Nářek mateřský

Na podzim 2015 přibyl našemu městu významný předplatitel odpadových služeb. K mateřství jsem od začátku přistupovala s úsměvem. Kdo všechno mi do něj v průběhu šlápl se můžete dočíst v následujících řádcích.

Změnil se provoz domácnosti a naše 2+1, v němž nebyl průchozí pouze záchod a kumbál, rázem přestalo stačit našim potřebám. Pupík rostl a sílil nejen jeho hlas, ale i tělesná konstituce. Z nehybného řvoucího balíku se po čase stal řvoucí balík přesunující se fotonovou rychlostí trénujíc jemnou motoriku na všech tlačítkách a ovládacích panelech v dosahu. Kolo izolepy se stalo nedílnou součástí přebalovací tašky.

 

Naše spotřebiče tedy dostaly nový háv v podobě odřezaných vršků z lékovek s bezpečnostním uzávěrem, které zdobily kritická tlačítka. Zárubně mezi obývákem, v němž Pesan spával po noční, a dětským pokojíkem byly obity háčky, na které se pomocí kroužků na klíče připevňovalo prostěradlo, jež zakrývalo celé dveře, takže nebylo možné se věšet na neuzamykatelnou kliku, zato bylo možné nadále házet kostky a jiné tupé či ostré předměty tímto směrem, aniž vznikl hluk. 

Zde je namístě zmínit fakt, že Pupík je obdařen buď jakousi neurovývojovou poruchou nebo abnormálně vysírací povahou, případně kombinací obojího. Nebylo možné se s ním dorozumět. Nicméně se to začalo projevovat až v době, kdy mu v kopání do mé osoby začal pomáhat zevnitř Střelec. Jelikož v tu dobu bylo Pupíkovi lehce přes rok a půl a kojení se stalo kvůli těhotenství totálně nesnesitelným, odstřihla jsem ho od zdroje. Většinu prvních tří nocí jsem ho pak držela v natažených rukách jako čerstvě chycenou lišku, aby mě nepokopal, nepodrápal a nepokousal víc než málo. První tři měsíce byl neodložitelný. Respektive odložitelný za cenu ztráty sluchu. Když bylo po jeho, řehtal se. Když nebylo po jeho, řval a kousal. Dlouho a hojně. Neopakoval, nenapodoboval. Nechtěl dělat skoro nic. Bylo a je mu u zadku, co si kdo myslí. Což je sice vlastnost, kterou obdivuju, ovšem pokud to nezahrnuje mě, coby rodiče a činnosti denního civilizovaného života. Mé snahy zapojit ho do běhu domácnosti a nějak fungovat troskotaly od samého prvopočátku jedna za druhou. Profi sabotáž.

Vyškolil minimálně jednoho pána v tom, že srát se do cizích záležitostí ohledně výchovy, lze pouze na vlastní nebezpečí. To jsem tak jednoho krásného letního dne zavítala s Pupíkem do hračkářství, abych mu pořídila hit onoho léta, plastovou zavařovačku s lupou na sběr a pozorování hmyzu, protože lepší udušená beruška v pixle, než živej křižák v kapse. Zakoupili jsme, leč fronta u pokladny dala Pupíkovi prostor k objevení dalších must have předmětů. K jeho velkému (a hlasitému) zklamání je jeho lakotná matka nemínila pořizovat a po zaplacení ho pouze vyvlekla na ulici, kde ho vřeštícího nechala válet, aby vyplakal své hoře. Nic jiného se dělat nedalo, veškeré konejšení končívalo kousáním a kopáním, kterého měl Střelec v břiše už plné dásně a oplácel ho chucknorrisovsky. Jak tam tak drahý Pupík vřískal, šel okolo pán středního věku. Překročiv Pupíka utrousil k němu, že když takhle vyvádí, tak si ho odvede domů. Načež Pupík zavětřil příležitost přesídlit někam, kde mu rozumí, vstal, utřel nos do rukávu, chytil pána za ruku a že teda jde za lepším. Lakotná matka zůstala stát a škodolibě sledovala hrůzu narůstající v pánových očích, když se popáté ohlédl. Vzdal to po dvaceti metrech, zbaběle prohlásil, že musí do práce a instruoval Pupíka, že má poslouchat maminku. Ten se vrátil očividně zklamán a hodlal pokračovat v srdcervoucí scéně, ale naštěstí jeho jepičí pozornost upoutala zmíněná pixla na hmyz a jal se lovit ploštice na nejbližší zdi. 

Nemluvil. Vydával různé zvuky, z nichž slovo připomínalo asi pět výrazů. Například "bapa" byl buď chleba, bota, bagr, balon nebo banán. "A" znamenalo pití, ven, já, ty a dalších několik věcí. Bylo nutné se naučit tento cizí jazyk, abychom rozuměli alespoň něčemu a snížili množství řevu. Naštěstí to znamenalo pouze padesátku "slovíček", víc ani prd. Znal kdeco včetně všech barev, ale vyslovit nebo jakkoliv pojmenovat neuměl ani jednu. Kdesi jsem se dočetla, že na podporu dozrávání mozku je vhodné podporovat motoriku. 

Na hřištích hrozila újma ostatním uživatelům prolézaček, zaměřila jsem se tedy na vybavení domácnosti prvky podporujícími rozvoj hrubé motoriky. Můj vnitřní Architekt objevil na internetu nádherné designové skluzavky, prolézačky a houpačky. Jenže ho zahlédl můj vnitřní Lakomec a nakouknuv mu přes rameno na ceny, vrazil mu do ruky rozpočet, na kterém se skvěla jedna velká nula, a zmíněné kolo izolepy. Co už, rezignoval Architekt, dal se do práce a stvořil z panelů mé diplomové práce dětský tunel, který Pupík šmahem změnil z bezpečného útočiště na dětskou boulder stěnu. 

O rok později si akci zopakovali, neb Pupík stále nemluvil, a vznikla velmi odolná skládací skluzavka.

Jelikož hladiny hluku v tomto období dosahovaly závratných výšin, zamyslela jsem se nad dispozicí bytu. Zjistila jsem, že by bylo velmi jednoduché z 2+1 udělat 3+kk. Stačilo by přesunout linku do obýváku, kde je stejně slyšet práskání venkovních dveří a pískání domovního zvonku, takže jiný než společenský prostor tu stejně nepřicházel v úvahu. Nicméně zde byl háček v podobě odvedení odpadů. Viděli ho tam všichni kromě mě. Stačilo se prokopnout dolů do sklepa pod námi, kde byla na podlaze zámková dlažba, kus rozebrat a napojit se přímo do zde vedoucí ležaté kanalizace. Pozvaný vodař na to hleděl skepticky a prohlásil, že to musím mít domluvené s SVJ, což měl pravdu. I šla jsem to prokonzultovat se sousedem Plešounem, který byl členem výboru vlastníků. "Nó, to sis měla říct při domovní rekonstrukci. Pod váma jsou hurdisky a novej sádrošovej podhled s vatou. My ve  třetím patře si tohle taky nemůžeme udělat. Nech si nakreslit projekt a my se na to pak podíváme a řekneme ti." Jak a na čem je zavěšený podhled s izolací mi odmítl sdělit, že si nepamatuje. Vzpomněla jsem si na veselohru s vatou a sádrošem, pomyslela si cosi o tunelu a vzdala to. Asi na půl roku. 

Raději jsem se věnovala prohlubování svého lesanství v podobě studia respektující výchovy, přirozeného porodu a non toxických zásad. Nutno dodat, že se střídavým úspěchem. Výroba health-and-nature-friendly drogerie skončila na dolním konci seznamu, hned za "naučit se Japonsky". Upřednostnila jsem záchranu svého duševního zdraví před záchranou planety. Respektující výchova u nás narazila na nejen komunikační bariéru. Pouze v jediné publikaci na konci v jakémsi komentáři autora byl zmíněn fakt, že ji lze dobře uplatňovat pouze u dětí, které mají alespoň náznak empatie. Což Pupík nesplňoval, splňovat nechtěl a odmítal jakékoliv pokusy o zcivilizování své osoby (mám hranice tolerance velmi velmi široké, stačilo by mi, kdyby byl ochotný bez řevu a útěků cokoliv sníst, vypít, nechat se zbavit odpadního materiálu, spát v kuse víc než dvě hodiny a nezdrhat při první příležitosti za kopečky, příjemným bonusem by pro mě byla ochota nechat se obléknout). 

Snažila jsem se ho připravit na příchod sourozence, ale již připraven byl.
Připravil si plastovou baseballku.

Se Střelcem v břiše nebylo jednoduché stíhat Pupíka mizícího za horizontem. Věřila mi to jen gynekoložka, která se pídila po důvodu deseti modřin na mých pažích. Když se dozvěděla, že jsou to kousance od jedenapůlletého děcka, jediné na co se zmohla bylo, že "tamta nahoře ale vypadá jako srdíčko." Mnohokrát jsem si teskně vzpomněla na léto s Pupíkem v břiše, kdy se mě všichni soucitně vyptávali, kterak zvládám ta horka a já jim s úsměvem vykládala, že jsem od rána do večera v klimatizovaném kanclu a o vedrech nic nevím a nepůsobí to na mě. Teď to nezajímalo nikoho, pouze jeden revizor se omluvil, když v pětatřiceti stupních vypisoval upocené matce, vlekoucí břicho, kočár a Pupíka, pokutu za to, že nechtěla Pesana budit po noční a hledat u něj Pupíkovu šalinkartu (kterou pak šla zaplatit ona a nikoliv Pesan, protože práce, a ejhle, zrovna byl začátek září a z dopravního podniku fronta až k šulinovi). 

Zásadními výchovnými zákroky je nastavování hranic a důslednost. Neoplývala jsem ani jedním, v mládí mě učili neodporovat a teď mi to zatraceně stěžovalo bytí. Krom jiného.

Když vám před oknem zboří přízemní chaloupku a místo ní postaví megazrůdu, která zabrání prosincovému slunku v zimě přitápět vaši energeticky chabou domácnost, není to veselé.

V těhotenství se k mému utrpení přidal i ucpaný nos, dvouměsíční závislost na Mucosolvanu, který jsem nakonec ze dne na den zahodila a raději každou noc několik hodin čekala, až budu moct dýchat. 

Všichni se snažili jak mohli, aby mi těhotenství zpříjemnili.

Podstatně líp se mi vedlo při plánování přirozenějšího porodu, než byl ten první, který sice nebyl nijak katastrofický, ale proč se spokojit s hnědým umakartem, když víte, že máte nárok na ručně opracované dřevo. P.T. čtenáři prominou, nevyznám se v autech, vínech, jídle ani jiných značkových produktech, na kterých by bylo možno demonstrovat propastný rozdíl. Nechala jsem na sebe minimálně půl roku působit facebookovou skupinu, která se až fanaticky zabývá prosazováním práv rodiček a dětí ve špitálech. Kupodivu mi tato záležitost pomohla i ve výchovném bodě, kdy jsem se prakticky učila ve vlastní rodině postavit se za sebe a své potřeby. S různými stupni úspěchu. Kupříkladu Pesanovo spaní po noční v kuchyni jsem byla schopná přesunout do obýváku až když bylo potřeba připravovat Pupíkovi externí krmi. Do té doby jsem v ty dny žila na jogurtech, kterých byla vždy plná lednice a pro které stačilo potichu otevřít dveře lednice, vzít a jít.

Vyzbrojena potřebnými informacemi, oslovila jsem soukromou porodní asistentku a posléze i dulu, protože asistentka působila na schůzkách dost nekonzistentně a na druhé schůzce měla problém skoro se vším, zatímco na první a třetí nikoliv. Nicméně to byla jediná asistentka, se kterou v té době bylo možné oficiálně rodit v Brněnských porodnicích (Vyškov, který je v tomto směru daleko pokrokovější, jsem zavrhla hned, porod v autě na dálnici v listopadu jsem si chtěla odpustit). Jelikož prohlásila, že někdy to jde tak rychle, že se porodí doma a pak se teprve odjede, chňapla jsem po ní, protože předvídala rychlost větší než s Pupíkem. Dulu jsem zkontaktovala proto, aby tam byl někdo opravdu na mé straně minimálně jako svědek (a aby připomněla Pesanovi, co by tentokrát mohl jako správná opora udělat navíc - například pořídit jakoukoliv nerozmazanou fotografii novorozence). Bylo potřeba ještě obejít aspoň tři sousedky a domluvit se s nimi na případném nočním hlídání Pupíka, kdyby se Střelec rozhodl do toho praštit v noci. Pesan si zas domluvil v práci kohosi, kdo mu bude brát telefon, když bude zrovna zalezlej v atombordelu v kobce.

Týden před deadlinem jsem ukecala Třetí lepou děvu, aby nám přestavbu bytu nějak navrhla, nakreslila projekt a zrealizovala. Slovo dalo slovo a mohla jsem si v klidu oddechnout a těšit se na dalšího ďábla do party a studii bytu. Včelka mě opět nafotila s pupkem v náručí a Pupíkem za krkem. Jelikož v tu dobu sama oplývala malým dítětem, dostaly se ke mě fotky s ročním zpožděním, ale naštěstí jsme s Pesanem byli ten podzim pozváni na svatbu a tak jsem se do té doby mohla chlubit, krom zážitku v podobě tančícího skokana Romana bez trička, i mázlou fotkou. 

V ten samý čas z porodní asistentky vylezlo, že je z Rousínova. Což znamenalo, že buď bude mít službu v porodnici a setkáme se až tam, takže předcházející domácí péče zbyde na Pesana s dulou, nebo službu mít nebude a pojede k nám domů přes celé Brno a půl přilehlého okolí. 

Ó jak jsem se těšila. 

Až to budu mít za sebou.

Obligátní zmínku o souboji s časem vynechám, protože sice nastal, ale tentokrát jsme to projeli na plné čáře. Jak, kterak a kdo za to mohl, se dovíte příště.