Tovární čurbex

Koncem srpna 2014 jsem stála před velkým úkolem. 

Asi takhle velkým.

Vyčistit a připravit obří tovární sál na svatební veselí, přilehlé tovární prostory na ubytování svatebních hostů přišedších zdaleka a tovární halu na obřad. Měla jsem na to tři víkendy a týden před svatbou. Čistého času 11 dní, kdy jsem tam mohla být osobně přítomná.

Obřadní síň

Podkrovní sál

Snídaňový salonek

Spaní s výhledem.

Spaní s postelí.

Ošetřovna alias naše svatební komnata před
úpravou. Všechno pryč, po celé ploše matrace,
na matracích peřiny, na peřinách muž a žena. 

A pro trochu romantiky na okno jediná svíčka
v celé Továrně a na stěnu obrázek.

První sobotu jsem se svým záměrem seznámila nejbližší rodinu a šli jsme do Továrny. Pesan ten víkend neměl volno, takže zůstal v Brně. V Továrně mě a mamku přivítal pan Továrník, se kterým jsem se několik dní před tím domluvila, že tam uspořádáme celou svatbu, ne jenom obřad. Dal nám k dispozici dva stavební vysavače, zvedací plošinku, paleťák a další nářadí a seznámil nás se svým plánem zavést do sálu vodu a vyrobit provizorní pánské wc v kumbálu pod sily. 
Vlezla jsem do kumbálu a spadla mi brada. Dírou v prknech o patnáct metrů níž. Těsně nad hlavou se v té místnosti tyčila tři obří sila, pod nohama se houpala prkna v centimetrových odstupech, mezi nimiž bylo vidět podlahu v přízemí. Silo se tady v kumbálu zužovalo a pokračovalo dolů trubkou otvorem v prknech (o dost širším, než bylo potřeba), podél které chtěl pan Továrník svést dolů hadice provizorního pánského pisoáru. Snažila jsem se zachovat klid, ale vnitřní Posera na mě ječel ať odtamtud okamžitě vypadnu, než se ten ohromný válec na mě zřítí nebo ať se aspoň něčeho pořádně chytím, než některé prohýbající se prkno praskne. Nastínila jsem možné negativní dopady (nejen obrazné) pro nestřízlivé svatebčany a domluvila se, že po dobu svatby bude kumbál uzamčen všemi možnými prostředky.

Foto z kumbálu jsem nejspíš na povel pana Posery smazala,
takže pro představu je tu pouze foto zespoda.

Pan Továrník nemrkl okem a vytasil se s návrhem dovést kanalizaci na chodbu za druhou stranou sálu a vybudovat tam wc splachovací, že tam stejně bude potřebovat stoupačky. Pan Posera mě téměř donutil mu zlíbat ruce. 
S velkým elánem jsme se s mámou pustily do úklidu. Nevlastní tata zatím zprovoznil v sále elektřinu a odstranil pletivo. Za celou sobotu jsme však nestihly ve dvou vyluxovat ani půlku obrovitého sálu a padla na nás deprese. Temná a hluboká. Takže jsem obvolala kamarády a kamarádky z okolí a vyhlásila SOS.V neděli se jich v Továrně vystřídalo asi osm, včetně tchyně, která nepadla do mdlob, ale přivedla si kamarádku a společně umyly všech sto dvacet osm okenních křídel v sále. Ostatní luxovali (vysáli jsme plnou popelnici prachu), umývali, zametali a odklízeli krámy. 

V neděli večer jsem odfrčela do Brna s depresí o dost menší. Vypadalo to už nadějněji. Tlačila mě ale lehká nejistota, jestli pan Továrník stihne vytvořit záchod poblíž sálu. Už při první brigádě se ukázalo, že nejbližší použitelné záchody jsou o dvě patra níž přes chodbu za několika rohy, takže mi neustále zvonil telefon a já běhala po Továrně a hledala úlevychtivé a provodušedší zbloudilce. Proto jsem pro jistotu objednala dvě minitoiky a umístila je do jiného kumbálu přístupného přímo ze sálu.

Strategické umístění zabraňující ožralům zkoumat strojovnu výtahu.
A hasičům ji uhasit v případě požáru.

Kamarád hospodský nám zapůjčil velkou prosklenou lednici, pan Továrník přihodil i svou malou ledničku, vyrobil do sálu ponk s dřezem, ke kterému přivedl teplou i studenou vodu a skutečně vytvořil na patře se sálem i splachovací wc za použití niky ve stěně a dveří od zrušeného výtahu.
Pan Továrník totiž umí máknout a v současné době (po šesti letech) je Továrna úplně jinde - velký sál má regulérní toalety, bar, stoly, židle a podium, v Továrně je stylové ubytování, nová kovaná vrata, spousta originálního kovového nábytku a dalších parádiček. Tehdy jsme pionýrsky pomohli roztočit kolo a vyzkoušet potenciál tohoto skvostu.
Kromě zázemí pro sál pracovali Továrník, jeho přítelkyně a přátelé i na natírání litinových sloupů, schodišťových zábradlí a na obnově továrního nápisu. Takže naše další brigádníky už vítalo heslo dne.

Jsme všichni šlechetní a důvěryhodní až na půdu.

Druhý víkend se taktéž nesl ve znamení úklidu a stěhování. Vystřídala se tam většina budoucích svatebčanů. Dámy si daly druhé kolo vysávání prachu, zametání a vytírání, pánové odklízeli těžké krámy, vyměňovali žárovky a instalovali pod mým odborným vedením nábytek. Když došla pánská práce, chopili se taktéž kbelíků a hadrů.
Stoly a židle k zapůjčení nám dohodila kamarádka Harmonikářka z jejich obecního kulturáku. Dovezl je pesanův Svědek svým traktorem stejně jako folie pro vystoupení Tanečnic a palety, na které jsem položila velké kusy sololitu a vytvořila plochy k sezení mimo stoly. 
Zjistila jsem, že vlastně nic neudělám, protože sotva jsem se do něčeho pustila, přihasil se někdo žádající práci, nářadí, nasměrování k záchodu či vodě, vysvětlení obsluhy výtahu a tak podobně. Nakonec jsem se na práci musela vykašlat a začala jen delegovat a koordinovat. Máma se zas zaměřila na zásobování brigošů jídlem a pitím, zapojila i babičku s dědou, kteří pekli housky ostošest. 
S obnovou nápisu pomáhal Továrníkovi pan Zlatník, který se nás neprozřetelně zeptal, jestli už máme zajištěné prsteny. Měli jsme samozřejmě zajištěné prd, takže jsme skočili po jeho nabídce, že nám je vyrobí. Když se dozvěděl náš šibeniční termín, tak poněkud znejistěl, ale slovo dodržel, odchytil nás v průběhu prací v Továrně, změřil nám ruce, vyslechl si náš lowcost rozpočet a kroužky nám vyrobil. 

Po druhém víkendu deprese takřka opadla, takže bylo možné rozloučit se se životem svobodného děvčete. Moje rozlučka se svobodou proběhla vlivem vnějších okolností v poněkud komorním duchu pouze se Třemi lepými děvami, ale na intenzitě zážitku to nikterak neubralo. Mám pocit, že spíš naopak. Včelka zaválela poprvé. 

Netušíc, co mě čeká, následovala jsem stručnou instrukci a dostavila se do Včelčina obydlí. Po počátečním tlachání naší šprťácké čtyřky z první řady se ozval zvonek. Nevstoupil však striptér, nýbrž slečna Maskérka. Za půl hodiny ze mě pomocí nánosu několika vrstev nejrůznějších barevných hmot udělala člověka a za další půlhodinu, kterou strávila péčí o mé čtyři vlasy, mě dokonce proměnila v Ženu.

Jakmile naskládala své balzamovací tinktury do pěti objemných kufrů a zmizela, vyrazily jsme do víru velkoměsta. Brna. Ehm. Na náměstí Svobody(!) mě děvy dekorovaly nevěstí čelenkou se závojem a podivnýma korálema vyrobenýma z Kindervaječných žloutků. Byla jsem ráda, že jsem si své názory na estetickou stránku zmíněného šperku nechala pro sebe, protože když jsme dorazily do Podniku, který údajně neexistuje, ukázalo se, že jde o překvapení a hru. Mařka zbožňuje hry a překvapení. Byla to též výzva k vyskočení z komfortní zóny. A to Mařka taky ráda. 

Z každého "korálu" jsem v průběhu večera vylovila papírek s úkolem. Tak se stalo, že jsem od dvou neznámých pohledných mužů získala telefonní kontakt, nechala se vyfotit na pánských záchodcích, prozradila děvám několik intimností, koupila jim pití, nechala se pozvat od neznámého cizince na drink, osahala několik (oblečených) pánských zadků, přešla Masaryčku bez trička a vůbec prováděla nevhodné a neslušné činnosti, které za normálních okolností vyvolávají znechucené, pohoršené či rozpačité pohledy. Mně stačilo mít na hlavě kus záclony a všichni byli okamžitě a s úsměvem nápomocni. Včetně partnerek přítomných mužů. Odměnou za celovečerní úsilí mi byl podvazek. Užila jsem si to maximálně.
Večer jsme zakončily v Pandě, kde jsem prvně pila pití ze žárovky. Na zbytek noci si moc nepamatuju, ale mám mlhavý pocit, že jsme všechny skončily v posteli Třetí lepé děvy. Pravděpodobně u filmu se svatební tématikou.