Listopad 1989 v léčebně aneb číslo 5 žije

 "7, 6, 5, 4...tady cítím napětí. Co se stalo ve čtyřech letech?" vybafla na mě kinezioložka, ke které jsem se dostala zhruba ve dvaceti letech. "Nevím, nevzpomínám si na nic významného," pravila jsem, zaplatila a šla domů. Z dětství si pamatuju málo, ale existují externí osvěžovače paměti. Jedním z nich se ukázaly být nedávno objevené dopisy, které jsem dostávala ve čtyřech letech. Byly datované a posílala mi je celá rodina do "oční školky" alias Léčebny zrakových vad ve Dvoře Králové. Jednalo se o pobyt internátní, nikdo z blízkých tam se mnou nebyl. 

Za týden budou Střelcovi čtyři. Vypadá velmi podobně.
Jen ty brejle má modrý.

Když jsem těch zhruba třicet listovních zásilek seřadila, spadla mi brada až do sklepa. Vyšly z toho tři pobyty (listopad/prosinec 1989, listopad/prosinec 1990 a červen/červenec 1990). Pobyty podle všeho byly dvouměsíční. Dva měsíce bez rodiny, s výjimkou jednoho víkendu v půlce (z kterého si pamatuju jen výjev, kdy sama sedím v obýváku před televizí a vystřihuju si vystřihovánku, kterou ségra vyhrála o pár ní dřív na Mikulášském karnevale) a několikahodinové návštěvy (návštěva zoo).

Pamatuju si na pobyt i na to, že to bývalo na delší dobu, ale až takhle dlouhé mi to nepřišlo. Z prvních chvil si vybavuju příjezd, modrožlutou šachovnici dlaždic na podlaze, mříže na oknech, řadu červených šatních skříněk a ordinaci, kde mě chtěl doktor omylem přiřadit k úplně cizí mamince, čímž poněkud nalomil mou všemi pracně budovanou odvahu tam zůstat. Těšila jsem se tam. Přidělili mi číslo 5. Skvělo se totiž na rudě nalakovaných dveřích mé skříňky v šatně, kam mi po příjezdu uložili mých opětkovaných pět švestek. Kreslila jsem pětku na oblečení, na koupací čepici, na žínku i župan, které mi máma ušila večer před odjezdem. Stala se mým nejoblíbenějším číslem. Jedničku měl tříletý Pepíček Středa, který pořád řval a byly s ním problémy.

Po vyšetření nás zavedli do ložnice v prvním patře. Dlouhá místnost, holé zdi, po stranách čelem ke zdi stály dvojice dětských kovových postýlek s postranicemi. Moje postýlka byla nejdál ode dveří, úplně na konci u okna. Měla modré kolečko, kterým se zajišťovala sundavací postranice v horní poloze. Spokojenější už jsem být nemohla, ostatní postýlky měly kolečka jinak barevná, modré bylo jen to moje. Modrá byla v té době nejvíc. K postýlce jsem obdržela i vlastní noční stolek (hnusná nemocniční plechová socialistická skříňka na kolečkách), položila jsem na něj svého "Tulínka" - plastového natáčecího delfína s kolečky, kterého jsem v té době považovala za tuleně. Můj kout neměl chybu, zamilovala jsem si ho.

Poté jsme se přesunuli do herny čili společenské místnosti kombinované s jídelnou. Okamžitě jsem se vrhla na pohozený dětský mixér. Když se rodičům podařilo mě od něj odtrhnout, v rychlosti jsme se rozloučili a já zamířila k domečku s panenkami. Byly divné. Měly hrozně dlouhé nohy a kdyby musely používat chodidla k chození, stály by v úhlu pětačtyřiceti stupňů. Byly blbé. Nestály samy a bylo nutné je pořád držet nebo je opřít o stěnu. Byly to Barbíny.

Večer jsem provedla průzkum vedlejší postýlky. Ukázalo se, že mým sousedem je kluk jménem Libor Tůma. Sdělila jsem mu krásný rým, který mě hned napadl (Tůma-guma), čímž jsem si ho naklonila a následující večery jsme spolu přes mříže postýlek kuli pikle a pomlouvali nebohého Pepíčka Středu a Hedviku Štikovou (které jsem záviděla krásné barevné obrázkové brýle). 

Ráno v oční školce začínalo převlékáním, pečivem a bílou kávou v modrém plastovém kelímku. Poté byly všechny děti vyskládány do řady na lavičku před ředitelčinu kukaň, načež personál většině z nich oslepil náplastí jedno z očí. Dopoledne jsme ve školce pracovali kvůli očím - vypichování obrázků špendlíkem tak, že pak šel vytrhnout jako známka, vyšívání obrázků, výroba vánočních ozdob a jiné jemnomotorické libůvky. Učitelkami oblíbený úkol spočíval v obkreslení nějakého tvaru na čtverečkovaný papír (1x1 cm) s tím, že je nutno vybarvit všechny čtverečky uvnitř tvaru různými barvami tak, aby nebyly vedle sebe dvě stejné barvy. Přišlo mi to stupidní (protože mě nenapadlo, že pro některá oční postižení to může být hodně obtížné), leč poslušně jsem vybarvovala miliony čtverečků, aby se mi očičko posílilo.

O víkendu nás učitelka volala ke svému stolu a četla nám liebesbrífy z domova. V rohu třídy byla temná budka, kam si nás po jednom zvala každý den oční doktorka, nechala nás koukat do přístroje na obrázky (spojování bezuché a bezocasé kočky v normální zvíře), svítila nám do očí zeleným a žlutým světýlkem a nakonec nám řekla jméno následovníka, které jsme vykřikli při výstupu z temna. Následovala práce s jiným přístrojem. Ten můj stál za prd, dostala jsem něco jako mikroskop s dvěma kukátky, do kterého jsem vkládala obrázky a následně do něj musela koukat a kreslit, co vidím. Neviděla jsem svoji ruku ani to, co kreslím, jen ten obrázek. Strašlivě mě to nebavilo, protože bych coby čtyřletá holčička místo letadla nebo vejce natvrdo ve stojánku obkreslovala radši princezny. Další přístroj bylo nutné držet na nose, vypadal jak brejle virtuální reality a bylo nutné na tom cosi kamsi posunovat. Brzy však pochopili, že nechápu a nahradili ho zrcadlovou deskou, s kterou jsem si sice taky ze začátku nevěděla rady, ale šlo to líp zamaskovat a odkoukat od sousedů.

Odpoledne jsme buď chodili ven na procházky nebo na zahradu, kde nám jako první vtloukli do hlav, že kdo spadne z houpací lavičky, musí zůstat ležet na zemi, dokud houpačka nezastaví. Když bylo hnusně, byli jsme ve třídě, kde jsme pracovali (když byla "zlá" paní učitelka). Nebo si stavěli bunkr z velkých molitanových kostek, na který nám pak "hodná" paní učitelka dala velkou žíněnku jako střechu a mohli jsme do bunkru pod dozorem po jednom vlézt a vylézt za poslechu hudby z gramofonu (nejvíc frčel hit Ztratila Lucinka bačkorku a Mlsné slůně). Dost často jsme si hráli nahoře v herně, pamatuju si Aquabally, dřevěnou farmu a průhledné barevné kostky.

A svítící semafor. S ním si většinou hrál kluk Pavlík, kterému se jednoho dne stala nehoda na záchodě. "Zlá" paní učitelka nám ji popsala tak, že Pavlík se pokakal, pokakal i záchod a teď to po sobě musí umýt a budou mu smrdět ruce. Mělo to velký výchovný efekt. Ten den jsem si od Pavlíka semafor nepůjčila a všechny děti několik dní nešly na velkou.

Občas nám pouštěli pohádky - všechny kovové dětské židličky s oblými opěrátky dali do půlkruhu a koukali jsme na Byl jednou jeden život, Willyho Fogga, tulení mládě Lauru nebo Srdíčkové medvídky. Po skončení odpoledního školkového programu se všechny děti zase posadily na lavičku a učitelka nám odtrhala z očí okluzory a náplasti. Poté nám na nastavené prstíky kydla úžasnou průhlednou modrou mastičku, kterou jsme si rozšmrdlali na bolavou kůži kolem očí.

Po večeři nás čekalo večerní mytí. Kromě čištění zubů a mytí rukou a obličeje občas probíhalo i sprchování. Nebylo oblíbené. Kluci do jedné řady, holčičky do druhé řady. Narvat na hlavu tuhou gumovou čepici, která strašlivě tahala za vlasy. Nepomohlo, že byla růžová, nenáviděla jsem ji. Namydlit se za poslechu mouder ostatních dětí (ten, kdo má nad zadkem dva ďolíčky, je tlustej nebo blbej, hihi) a vystát frontu ke sprše, kterou obsluhovala některá z vychovatelek, která z nás spláchla mýdlo. Jedna paní ošetřovatelka se tohoto úkolu ujímala natolik horlivě, že po jejím mycím zásahu všechny holčičky vždy pálilo první čůrání, takže při jejích službách se ve frontě místo drbů šířily "zaručené rady", jak zmírnit dopady jejího drhnutí.

Churavé děti (rýma, kašel, já prožila i zánět středního ucha), zůstaly samy v posteli a dostaly od učitelek úkoly, občas nějaká sestřička zaskočila zkontrolovat a popovídat, jinak to byla jedna velká nuda. Jen jednou (to bylo druhý rok a už jsem byla ve velké ložnici, kde byly normální postele), jsme ležely nemocné dvě najednou - každá na jiném konci ložnice. Zrovna jsem přebíhala přes všechny postele, abych si půjčila růžovou pastelku a nechodila po studené zemi, když tu se ozval od dveří hroznej řev a byla jsem sprdnuta na tři doby. Pak už jsem si pastelky nepůjčovala.

Výjimečných situací v oční školce bylo minimum. Kromě příchodu Mikuláše, jenž organizovala "zlá" učitelka a všechny děti měly co dělat, aby nedopadly jako chudák Pavlík, to byl i den, kdy se ve školkové třídě (oproti běžnému zvyku svítit všude a vším) zhaslo. Všechna okna se zatemnila, učili nás zaskřehotat hymnu a na třetí pokus nastartovali promítačku a ukázali nám fotky Masaryka a jeho ženy Charlotty. Nejspíš promítali i něco dalšího a možná říkali něco zajímavého k aktuálnímu dění, ale to už moje čtyřleťácká pozornost odplula k představě toho, jak by v té tmě krásně svítil Pavlíkův semafor.

Kromě státní hymny jsem se v oční školce naučila i plno jiných užitečných básní a písní (Na kopečku v Africe, Pepina se vdávala nebo Maminko dej ruce vzhůru), nevyčnívat a nežalovat (protože vše může být použito proti vám). Především jsem se ale naučila být hodná a poslušná holčička, k čemuž mě po celou dobu pobytu nabádal nejen místní personál (slovně i svým chováním), ale i celá široká rodina v každém druhém dopise. Hlavně, aby se očičko uzdravilo.

Očičko se na uzdravování vysralo, čímž veškeří oční doktoři ztratili u mé mámy respekt, zejména tím, že vše hodili na mě s tím, že jsem cvičila tak moc, až se mi oči rozjely. A když jsem v první třídě začala brýle zahazovat, protože se mi kvůli nim děti smály, zůstaly jednoho krásného dne zahozeny a očičko vesele atrofovalo až do puberty. 

Hodnou holčičku jsem začala zahazovat před několika lety a není to zdaleka tak snadné jako zbavit se hnusných žlutých okousaných brejlí, který nenávidíte. Daří se mi to střídavě a pomalu. Protože hodnou a poslušnou holčičku je nutné nahrazovat někým jiným okamžitě a často, jinak má tendence se vracet a strkat vás do záležitostí, který nechcete vy, ale někdo jinej. A na to je v životě čím dál míň času a nálady.

Tož tolik k výročí.

Nářek dysfatický

Prosinec 2017 jsme prožili v opojení z nového člena rodiny. Tedy my, dospělí. Pupíka nadšení ze sourozence přešlo po několika dnech. Poté, co jsem ho nalezla, kterak týdenního Střelce otlouká plastovým cedníkem na nudle, anžto rukou přes okraj postýlky obehnané ochranným pásem nedosáhl, bylo potřeba nainstalovat nová ochranná opatření. Střelec tedy přes den spával v korbičce kočáru položené na vysoké skříni. Využila jsem toho a dala se na takovéto domácí tvoření.

Máma ovšem měla pravdu. Pupík nenechal na ničem nit suchou, vršky vysokých skříní a police u stropu přetékaly dokumenty, rohlíky a dalšími předměty, které mu byly odepřeny před obědem. Nebyla s ním žádná domluva a lítal jako splašený. Nemluvil, což problém nebyl. Problém byl, že nekomunikoval a pokusy o komunikaci odmítal. Což je pro zdařilý chod domácnosti s malými dětmi těžce špatně. 

V takovém okamžiku jsou dvě možnosti co dělat (řešit to nebo vyčkávat) a jsou dvě možnosti, jak na tom dítě je (má problém nebo nemá problém). V případě, že nemluvení začnete řešit, objednáte se na vyšetření ke specialistům (kde zjistíte, že mají objednací lhůty v řádu měsíců, někteří půl roků a ti vyhlášení třeba i rok), kteří můžou odhalit, že dítě má problém. Pak se na problém přijde zavčasu a je možné ho začít odstraňovat tak, aby se komunikace s ním zlepšila a ono se rozmluvilo. V případě, že dítě problém nemá, tak se mezitím rozmluví samo a maximálně zrušíte objednaná vyšetření nebo budete za hysterické rodiče. V případě, že se rozhodnete vyčkávat a dítě nějaký problém má, tak se začne řešit pozdě - už vám nikdo nebude říkat, že je ještě malý, ale bude jasné, že tam nějaký problém je a dlouhé objednací lhůty ke specialistům vám na klidu nepřidají, protože mezitím se neděje vůbec nic a dítě zaostává čím dál víc. Nebo se dítě rozmluví později, což je ta lepší varianta, na kterou spoléhají takřka všichni, ale může to být spojené se zvýšeným napětím v rodině, protože nekomunikace prostě mívá vliv na každodenní život.

"To je normální, chlapečci jsou pomalejší a začínají mluvit později," pronesla dětská lékařka při kontrolní prohlídce Střelce. Popsala jsem jí Pupíkův padesátipoložkový slovník, kde dominovaly výrazy typu "a!" (ven, venku), "á" (napít, pití), "á!" (já/ty, podle toho, na koho při tom ukázal), "bapa" (bagr, balón, banán, chleba, bota), "pá" (pálí, studí, komín, kouř, pára, páv), "m!" (máma). Jak jste si jistě sami domysleli, slovo táta bylo jedno z prvních a říkal ho od začátku správně. Doktorka nám tedy vystavila žádanku k dětské psycholožce, která nám obratem dala termín za čtvrt roku. Stejně tak Logopitka a Neuroložka z Kliniky, jež se zabývá těmito vadami. 

Po pár týdnech mi přistála ve schránce brožurka mé zdravotní pojišťovny a když jsem zběžně listovala, objevila jsem screening očních vad bezkontatním přístrojem. Že jsou v rodině oční vady ze všech stran mi bylo jasné, ale že lze změřit dioptrie i nemluvícímu děcku, které v novém prostředí visí do pěti minut na klice a ječí, byla pro mě novinka. Šli jsme tedy na screening a po dvacetiminutách společného úsilí, se nám podařilo upoutat Pupíkovu pozornost, paní na něj zamířila přístrojem, změřila a posléze  mi oznámila, že na jednom oku jsou dioptrie na maximální úrovni stupnice (5 dioptrií) a na druhém už jsou i mimo stupnici. Vyprovodila nás s tím, že je nutné se objednat co nejdřív k očnímu lékaři, který vyšetří oči rozkapané a změří to přesně, aby mohl Pupík dostat co nejdříve brýle. Oční lékařka ve vedlejších dveřích nám dala termín "co nejdříve" za půl roku a k tomu papír s obrázky, které máme Pupíka naučit říkat, aby mohla zjistit, kolik toho teda vidí a nashledanou. Vzhledem k Pupíkově neochotě jakkoliv v čemkoliv spolupracovat, opakovat a napodobovat, jsem zavolala do pražského dětského očního centra, kde nám kupodivu nabídli termín už za dva měsíce. 

Vyrazili jsme tedy do matičky Prahy. Všichni čtyři. Vlakem. Jelikož můj vnitřní pan Pedant jako vždy převzal velení nad časovou organizací, dojeli jsme dříve o dvě krásné hodiny, které jsme strávili ukryti před počasím v malebně zatuchlé pasáži s lavičkami, kde se oba potomci váleli po zemi, okusovali flóru přilehlého květinářství a zvyšovali hladinu hluku nad limitní hodnoty. V očním centru byli na děti připraveni, takže jakmile se Pupík v herničce přestal snažit utéct a konečně se něčím zabavil, ohlásili naše jméno a bylo nutno ho od hraček odvléct na jedno z pěti různých vyšetření a úkonů. Naštěstí v této instituci oplývali přístrojem schopným změřit dioptrie bez nutnosti ukazování nebo čtení. Při rozkapání jsme ho drželi tři. Kapalo se dvakrát po deseti minutách. Zlatým hřebíkem odpoledne se stalo vyšetření očního pozadí. Prostředí bylo připravené i na unavené otrávené děti, tudíž ho s mou asistencí zabalili do deky, položili na sedací pytel a paní doktorka mu z pozice silnějšího wrestlera prosvítila oči. Po takto příjemně strávených třech hodinách jsme se dozvěděli verdikt. Přes sedm dioptrií na každém oku a nutnost zalepovat na dopoledne jedno oko. Tak trochu jsem byla ráda, že ten nekonečný boj přinesl nějaký výsledek. A Vesmír to viděl. Obtěžkáni dětmi, recepisy na brýle a okluzory, kočárem, zavazadly a chmurami, vraceli jsme se domů v cyklistickém oddíle rychlostního vlaku. Na náladě nám nepřidalo halekání skupiny mladých občanů s pestrobarevnými kšticemi vracejících se z jakéhosi festivalu, ani následné zvracení jejich leadra, který, uleviv svému zažívacímu traktu na podlahu vagónu, ulehl a usnul tamtéž. Naštěstí byly brýle pro Pupíka natolik přínosné, že je přestal zahazovat a ukrývat v roztodivných skrýších již po čtrnácti dnech. Na rozdíl od okluzoru, kterému nepřišel na chuť ani po dvou letech každodenní aplikace a při každé příležitosti jej strhával.

Někdy tou dobou jsem si vzpomněla na Třetí lepou děvu a vznesla k ní dotaz, jak je daleko studie naší přestavby. Odpověď mě nepřekvapila, ani nepotěšila. Dala jsem jí ještě měsíc a pak jsem svůj nedotčený záměr předestřela kamarádům Architektům. Tam setrval nějaký ten pátek, ale jelikož kamarádka Architektka byla v pokročilém stadiu očekávání, vrátili mi posléze záměr zpět. Nezbylo mi tedy než sednout a nakreslit si to sama. Vytvořila jsem mraky variant a s přijatelnou malůvkou jsem zanedlouho naklusala do práce, kde jsem požádala o vytvoření projektu. Šéf zadupal mé představy o rozpočtu do země dřív než jsem dosedla, nicméně projekt mi přislíbil. Mohla jsem se tedy dalšího půl roku věnovat návštěvám odborníků s Pupíkem (a Střelcem na zádech), běžné to kolečko při potížích s mluvou. 

Pan Foniatr vyloučil sluchový problém. Paní Logopitka na Klinice Pupíka nezaujala. Spolupracoval s ní zhruba pět minut, načež ho to přestalo bavit a začal se válet po stole. Vytáhla tedy logopedické zrcadlo a chtěla, aby vyplazoval jazyk, nafukoval tváře a dělal ksichty jako ona. Jeho pokerface a pohled na strop ji donutil vyndat ještě silnější kalibr v podobě gumových úst s gumovým jazykem, kteroužto strašidelnou pomůcku si nasadila na prsty. Spatřiv tohoto úchylného maňáska, vyděsil se Pupík k smrti, rozječel se a ve vteřině visel na klice. Logopitka prve prozíravě zamkla, ale přes Pupíkův řev jsem ji stejně mnoho nerozuměla. Vypustily jsme ho tedy do čekárny za Pesanem a Střelcem. Následovalo zhodnocení situace s tím, že to vypadá na autismus. Následovala nabídka týdenního pobytu na Klinice, kde každý den Pupík podstoupí několik vyšetření u různých odborníků a po týdnu bude jasno. Vyhlídka řvoucího Pupíka visícího několikrát denně na klice v kombinaci s kojeným Střelcem a poplatkem vyšším než moje měsíční státní almužna mě nelákala. Můj záměr obejít si kolečko vlastnoručně vybraných odborníků v delším časovém horizontu na účet pojišťovny se nesetkal s valným ohlasem. Zprávu jsme žádnou nedostali, zato nám byl dán tip na Ranou péči, kde Pupíka zapsali do pořadníku s tím, že během několika měsíců by se mohlo uvolnit nějaké místečko. Bylo léto, Střelec začínal lozit a již nebylo možné ho před Pupíkem dostatečně chránit a ukrývat na skříň, takže býval od Pupíka pokousaný stejně jako já, nebo kdokoliv jiný narušující výsostné vody jeho osobního prostoru. A kromě brýlí a okluzoru se stále nedělo nic, co by mohlo Pupíka posunout.

Další týden jsme šli na Kliniku k Neuroložce. Vyšetření probíhalo velmi podobně, výsledkem byla zpráva obsahující slova jako multivývojová porucha, prvky PAS (porucha autistického spektra), vývojová dysfázie a tak podobně. Bylo mi to celkem jedno, nepřikládala jsem tomu moc váhu, protože mi to v komunikaci s ním nikterak nepomohlo a viděla jsem, že rozumí, ale neumí se vyjádřit. Navíc jsem si říkala, že ho nejspíš brzdily ty oči, protože dětský mozek umí údajně vyrovnat až několik dioptrií, takže se nedivím, že mu nezbývala kapacita na komunikaci. Jednou na mě ječel "bapa!" a znakoval rybu. Ukázala jsem mu, že balon s obrázkem Nema a Dory má hned vedle sebe. Nepřestal s ječením a nakonec mě popadl za ruku, dotáhl do pokojíku, vylovil zpoza postele knihu "333 zvířat", nalistoval stránku s rybama píchal do obrázku žraloka a ječel "bapa".  Vybavil se mi nafukovací balónek ve tvaru žraloka, který jsem mu koupila rok před tím a po dvou dnech hraní jsem ho vyfoukla a schovala, protože se dostal do pracek Střelcovi, který ho oslintal tak, že měl celý obličej stříbrný. S radostí jsem nafukovacího žraloka vyhrabala, protože to byl jeden z mála momentů, kdy jsme se dorozuměli. 

Jakožto optimistická masochistka, přihlásila jsem nás na hromadný pobyt s jednou fajn partou na chatě na Vysočině, s tím, že Pesan nás tam odveze, pak pojede na několik dní pracovat a poté za námi přijede a druhou polovinu týdne tam stráví s námi. Abych se z dovolené vrátila s oběma dětmi živými, bylo potřeba trochu upravit ubytování. Pokoj byl v patře a obsahoval tři postele, ze dvou z nich jsem sundala matrace a udělala letiště na zemi (hoši by v noci spadli z čehokoliv). Rošty jsem schovala do nástavce skříně. Do jedné ze zbylých koster postelí jsem umístila dětskou rozkládací postýlku, která měla za úkol zadržet Střelce po dobu, kdy budu na záchodě nebo tak podobně. Do druhé kostry postele jsem umístila zavazadla. Šuplíkem, který byl pod postelemi jsem spolu se sušákem na prádlo zatarasila dveře na balkon, aby mohly být otevřené, ale Pupík nevylezl ven. Před cestou jsem pořídila dvojkočár, neb jsem se chtěla vyhnout nahánění Pupíka, jenž se nikdy nestaral o to, kde je jeho drahá matička, a pohyboval se nadpozemskou rychlostí kamkoliv dokud nenarazil na pevnou překážku. Chata oplocená nebyla, zato oplývala venkovním ohništěm, kde bylo možno popelícího se Pupíka pravidelně nalézt dřív než se vydal dál do lesa. Myslím, že jsme všem ostatním, kteří tam byli s dětmi, velmi zvýšili rodičovské sebevědomí. Kupříkladu při scéně na výletě do Jihlavské zoo, kde mi ve frontě před pokladnou při připoutávání Střelce do kočáru chyběla ta ruka, za níž jsem držela Pupíka. Riskla jsem to a na chvilku ho pustila, než zacvaknu přezky. Jakmile pocítil volnost, rozběhl se, podlezl turniket a vydal se vstříc novým dobrodružstvím se zvířátky. V momentě, kdy se mi podařilo připoutat Střelce do kočáru, už měl Pupík zutou levou botu a bylo jasné, že se chystá vlézt do nedalekého jezírka. Nemaje vstupenku, jala jsem se na něj zpoza turniketu pokřikovat, ať se okamžitě vrátí. Nepřekvapilo mě, že nereagoval a vesele pokračoval v zouvání, překvapilo mě, že nereagoval žádný ze zaměstnanců zoo. Díkybohu můj řev upoutal pozornost jiné maminky, která Pupíka odvlekla od jezírka, kam už strkal nohu ve snaze zaplavat si s rybami, a přinesla mi ho i s botama k turniketu. Po této úvodní příhodě strávil Pupík značnou část pozemních přesunů přivázaný v dvojkočáru do doby než dorazil Pesan a byli jsme dva na dva. Z této týdenní dovolené jsem se vzpamatovávala měsíc.

Velkým krokem pro nás byl telefonát z Rané péče, že za tři týdny se uvolní místo. Mezitím jsem pro Pupíka sháněla vhodnou alternativní a respektující školku, protože představa, že ho přijmou do brněnské státní školky v necelých třech letech, na plenách, nemluvícího, nespolupracujícího, s nutností nošení brýlí a okluzoru a nedoočkovaného, byla skutečně velmi nerealistická, ani jsme nedávali přihlášku. Kamarádka Konvička tehdy zakládala lesní školku na kraji Brna a moje vnitřní Matka zajásala a rozhodla se jí podpořit a vzdělávat dítě alternativně, byť to pro nás znamenalo dojíždět půl hodiny tramvajemi s přestupem a poté jít dvacet minut pěšky, z toho půlku do příšerného kopce (autem jezdil Pesan do práce a tak bylo k dispozici jen některé dny). Jevilo se to ideálně - čtyři děti a pan speciální učitel zaměřený na hudbu, při začáteční adaptaci můžu čekat se Střelcem u Konvičky doma, klábosit, pomoct s obědem pro děti nebo pracovat. Motivací pro Pupíka byly slepice, které byly v jedné z lokalit určených k pobytu dětí. Bohužel Pupík mé nadšení až tak nesdílel, hudbu nesnášel (protože smyslová přecitlivělost v důsledku blbých očí) a každý poobědní čas brečel natolik, že rozhodil i všechny další děti, takže bylo nutné pro něj dojít a uklidnit ho. Prostředí také svědčilo spíše dětem, kterým bylo jasné, že za plot (reprezentovaný kolíčky navěšenými na nataženém drátu) se nechodí a bylo vidět, že pan učitel je velmi nešťastný, když musí natvrdo zamknout maringotku, aby mu Pupík v průběhu poobědního klidu neutíkal pryč, protože to bylo vzájemně velmi nerespektující.

Každej nějak začínal. Aktuálně (2021) má Pupík
ve školce jako lásku jednu holčičku. Fakt.

Během šesti dnů, které Pupík ve školce strávil (chodil dva dny v týdnu), se stihl zranit i ztratit a hlavně tam nikdy nevydržel bez řevu až do konce, a tak když po měsíci kamarádka byla nucena provoz zavřít, protože se jí čtvrté dítě odhlásilo, celkem se mi ulevilo, protože bychom se tam všichni za této situace akorát trápili. Pupík nebyl připravený na jakoukoliv školku ani trochu. 

Místo toho jsme začali navštěvovat novou Logopedku. Ta si s ním věděla rady a uměla upoutat pozornost a motivovat ho (což nebylo tak těžké vzhledem k tomu, že do té doby nedostal nikdy žádný bonbon). Paní z Rané péče se před prvním setkání jako jediná vyptala, co Pupíka zajímá, přijela s papírem plným ryb, vlaků a hmyzu a Pupík snad prvně v životě neřval ve společnosti cizí osoby, ale zamiloval se do ní a do její tašky plné hraček a her. Společně jsme pak Pupíka za pomoci ryb rozmluvily. Všimla jsem si, že Pupík v obrázkových knížkách se zvířaty vyhledává pouze obrázky s rybami. Ponořila jsem se tedy do ryb. Koupila jsem plakáty s rybami, pexeso s rybami, šila jsem ryby ze starého oblečení. 

Mé snahy o šití na stroji byly zadušeny již ve fázi myšlenky.
Střelec by si v nestřeženém okamžiku prošil ruce a Pupík by
na stroji nejspíš někam odjel. Šití v ruce pro děti má tu výhodu,
že je vcelku jedno, jak to vypadá a stačí zapíchnout jehlu,
položit šití na skříň a rozeběhnout se řešit konflikty. 

Pupík po nás odmítal opakovat slova jako "bota", "pes", "pití", ale byl ochoten zkoušet vyslovovat "okoun říční", "střevle potoční" nebo "jeseter malý". Zapamatoval si všech padesát ryb z plakátu. Vyslovit správně neuměl ani jednu, ale některé znakoval. Po čase z něj začaly lézt "otoni" a "jososi", začal spojovat slova do dvouslovných spojení ("eště ne", "mám tě") a mě se chtělo brečet štěstím. 

Koncem října jsme podnikli další dobrodružný výlet do Očního centra v Praze. Tentokráte bylo na programu dne vyšetření obou chlapců, se Střelcem však nebyly žádné problémy. Kapání zvládl naprosto s přehledem (a prsem v tlamě). Verdikt byl stejný jako u Pupíka - brýle a časem i okluzor.

Po týdnu, kdy jsem se brodila odlepenými Pupíkovými okluzory a každý den trávila hodiny hledáním Střelcových brýlí, se mi chtělo umřít. Jenže kdo by jim ty pitomý oči pomohl dát do pucu, žejo. Paní z Rané péče mě nasměrovala na Espécéčko (speciálně pedagogické centrum) zaměřené na oční vady, kde Pupíka naštěstí přijali, protože měl v papírech od Neuroložky a Logopitky (od které nám zprávu vydupala paní z Rané péče) všechny ty vývojové diagnózy. Začala jsem tedy už v listopadu řešit, aby měl asistenta ve školce od příštího školního roku. 

Mezitím jsme kromě Logopedky navštěvovali také Ergoterapii na Klinice. Což znamenalo, že se v dalších měsících Pupík neskutečně posunul, začal vyslovovat nové hlásky, mluvit ve větách, oblíkat se, obouvat a čůrat do záchoda. Připadala jsem si jako blázen, ale paní Espécéčková byla vývojem nadšená, jevila upřímný zájem o Pupíka a napsala mu papír, že bude potřebovat asistentku ve státní školce, kam jsme na jaře chtěli podat přihlášku. 

Ten rok u nás o vánocích nehrály denně koledy, ale dvacetiminutový dokument o repatriaci lososa v českých vodách. Týden před vánocemi jsem dostala nejlepší dárek - dlouhatánskou větu "Já sem modá oieň, tejá toše" (jsem modrá oliheň, která kouše). Mé představy o špatném vlivu televize na malé dětí šly do hajzlu, když byl ochotný po tisícerém shlédnutí Attenboroughových Mělkých moří nacvičovat "k" na slově keporkak. Navzdory všemu a všem jsem se pustila opět do tvoření. Chtěla jsem klukům poskytnout kuchyňku z které bude časem pracovní ponk. Vzhledem k nacpanému sklepu jsem stanovila rozpočet na krásných 0 Kč. A překročila ho o 36 korun.

V únoru jsme s mluvícím Pupíkem, chodícím Střelcem a mojí mámou absolvovali týdenní pobyt pro autistické děti s poruchami řeči, kde z Pupíka začaly při intervencích (sezení s logopedkou nebo jinou terapeutkou) padat hlášky typu "to mi k ničemu nebude". Když u oběda hodil nohu na stůl a pronesl "mami, já neci nosit tyje bačkojy", zatímco u vedlejšího stolu, o několik let starší kluk právě ukazoval na podávanou krmi s hlasitým "ham ham", cítila jsem se velmi nepatřičně. Ovšem když jsem Pupíka pak po kolena ve sněhu naháněla po bílých pláních, zatímco všechny ostatní děti včetně Střelce hrály v hloučku u kopečka hry, soutěžily nebo bobovaly, pocit nepatřičnosti se zcela rozplynul. O přesouvání postelí a jiného nábytku v pokoji, zabezpečování elektrických zásuvek a urvanému lanku od rolety tu psát už nebudu. Ani o tom, jak jsem ušila Pupíkovi na karneval kostým černé olihně, v kterém vydržel přesně minutu, než ho vyfotili. Jen vám sem dám fotku. 

Kdybyste někdy chtěli někam jít převlečení za Velkej bariérovej útes, poskytnu vám cenné rady, tipy a triky. Formou placeného webináře. Bylo to opravdu velmi rybí období.

Vesele jsme si tehdá žili. 

Nářek domporodní

Koncem listopadu 2017 jsem se očekávala příchod Střelce. Naštěstí se Střelec projevil jako praktická bytost a odhodlal se vystřelit ven přesně v den, kdy Pesanovi začalo volno, ségra přijela z dáli na několik dní do Brna a moje domluvená porodní asistentka měla službu v bohunické porodnici. 

Vlastní porodní asistentku jsem si sehnala (nejen) proto, abych se vyhnula nějaké vyhořelé kyselé paní, která pojede podle nemocničního itineráře a bude pro ni všechno problém. Jediná asistentka, kterou bylo v té době možno sehnat jako legální samostatný doprovod do brněnských porodnic (měla smlouvu s porodnicí), byla bohužel zrovna unavená nemocniční pani. Většinou působila pozitivně, ale občas se na schůzce neudržela a svou přepracovanost a nechuť odhalila. Navíc bydlela za Brnem, takže jsem si radši sehnala ještě Dulu (která, jak se později ukázalo, bydlela ve Šlapanicích, takže si mohly s potenciálním včasným příjezdem podat s Asistentkou ruce), která opravdu bude kopat jen za můj tým. Už dřív mě Asistentka upozorňovala, ať se nestydím případně volat záchranku, kdyby doprava a koordinace hlídání a odvozu vázla, že to nejspíš bude rychlé. Dva dny před termínem jsem Asistentce po telefonu sdělila poslední nález z porodnice, vše bylo víceméně připraveno, neb Střelec si poslední týden krátil tím, že každou noc mě vzbudil otvírací kontrakcí, takže dva a půl cenťáku už měl načato.

Na rozdíl od Pupíka pojal Střelec svůj velkolepý příchod na svět lstivěji a nevypustil si bazének hned na začátku. Proto bylo velmi obtížné ten začátek poznat. To byl další důvod, proč jsem si chtěla zaplatit osobu, na kterou hodím část zodpovědnosti za rozhodnutí, zda vyrážíme do víru porodního ústavu nebo setrváme v bohorovném vyčkávání. Mě osobně se zadařilo rozpoznat, že už je jaksi čas, zhruba dvacet minut před koncem a i tak se mě skoro všichni (zdravotníci především) snažili téměř do samého konce přesvědčit, že se možná pletu a nejspíš jde o planý poplach a zaražené prdy. Tu je popis mé snahy o identifikaci probíhajícího porodu, zaznamenaný několik dní po Střelcově zrození, kdy byly zážitky i údaje v telefonech čerstvé.

1:05 Jako každou noc uplynulého týdne mě vzbudila kontrakce. Tentokrát je však snaha zaspat ji marná, po chvíli mě budí další a další.

1:30-2:00 Sprcha, úleva nenastala.

2:00-2:25 Nemaje chytrý telefon, googlím měřič kontrakcí, který pofrčí na mém stařičkém dolámaném tabletu. Neúspěšně. Naštěstí kdosi vytvořil online verzi a tak jsem začala sbírat data. Změřila jsem dva nebo tři odstupy po 7-10 minutách a vzbudil se Pupík. Odfrčela jsem ho uspat, ovšem jakmile jsem si k němu lehla, vycítil Střelec konkurenci a rozjel to daleko silněji, což mě v kombinaci s Pupíkovým kňouráním postavilo na nohy a do pokojíka jsem odeslala Pesana.

2:27 Volám Asistentce (dle pokynu, až budou kontrakce po 7-10 minutách). Nezvedá.

2:29 Volám ségře, ať přijede hlídat Pupíka, že Střelec už nejspíš spouští své antré.

2:37 Volám Asistentce. Nezvedá.

2:47 Volám Asistentce. Zvedá to rozespalá a slyšitelně otrávená. Rozhodilo mě to hned na začátku hovoru a připadám si, že zbytečně otravuju. Zajímají ji kontrakce, vysvětluju a uvádím své chabé měření, načež se mi dostane ledové sprchy, že to nic není, poslední (které byly v rozmezí 5 minut) byly navíc krátké (při všech těch telefonátech nejspíš Střelec usoudil, že to tady nebude až taková sláva a začal to flinkat), takže se prý nepočítají. Ptá se, jestli jsem byla ve sprše a jak dlouho. Na mých 20 minut, opáčí, že to je málo, byť mě takto sama instruovala na schůzce. Dostávám pokyn jít do sprchy na hodinu a pak se hodinu pozorovat, kdyby něco, ať volám dřív. Otrávený direktivní tón hlasu mě celkem vykolejil, nezmohla jsem se na cokoliv, takže jsem jí nepřipomněla, že rodím podruhé a první porod byl svižný, jak mi kladla předem na srdce (protože nejspíš není čas si připomenout své klientky ani den po termínu). 

2:52 Přijela ségra a protáhnuvše ksicht, že teda asi ještě nic, jde si uvařit kafe.

3:00 Lezu tedy opět do sprchy, všude zhasínám. Leju vodu na břicho a uvažuju, že s touto Assistentkou se mi teda vůbec rodit nechce. Padá na mě depka, kontrakce výrazně slábnou. Naštěstí se po chvíli přihlásil ke slovu můj vnitřní Lakomec s tím, že si vlastně platím ještě Dulu, takže můžeme jet s Pesanem a s ní na Obilňák a Assistentce řekneme, že do Bohunic jsme to nestihli. Tento plán mě uklidnil natolik, že se vše opět zesílilo. Na měření zatím kašlu, světlo mě strašně ruší a vše se za světla zeslabuje.

3:20 Došla teplá voda v bojleru, kontrakce silné, neumím si představit další půlhodinu, natož převoz, ale rozkaz zněl jasně a tak nahřívám v mikrovlnce peckový polštářek (aspoň k něčemu ty Pupíkovi novorozenecké potíže s bolavým břichem byly dobré, nebýt jich, zřejmě bych si teď pupek ohřívala elektrickou botou). 

3:30 Po tmě zalézám na gauč do deky, pokládám polštářek na břicho a uvažuju, jak to vydržím ještě několik hodin, nebo nedejbože třeba půl dne. Zcela určitě jsem se přecenila, zapomněla, jak moc to je nepříjemné, a pokud dula nebude oplývat kvalitními lesními fígly či masážemi, nejspíš si v porodnici řeknu o něco chemického proti bolesti. Začala jsem měřit a jsem zvědavá, jestli sprcha zabrala a frekvence se zvýšila.

3:38 Už už chci otočit tablet (kvůli světlu položený displejem dolů), abych zmáčkla tlačítko a těším se, až konečně zjistím interval, leč marně. Sprcha i polštářek evidentně zabraly a intenzita a délka následující kontrakce Střelce hmatatelně posunuly, čímž jeho nádrž už nevydržela a voda je všude. Kvílím, že bolí, přibíhá ségra i Pesan, kterej mezitím úspěšně uspal Pupíka ve vedlejším pokoji. V plánu bylo vyjet hned, jak praskne voda kvůlivá pozitivnímu streptokokovi. Cestu autem si v tomhle stavu představit neumím a tak vydávám pokyn, ať zavolaj záchranku, že mě doveze do porodnice rychleji (a pravděpodobně i pohodlněji) než Pesan. Ten zatím přitáhl má dvě porodní zavazadla.

3:41 Ségra volá 155, že rodím, hlásí poslední známé údaje o kontrakcích (7-10 minut, aktuální rozestup jsem zaznamenat nestihla), pro nejrůznější dotazy opět nikdo nenahlásil možný překotný porod, takže objektivně to vypadá, že jen panikařím a nic se vlastně neděje.

3:44 Volám Assistentce, že to jde rychle, prdla mi voda a zavolali jsme RZS. Větu „Proč kvůli prasklé vodě voláte rychlou? Co když bude potřeba někde jinde?“ nejspíš vyčetla z příručky "Jak úspěšně zastavit porod v jakékoliv fázi". Pravděpodobně jsem se měla zastydět a záchranku zase odvolat, ale nedovolila mi to další kontrakce, která mi podlomila nohy. A tak jsem jen klekla, hekla a odhodila telefon v dál. Střelec už byl nízko a chtěl ven. 

3:47 Na můj pokyn volá ségra podruhé 155, že se dítě tlačí ven. Doufala jsem, že ségře a Pesanovi poskytnou rady typu "zatopte v místnosti, připravte si ručník, dejte pod ní pro jistotu něco měkkého", které jsem neměla sílu hledat v paměti a udílet. Paní na telefonu však zněla nekompromisně. „To nemůže, ať si paní lehne na záda a netlačí.“ Jako byste komukoliv s úporným průjmem poradili, ať prostě netlačí. Lehnout si na záda a zúžit miminu průchod nebo to celé zpomalit, aby to následně bylo zas potřeba urychlovat, mě nelákalo už vůbec. Na můj nevybíravý zápor ségra zašvitořila "Já jí to vyřídím" a zavěsila, protože za oknem začalo blikat modře. 

3:48 Přijíždí záchranka. Dva záchranáři se už ve dveřích shánějí po mé ruce, aby mi mohli dát kanylu. Jenže to řekli nějakým jiným odborným termínem, načež jsem ruku stáhla zpět a zeptala se, co chtějí dělat. Vysvětlují. Můj mozek má dovolenou a jeho zástupce si řekl, že bude fajn mít kanylu nachystanou na antibiotika, která mi v porodnici stejně dají kvůli pozitivnímu streptokokovi. Že na antibiotika bylo pozdě už při první kontrakci mu zatím nedochází, stejně jako to, že na odjezd je už taky poněkud pozdě. Přijeli další dva zachránci a jeden z nich (nejspíš doktor) říká, že kanyla je zbytečná, ať mě nechají. Nechávají mě teda klečet na koberci a ptají se, po kolika minutách mám ty kontrakce. Stále mám v paměti jen 7-10 minut, což samozřejmě vyvolá dotaz, zda si myslím, že opravdu rodím. Pohmatem kontroluju, jestli to, co mi brání vstát a dát někomu na budku, je opravdu Střelcova lebka a ne jen zapomenutej tampón. A jsem velmi ráda, že tam nevidím, protože můj hmatový nález se rozchází s mými představami extenzivních anatomických možností mého intimního aparátu. Navrhujou, ať si lehnu na záda. Hlásím, že potřebuju klečet u gauče tak, jak jsem. Obrátili se k Pesanovi v domnění, že mi domluví. Ovšem Pesanův pan Serunato sedící na gauči vedle mě akorát utrousil, že takhle mi to jde nejlíp. Na to už pánové nic neříkali (stačila by zmínka o kontrole, jestli třeba nevyhřezl pupečník nebo tak něco, a vsadím se, že bych byla na zádech natotata), radši mi pomohli sundat oblečení a nejstatečnější z nich pode mnou držel podložku. Následovala chvilka plná mých hlasitých projevů, kdy mi Pesan z nedostatku podnětů masíroval krk, ségře se roztřásla brada, Pupík za dveřmi v klidu chrněl, záchranářský doktor znuděně prováděl zápis a ostatní zachránci v podřepu vyčkávali, než se vynořila Střelcova hlava coby důkaz, že jsem si porod přece jen nevymyslela. 

4:05 Záchranáři s hlavami na koberci kontrolují, jestli nemá kolem krku šňůru. Ségra mačká na telefonu tlačítko nahrávání a zároveň odpovídá na dotazy doktora, já provádím finální řev, heknutí a Střelec vyplouvá na svět přímo do nastavené podložky a jelikož nám chce oznámit, co si o tom všem myslí, sdílí s námi prvotřídní výtvor svého trávícího systému. Toužím ho (Střelce) taky vidět a držet, provlékají mi ho tedy pod kolenem a tak je jeho čerstvý střevní produkt úplně všude (včetně téměř všech ségřiných fotek). 

Jeden Střelec bez kečupu sebou!

Následovalo dohadování o dotepání pupečníku, které nakonec záchranáři strpěli, pak ho ségra fikla. Doktor se konečně dočkal Střelcova zimomřivého brekotu a byl spokojen. Oblíkla jsem si sukni, Střelec byl zabalen do starého ručníku a termoalobalu, ségra ponechána s Pupíkem a zasviněným kobercem a vyrazili jsme do porodnice, aby byl Střelec zkontrolován a já přivedla na svět ještě jeho výživový báglík. Pesan zavolal Assistentce, že je dítě na světě a vyptal se jí, kde by měli volnej nadstandard, načež se dozvěděl, že zrovna nikde, takže jsme jeli do Bohunic, abychom jinde nebyli stigmatizováni kvůli domácímu porodu (protože se o něj z části zasloužila právě Assistentka).

Pesan ani tentokrát neuznal za vhodné studovat cesty k porodnicím, pouze si ověřil, jestli Obilňák leží tam, kde prve, a tak jel prostě za sanitkou. V jednu chvíli sanitka zastavila a řidič ho šel poučit, aby přestal projíždět červené s nimi, neb je to nebezpečné. Vzhledem k tomu, že já jsem ležela na lehátku jen tak, nepřipoutaná, a nahatej přicucnutej Střelec přikrytej ručníkem a alobalem na mě nadskakoval jako balík též nepřipoután a přidržován pouze mojí rukou, jsem byla ráda, že myslí alespoň na Pesanovu bezpečnost. Nechci si stěžovat, byla to nejlepší cesta autem, kterou jsem kdy prožila a pro náš start rozhodně lepší než bezpečnostní sedačky a prvky, ale pokud jsme ten den měli velké štěstí, že se nic nestalo, tak to bylo právě při převozu.

Přijíždíme do Bohunic, čeká nás pediatra s Assistenkou, která mě hned ve dveřích sprdla, že jsem jí nepřipomněla první rychlý porod. Vypadá jak po dvoudenním flámu (měli toho asi tu noc hodně), instruuje mě, ať jim nezašpiním křeslo. Následovaly wellness procedůry jako porod placenty, šití toho, co paní doktorka Píča zašila po Pupíkovi a Střelec logicky zase rozerval (naštěstí), a vyšetření a zvážení Střelce. Načež jsme si dvě hodiny odpočali, než byl Pesan i se Střelcem odvolán do jiného patra na doměření teploty či co.

Nastala situace, kterou jsem nechtěla zažít a kvůli které jsem si hlavně chtěla zajistit doprovod – sama v místnosti na křesle zvednutém téměř ke stropu, bez signalizace. Chtěla jsem se jít osprchovat, abych to stihla dřív, než se Pesan vrátí se Střelcem zpátky. Zpoza dveří je slyšet, že probíhá předávání směny. Na mé nesmělé "Haló" nikdo nereaguje, tak jsem se nakonec odvážila seskočit a dojít ke dveřím (u prvního porodu jsem při této akci omdlela), vykukuju a Assistentka přichází, aby mi pomohla do sprchy. Naštěstí šla hned a nevadilo jí, že prošvihne schůzku (protože z ní pak z vypadlo, že už potřebujou volnej ten porodní pokoj).

Následoval osvěžující pobyt na šestinedělím nadstandardu (uvolnil se naštěstí hned další den), kde jsem načerpala síly na obskakování, krmení a přebalování draků dvou. Rozkojení Střelece byla jen o něco menší šichta než u Pupíka. Na oslabené orofaciální svaly lesanské rady a savčí polohy naprosto nefungovaly a byla potřeba extra poloha na kojícím polštáři (který jsem si nechala donést, protože jediný erární byl chráněn coby relikvie, která se vytahuje jednou za sto let při kontrole hodnotitelů kojofriendly nemocnic), ruční ohrnování rtů a tak podobně. Stejně jako Pupík mi nechtěl dopřát luxus v podobě nemocniční péče a stravy delší než bylo třeba, přibíral jako ďas a tak mi nezbylo než se těšit na lepší zítřky v podobě obskakování, živení a přebalování draků dvou. 

Máš neskutečnou chuť na kus masa a pod poklopem objevíš tohle.
A teprve když rezignuješ a vrátíš se k tomu napodruhé, objevíš ukryté maso. 

Vzhledem k absenci antibiotik při pozitivním streptokoku, jsem očekávala, že mě někdo upozorní, co mám u Střelce sledovat, proběhne měření saturace nebo tak něco, aby se zjistilo, jestli ho teda nenapadla ona obávaná infekce, kvůli které všem preventivně ty antibiotika cpou, ale jen mu dvakrát změřili teplotu, žádné další doporučované postupy neproběhly. Zato mu doktorka během spánku rozrejpala lancetou ruku při odebírání krve, protože se jí to nechtělo nahřívat jinak než mnutím mezi prstama.

Nastal čas se vrátit do reality.

Ségřin autentický záznam

Nářek mateřský

Na podzim 2015 přibyl našemu městu významný předplatitel odpadových služeb. K mateřství jsem od začátku přistupovala s úsměvem. Kdo všechno mi do něj v průběhu šlápl se můžete dočíst v následujících řádcích.

Změnil se provoz domácnosti a naše 2+1, v němž nebyl průchozí pouze záchod a kumbál, rázem přestalo stačit našim potřebám. Pupík rostl a sílil nejen jeho hlas, ale i tělesná konstituce. Z nehybného řvoucího balíku se po čase stal řvoucí balík přesunující se fotonovou rychlostí trénujíc jemnou motoriku na všech tlačítkách a ovládacích panelech v dosahu. Kolo izolepy se stalo nedílnou součástí přebalovací tašky.

 

Naše spotřebiče tedy dostaly nový háv v podobě odřezaných vršků z lékovek s bezpečnostním uzávěrem, které zdobily kritická tlačítka. Zárubně mezi obývákem, v němž Pesan spával po noční, a dětským pokojíkem byly obity háčky, na které se pomocí kroužků na klíče připevňovalo prostěradlo, jež zakrývalo celé dveře, takže nebylo možné se věšet na neuzamykatelnou kliku, zato bylo možné nadále házet kostky a jiné tupé či ostré předměty tímto směrem, aniž vznikl hluk. 

Zde je namístě zmínit fakt, že Pupík je obdařen buď jakousi neurovývojovou poruchou nebo abnormálně vysírací povahou, případně kombinací obojího. Nebylo možné se s ním dorozumět. Nicméně se to začalo projevovat až v době, kdy mu v kopání do mé osoby začal pomáhat zevnitř Střelec. Jelikož v tu dobu bylo Pupíkovi lehce přes rok a půl a kojení se stalo kvůli těhotenství totálně nesnesitelným, odstřihla jsem ho od zdroje. Většinu prvních tří nocí jsem ho pak držela v natažených rukách jako čerstvě chycenou lišku, aby mě nepokopal, nepodrápal a nepokousal víc než málo. První tři měsíce byl neodložitelný. Respektive odložitelný za cenu ztráty sluchu. Když bylo po jeho, řehtal se. Když nebylo po jeho, řval a kousal. Dlouho a hojně. Neopakoval, nenapodoboval. Nechtěl dělat skoro nic. Bylo a je mu u zadku, co si kdo myslí. Což je sice vlastnost, kterou obdivuju, ovšem pokud to nezahrnuje mě, coby rodiče a činnosti denního civilizovaného života. Mé snahy zapojit ho do běhu domácnosti a nějak fungovat troskotaly od samého prvopočátku jedna za druhou. Profi sabotáž.

Vyškolil minimálně jednoho pána v tom, že srát se do cizích záležitostí ohledně výchovy, lze pouze na vlastní nebezpečí. To jsem tak jednoho krásného letního dne zavítala s Pupíkem do hračkářství, abych mu pořídila hit onoho léta, plastovou zavařovačku s lupou na sběr a pozorování hmyzu, protože lepší udušená beruška v pixle, než živej křižák v kapse. Zakoupili jsme, leč fronta u pokladny dala Pupíkovi prostor k objevení dalších must have předmětů. K jeho velkému (a hlasitému) zklamání je jeho lakotná matka nemínila pořizovat a po zaplacení ho pouze vyvlekla na ulici, kde ho vřeštícího nechala válet, aby vyplakal své hoře. Nic jiného se dělat nedalo, veškeré konejšení končívalo kousáním a kopáním, kterého měl Střelec v břiše už plné dásně a oplácel ho chucknorrisovsky. Jak tam tak drahý Pupík vřískal, šel okolo pán středního věku. Překročiv Pupíka utrousil k němu, že když takhle vyvádí, tak si ho odvede domů. Načež Pupík zavětřil příležitost přesídlit někam, kde mu rozumí, vstal, utřel nos do rukávu, chytil pána za ruku a že teda jde za lepším. Lakotná matka zůstala stát a škodolibě sledovala hrůzu narůstající v pánových očích, když se popáté ohlédl. Vzdal to po dvaceti metrech, zbaběle prohlásil, že musí do práce a instruoval Pupíka, že má poslouchat maminku. Ten se vrátil očividně zklamán a hodlal pokračovat v srdcervoucí scéně, ale naštěstí jeho jepičí pozornost upoutala zmíněná pixla na hmyz a jal se lovit ploštice na nejbližší zdi. 

Nemluvil. Vydával různé zvuky, z nichž slovo připomínalo asi pět výrazů. Například "bapa" byl buď chleba, bota, bagr, balon nebo banán. "A" znamenalo pití, ven, já, ty a dalších několik věcí. Bylo nutné se naučit tento cizí jazyk, abychom rozuměli alespoň něčemu a snížili množství řevu. Naštěstí to znamenalo pouze padesátku "slovíček", víc ani prd. Znal kdeco včetně všech barev, ale vyslovit nebo jakkoliv pojmenovat neuměl ani jednu. Kdesi jsem se dočetla, že na podporu dozrávání mozku je vhodné podporovat motoriku. 

Na hřištích hrozila újma ostatním uživatelům prolézaček, zaměřila jsem se tedy na vybavení domácnosti prvky podporujícími rozvoj hrubé motoriky. Můj vnitřní Architekt objevil na internetu nádherné designové skluzavky, prolézačky a houpačky. Jenže ho zahlédl můj vnitřní Lakomec a nakouknuv mu přes rameno na ceny, vrazil mu do ruky rozpočet, na kterém se skvěla jedna velká nula, a zmíněné kolo izolepy. Co už, rezignoval Architekt, dal se do práce a stvořil z panelů mé diplomové práce dětský tunel, který Pupík šmahem změnil z bezpečného útočiště na dětskou boulder stěnu. 

O rok později si akci zopakovali, neb Pupík stále nemluvil, a vznikla velmi odolná skládací skluzavka.

Jelikož hladiny hluku v tomto období dosahovaly závratných výšin, zamyslela jsem se nad dispozicí bytu. Zjistila jsem, že by bylo velmi jednoduché z 2+1 udělat 3+kk. Stačilo by přesunout linku do obýváku, kde je stejně slyšet práskání venkovních dveří a pískání domovního zvonku, takže jiný než společenský prostor tu stejně nepřicházel v úvahu. Nicméně zde byl háček v podobě odvedení odpadů. Viděli ho tam všichni kromě mě. Stačilo se prokopnout dolů do sklepa pod námi, kde byla na podlaze zámková dlažba, kus rozebrat a napojit se přímo do zde vedoucí ležaté kanalizace. Pozvaný vodař na to hleděl skepticky a prohlásil, že to musím mít domluvené s SVJ, což měl pravdu. I šla jsem to prokonzultovat se sousedem Plešounem, který byl členem výboru vlastníků. "Nó, to sis měla říct při domovní rekonstrukci. Pod váma jsou hurdisky a novej sádrošovej podhled s vatou. My ve  třetím patře si tohle taky nemůžeme udělat. Nech si nakreslit projekt a my se na to pak podíváme a řekneme ti." Jak a na čem je zavěšený podhled s izolací mi odmítl sdělit, že si nepamatuje. Vzpomněla jsem si na veselohru s vatou a sádrošem, pomyslela si cosi o tunelu a vzdala to. Asi na půl roku. 

Raději jsem se věnovala prohlubování svého lesanství v podobě studia respektující výchovy, přirozeného porodu a non toxických zásad. Nutno dodat, že se střídavým úspěchem. Výroba health-and-nature-friendly drogerie skončila na dolním konci seznamu, hned za "naučit se Japonsky". Upřednostnila jsem záchranu svého duševního zdraví před záchranou planety. Respektující výchova u nás narazila na nejen komunikační bariéru. Pouze v jediné publikaci na konci v jakémsi komentáři autora byl zmíněn fakt, že ji lze dobře uplatňovat pouze u dětí, které mají alespoň náznak empatie. Což Pupík nesplňoval, splňovat nechtěl a odmítal jakékoliv pokusy o zcivilizování své osoby (mám hranice tolerance velmi velmi široké, stačilo by mi, kdyby byl ochotný bez řevu a útěků cokoliv sníst, vypít, nechat se zbavit odpadního materiálu, spát v kuse víc než dvě hodiny a nezdrhat při první příležitosti za kopečky, příjemným bonusem by pro mě byla ochota nechat se obléknout). 

Snažila jsem se ho připravit na příchod sourozence, ale již připraven byl.
Připravil si plastovou baseballku.

Se Střelcem v břiše nebylo jednoduché stíhat Pupíka mizícího za horizontem. Věřila mi to jen gynekoložka, která se pídila po důvodu deseti modřin na mých pažích. Když se dozvěděla, že jsou to kousance od jedenapůlletého děcka, jediné na co se zmohla bylo, že "tamta nahoře ale vypadá jako srdíčko." Mnohokrát jsem si teskně vzpomněla na léto s Pupíkem v břiše, kdy se mě všichni soucitně vyptávali, kterak zvládám ta horka a já jim s úsměvem vykládala, že jsem od rána do večera v klimatizovaném kanclu a o vedrech nic nevím a nepůsobí to na mě. Teď to nezajímalo nikoho, pouze jeden revizor se omluvil, když v pětatřiceti stupních vypisoval upocené matce, vlekoucí břicho, kočár a Pupíka, pokutu za to, že nechtěla Pesana budit po noční a hledat u něj Pupíkovu šalinkartu (kterou pak šla zaplatit ona a nikoliv Pesan, protože práce, a ejhle, zrovna byl začátek září a z dopravního podniku fronta až k šulinovi). 

Zásadními výchovnými zákroky je nastavování hranic a důslednost. Neoplývala jsem ani jedním, v mládí mě učili neodporovat a teď mi to zatraceně stěžovalo bytí. Krom jiného.

Když vám před oknem zboří přízemní chaloupku a místo ní postaví megazrůdu, která zabrání prosincovému slunku v zimě přitápět vaši energeticky chabou domácnost, není to veselé.

V těhotenství se k mému utrpení přidal i ucpaný nos, dvouměsíční závislost na Mucosolvanu, který jsem nakonec ze dne na den zahodila a raději každou noc několik hodin čekala, až budu moct dýchat. 

Všichni se snažili jak mohli, aby mi těhotenství zpříjemnili.

Podstatně líp se mi vedlo při plánování přirozenějšího porodu, než byl ten první, který sice nebyl nijak katastrofický, ale proč se spokojit s hnědým umakartem, když víte, že máte nárok na ručně opracované dřevo. P.T. čtenáři prominou, nevyznám se v autech, vínech, jídle ani jiných značkových produktech, na kterých by bylo možno demonstrovat propastný rozdíl. Nechala jsem na sebe minimálně půl roku působit facebookovou skupinu, která se až fanaticky zabývá prosazováním práv rodiček a dětí ve špitálech. Kupodivu mi tato záležitost pomohla i ve výchovném bodě, kdy jsem se prakticky učila ve vlastní rodině postavit se za sebe a své potřeby. S různými stupni úspěchu. Kupříkladu Pesanovo spaní po noční v kuchyni jsem byla schopná přesunout do obýváku až když bylo potřeba připravovat Pupíkovi externí krmi. Do té doby jsem v ty dny žila na jogurtech, kterých byla vždy plná lednice a pro které stačilo potichu otevřít dveře lednice, vzít a jít.

Vyzbrojena potřebnými informacemi, oslovila jsem soukromou porodní asistentku a posléze i dulu, protože asistentka působila na schůzkách dost nekonzistentně a na druhé schůzce měla problém skoro se vším, zatímco na první a třetí nikoliv. Nicméně to byla jediná asistentka, se kterou v té době bylo možné oficiálně rodit v Brněnských porodnicích (Vyškov, který je v tomto směru daleko pokrokovější, jsem zavrhla hned, porod v autě na dálnici v listopadu jsem si chtěla odpustit). Jelikož prohlásila, že někdy to jde tak rychle, že se porodí doma a pak se teprve odjede, chňapla jsem po ní, protože předvídala rychlost větší než s Pupíkem. Dulu jsem zkontaktovala proto, aby tam byl někdo opravdu na mé straně minimálně jako svědek (a aby připomněla Pesanovi, co by tentokrát mohl jako správná opora udělat navíc - například pořídit jakoukoliv nerozmazanou fotografii novorozence). Bylo potřeba ještě obejít aspoň tři sousedky a domluvit se s nimi na případném nočním hlídání Pupíka, kdyby se Střelec rozhodl do toho praštit v noci. Pesan si zas domluvil v práci kohosi, kdo mu bude brát telefon, když bude zrovna zalezlej v atombordelu v kobce.

Týden před deadlinem jsem ukecala Třetí lepou děvu, aby nám přestavbu bytu nějak navrhla, nakreslila projekt a zrealizovala. Slovo dalo slovo a mohla jsem si v klidu oddechnout a těšit se na dalšího ďábla do party a studii bytu. Včelka mě opět nafotila s pupkem v náručí a Pupíkem za krkem. Jelikož v tu dobu sama oplývala malým dítětem, dostaly se ke mě fotky s ročním zpožděním, ale naštěstí jsme s Pesanem byli ten podzim pozváni na svatbu a tak jsem se do té doby mohla chlubit, krom zážitku v podobě tančícího skokana Romana bez trička, i mázlou fotkou. 

V ten samý čas z porodní asistentky vylezlo, že je z Rousínova. Což znamenalo, že buď bude mít službu v porodnici a setkáme se až tam, takže předcházející domácí péče zbyde na Pesana s dulou, nebo službu mít nebude a pojede k nám domů přes celé Brno a půl přilehlého okolí. 

Ó jak jsem se těšila. 

Až to budu mít za sebou.

Obligátní zmínku o souboji s časem vynechám, protože sice nastal, ale tentokrát jsme to projeli na plné čáře. Jak, kterak a kdo za to mohl, se dovíte příště.