parní stroj. Táhnu mámu blíž a najednou se otvírají dveře a v nich stojí chlap. "Dámy pojďte dál, pan majitel vám to tu ukáže." Máma se mě pokouší odvléct, ale mám větší sílu a tak potkáváme pana továrníka, který kde se vzal tu se vzal, natočil nám pivo a provedl nás Továrnou. Při vstupu do hlavního sálu a pohledu na vysoké sloupy a okna a kulatou podestu schodiště mě napadá jediné: Chrám. Sice ho lehce kazí zavěšené kabely se zářivkami, ale ty přestávám vnímat po třech vteřinách. Pan továrník vykládá, kterak to tu před rokem koupil, zahraje na přítomné piano, ukazuje nám, jak předělal soustruh na stůl, svou sbírku starých anglických motorek, další věci, které vytvořil z kovošrotu a hlavně neskutečné tovární prostory. Nemám slov.
Po dvou hodinách už mámu nebaví předstírat zájem o Továrnu a cennosti uvnitř ukryté a vleče mě pryč.
Dorelaxovala jsem. Byl čas doplácat kuchyni.
Žádné komentáře:
Okomentovat