Bydlo sobě pořiď, zadluž se až po řiť

Abyste byli v obraze, začnu od začátku a přednesu vám stručnou historii našeho obydlí. Na počátku roku 2012 nám s Pesanem přestal stačit náš pronajatý kumbál o rozměrech 3 x 3,8 m v bytě sdíleném s dalšími několika lidmi. Vlastně kecám. Přestal stačit pouze mě, mým tanečním potřebám a nárokům na hluk. 

Naše skromná komůrka byla rozdělena na tři části o rozměrech 2x1 m. První částí byla postel, druhou částí byl stůl o rozměrech postele a mezi nimi byl stejně velký prostor bez nábytku, kde sice šlo tančit lindy hop ve dvojici a rozložit Pesanovu skládací matraci, ale když jsem dotáhla pole dance tyč, začalo být v pokoji poněkud těsno. Navíc mé citlivé ucho si za dobu strávenou na Křížové sice zvyklo na 70 decibelů šalin, aut a opilců z přilehlých nonstopů, ale Pesanovo chrápání začalo nabírat na intenzitě, kterou hluková mapa Brna neměla ani v legendě. Pesan měl problém pouze s mým neustálým skuhráním a stěžováním. Nechal se však přesvědčit o tom, že v tomto prostoru by jakýkoliv případný potomek trpěl klaustrofobií, a začali jsme vybírat hnízdo a shánět na něj prostředky. 

Bylo potřeba stanovit kriteria naší budoucí celoživotní investice, čemuž jsme obětovali celých deset minut a došli k závěru, že záchod musí být jinde než v koupelně a byt musí být blízko mhd nebo pracovního fleku jednoho z nás (a sice mě, protože pesanova pracovní destinace měla oproti té mé asi tolik lukrativity jako Chánov proti Dejvicím).

Osobní prohlídkou jsme poctili asi 3 byty, všechny 2+1, okolo 60 m2. Všechny obyvatelné, leč před rekonstrukcí. A všechny kurevsky drahé. Třetí květnovou neděli opouštějíc poslední špeluňku na rohu Palackého třídy v pátém patře bez výtahu s kuchyňkou velikosti většího záchoda (jediné okénko u stropu included), jsme si povzdechli paní realiťačce, jak je těžké najít byt. Pokývala svou peroxidovou hlavou a zeptala se, jestli víme, že o tři domy dál se prodává byt o trochu větší než špeluňka. Nevěděli jsme. O trochu znamenalo o 20 m2 větší. Kupodivu ho inzeroval konkurenční realitní dům, za což skládám paní realitní hlubokou poklonu. 

Opět 2+1 před rekonstrukcí. Ale na jedné z inzerovaných fotografií byla místnost, v níž byla dvě okna. Ovšem inzerát byl podivně tajemný, nedokázala jsem z fotek určit ani půdorys ani nic jiného. Háček byl také v přízemnosti. Do noci jsem googlila výhody a nevýhody přízemního bytu. Převažovaly nevýhody. Druhý den jsem šla místo oběda na prohlídku a vzala sebou Zuzu, coby psychickou podporu a technickou poradkyni. Ta se zajímala o důležité věci jako jestli je elektrika v mědi nebo jiném kovu, jaký je stav parket, kam vedou skryté dveře a syčela na mě, ať si všechno fotím. Tak jsem vyfotila asi 5 rozmazaných fotek, jinak jsem se zmohla jen na prosté zírání a naslouchání realiťákova vychvalování. Při prohlídce se ukázalo, že v inzerátu jaksi chyběla fotka jednoho ze dvou velkých pokojů, stejně jako některé informace. Třeba, že součástí bytu je i komora a lodžie nebo že k domu patří velký pozemek ve vnitrobloku, do kterého se nedá dostat z ulice. Když pan realiťák prohodil, že pokud bychom chtěli nějakou slevu, tak ať si řekneme a že se do půl roku budou rekonstruovat domovní vedení z peněz, které dům dostane od města, padla mi brada na hnusný perský koberec. Kromě nás se prohlídky účastnila ještě jiná zájemkyně (nebo realiťákova stará coby volavka) a starší majitelka se svým partnerem. Paní zájemkyně hlásila, že jako pěkný, ale musí to vidět i manžel a ten může až ve středu (bylo pondělí). Já jsem se s paní majitelkou domluvila, že dovleču Pesana ještě ten večer po práci. Stalo se, Pesan se v bytě rozhlédl a zkonstatoval, že dobrý, záchod je v samostatné místnosti. A tak jsem na druhý den šla za panem realitním, podepsala rezervační smlouvu, týden chodila se staženou prdelí, jestli nám nějaký bankovní ústav na toto sídlo půjčí, a začátkem července byl byt náš. 

Nicméně paní majitelka v něm stále ještě hnízdila, anžto si za náš mrzký peníz plánovala pořídit bydlení jinde a vymínila si předání bytu až na září, než něco sežene. Nebohý pan realiťák ji pak vozil každý den do několika bytů, než si vybrala vhodný vejminek na penzi. Mezitím jsme s Pesanem podnikli roadtrip po Litvě a Lotyšsku, kde jsme načerpali síly, optimismus a hmyzí štípance.
Po návratu jsem hodlala v klidu naplánovat co, kam a jak nastěhujeme, jaké úpravy provedeme, případně jak by se to dalo postupně zrekonstruovat (jelikož na byt nám sice půjčeno bylo, ale na víc jsme si v tu chvíli netroufali s tím, že to zrekonstruujeme v budoucnu). 
A vesmír si řekl: "Hahá, to by se ti líbilo, co? Tak tady máš, abys nemyslela na zbytečný hovadiny." A tak v půlce srpna Pesana vyhodili na hodinu z práce a vzápětí se ozval tata, že se mu vrátila rakovina a rozlezla se do čtyř dalších oblastí. I se započala série padajících ehm, potíží.

Nářkový comeback

Na původním blogu začali vyhrožovat, že ho ukončí, pokud nic do tří měsíců nenapíšu. Před dvěma lety. I zazálohovala jsem si svých pět švestek a vyprdla se na to. A když jsem si letos řekla, že by bylo fajn zdokumentovat počiny týdnů minulých, zjistila jsem, že to mysleli vážně a tak jsem svých pět švestek přesunula sem a reinkarnovala své nářky zde.

Původně tu měl na čestném znovuoživlém blogovém fleku dlít výsledek mého narozeninového bilancování posledních deseti let. Ač mé únorové pětatřicátiny proběhly tak nějak kolem (plán byl (a stále je) oslavit je ve velkém v rámci kolaudačky), v dámské skupině hlásili, jak je rok 2020 zásadní přelomový milník, že se mám ohlédnout a pokochat se tím, co jsem dokázala za poslední desetiletí. Tak jsem si na pomoc srolovala facebook až úplně dolů k prvopočátkům (mařka večeří svíčkovou se šesti) a musím říct, že jsem při tom narazila na velmi zajímavé zapomenuté zážitky a události. Měl se tady tudíž skvět text plný hlubokých myšlenek a mouder. Leč dosud na ně nenastal čas. Respektive nastal, ale otočil se ještě ve dveřích a byl pryč. A jelikož nebyl čas ztrácet čas, je na čase zpracovat aspoň zážitky uplynulého čtvrt roku, což by mohlo jít o dost snadněji než ta zatracená dekáda.

Jistě už všichni tušíte, co se stalo, že jsem sedla a začala sepisovat. Nemůže za to žádná karanténa, ale nutnost vysmejčit byt, nastěhovat zpět nábytek a vybalit veškeré krámy. Ano, je to tady, máme zrekonstruováno. Nezaměňujte s dokončeno.

A jelikož teď už si jen budu užívat samá pozitiva a sociální jistoty v podobě splácení do konce produktivního věku, rozhodla jsem se pro vás za dlouhých večerů sepsat memoáry o našich rekonstrukčních počinech a dalších radovánkách, které mě za těch posledních deset let potkaly. Bude to trochu cestopisný a trochu erotický. Nebo sklerotický. Nebrečte, že jsem vás nevarovala.