Vrávoravá Orava, kule dej si důle

Léto 2014 začalo poněkud dobrodružně. Nabídla jsem se býti lodním náhradníkem a během dvou a půl hodiny jsem potřebovala sehnat jídlo, věci na vodu, slovenskou měnu a cestovní pojištění a dostavit se na nádraží. Převážnou část této doby jsem strávila hledáním dvou k sobě patřících dílů plavek. Další podstatnou část drahocenného času jsem vybírala vhodnou kombinaci různorodých vršků a spodků plavek. Zbylých dvacet minut jsem věnovala balení dalších věcí a přesunu. Naštěstí mi ve shánění zásob a financí ochotně vypomohl Pesan, za což jsem mu na hlaváku věnovala jeden z nejdelších polibků v historii naší společné existence, zamávala z okýnka vlaku a zapojila se do přehlídky osobních placatek a ochutnávky jejich obsahu. 

Cestou přibývali členové výpravy a někdy kolem půlnoci courák převezl naši čtyřiadvacetičlennou hulákající skupinu přes státní hranici. Na nádraží v Tvrdošíně jsme zakempili přímo na nástupišti a zatímco se větší část osazenstva pokoušela aspoň na pár hodin usnout, několik jedinců usoudilo, že vyčkávat východu slunce za zpěvu táhlých písní bude daleko větší zábava. Bohužel jsem patřila k většině snažící se na tvrdé dlažbě vedle nádražních záchodků dostat do sladké říše nevědomí. Po několika hodinách, kdy se tklivé tóny postupně přetransformovaly v tklivé chrápání, jsem konečně vyčerpáním upadla do kómatu. Z něj mi po hodině spánku pomohl kdosi zakopnuvši nejen o mé nohy, ale i o končetiny kolem ležících a ke Škodolibčině drobnému uspokojení i o hlavu hlavního zpěváka Jebáka (který nic nezaznamenav tvrdošíjně chrápal dál na celý Tvrdošín). 

Ráno jsme se přesunuli pod most k vodě, kde nám byl svěřen tucet lodí se sudy a odebrány bágly a cennosti. Zjistila jsem, že jedním, ze tří borců, se kterými jsem měla sdílet stravu, lodě a lože, je Jebák. Zaradovala jsem se, že aspoň bude sranda. Na první cestu jsem však vyfasovala týpka, který sice oplýval postavou více než obdivuhodnou (což mi bylo na pozici háčka naprosto k prdu), nicméně byl ze všech tří pánů suverénně nejnudnější. Vzhledem k povaze plavby, kdy se víceméně neustále soulodilo, pilo a zpívalo hromadně, mi to ale bylo vcelku jedno. Dál už jen stručně. 

Nádherná příroda kolem řeky. Bizarní slovenské hospody v nejzapadlejších vesničkách. Přespání na dětském hřišti. Metalová verze Zlatovlásky na akustickou kytaru. Oravský hrad a jeho deset tisíc schodů. Nikde žádné další lodě. Mařka způsobivši Kuřalce mírný otřes mozku odstrčenou kovovou slalomovou tyčí. Hospoda vedle kempu. Hraní a zpěv takřka do rána. Majitel hospody odevzdav nám klíč od hospody s tím, že máme sklo opláchnout, peníze nechat na baru a klíč pod rohožkou. Čtyřlůžkový spací přístřešek před hospodou ze čtyř pádel, prádelní šňůry a plachty. Včelčino půlkilové oko způsobeno jakýmsi hmyzákem coby vstupenka k několikahodinové prohlídce krás místního špitálu. Druhým okem. Majitelka kempu zprcavši nás za to, že jsme přespali vedle u hospody (a v hospodě) a ráno použili kempové zázemí, a odmítnuvši námi nabízený poplatek. Vytočený vůdce poslav majitelku v riť a ještě dál. Nádherné peřeje. Kolem stále ani noha. Ani nôha. Nekonečná sranda. Vylodění u jakési vesnice. Pasování několika vodáckých nováčků (včetně Mařky, která sice nebyla nováčkem na vodě, ale v této partě jo) na vodáky zahrnující mimo jiné šlehání kopřivama a spanking pádlem od Jebáka. Karty a pizza v místní hospodě. Tříkytarový koncert na dvoře konkurenční hospody. Odhazování dámských triček při tanci. Trabantí vokál s Jebákem a Kněžnou. Spaní na tribuně místního sportovního areálu. Cikcak plavba přes přehradu se zadákem Jebákem. Nekonečná cesta do Brna. Čautě!

Po čtrnácti dnech jsem si to zopakovala spolu s Pesanem a jinou partou na Berounce. Už to nebyl takový punk a krása, bo všude okolo mraky lidí, lodí a hospod, ale prdel byla rovněž.

Pak nastal čas začít se věnovat svatebním přípravám, protože můj vnitřní Architekt měl důsledkem nečinnosti okousané veškeré nehty a přilehlé vnější i vnitřní orgány. Jakmile jsem ho pustila ze řetězu, začal vymýšlet ptákoviny.

Samou nudou Architekt vymyslel a vyrobil pekelné oznámení, které 
bylo nutno ručně prořezat a naplnit papírem stejně jako psací stroj.

Nebyl k zastavení a donutil mě uplést papírové košíky na roznášené
 koláčky ve třech velikostech. Úchyl úchylná. Trvalo to věčnost.

Když v půjčovně svatebních šatů uviděli Architekt s Lakomcem
nabídku modelů a jejich ceny, podívali se na sebe a prchli,
jen se jim za patama prášilo. Architekt využil Lakomcovy
momentální indispozice a nakecal mu, že než dávat pět tyček
za půjčení škaredózy, je lepší si nechat za šest ušít parádu.
Lakomec se chytil.

Vzhledem k nutnosti informovat o změnách a možnostech
spoustu lidí, zkopíroval kamarád Kněžna svůj svatební web,
trochu ho překopal, doplnil Architektovou grafikou a tak bylo
možné anketou přesně zjistit, co budou hosté chtít pít a zajistit
potřebné množství. Díky tomu pivo došlo už o půlnoci.

Ze statku v Díře nám stále nebyli schopni říct, jakou jsou schopni zajistit kapacitu lidí na oběd a jestli vůbec jsou schopni zajistit prostor alias pártystan na společné jídlo (vnitřní prostor k dispozici nebyl, byli jsme uchlácholeni, že stačí ten stan). Navíc jsme usoudili, že pozvat lidi na obřad a na večerní mejdan bez oběda (na který jsme zvali kvůli předpokládané malé kapacitě jen část hostů) by v této lokaci bylo dost sobecké a náročné na dopravu a abstinenci. Pan Statkář si podřezal větev v momentě, kdy prohlásil, že to moc řeším. To se vnitřní Architekt nakrknul (protože od toho tu přece je, že), já popadla telefon, zavolala panu Továrníkovi a zeptala se ho, co by říkal na to, že bychom si v Továrně udělali také hostinu a mejdan v podkrovním sále. Místo odpovědi na mě začal chrlit nápady, jak to udělat a zajistit technicky, od záchodů po teplou vodu. Architekt začal infantilně tleskat a poskakovat. Jídlo jsme měli zajištěné externě tak jako tak, pití a všechno ostatní jsme si zajišťovali sami. Zavolala jsem tedy do Díry, rozloučila se se zaplacenou zálohou a akci na statku jsem zrušila. 
Tři týdny před svatbou. 
Začal boj s časem.

Tuším, že tuto větu použiju ještě víc než mnohokrát. Zvykněte si zavčasu.