Nářek porodní

Koncem září 2015 v šest večer praskla voda. Nejednalo se o stavebně-reklamační záležitost. Nastávající událost se do našeho příběhu zapsala touto památnou prvotní myšlenkou: "To je v prdeli." Odpočatá jak ministr průmyslu, s kondicí aktuálního, nejedna chmura prolétla hlavou mou. Vyhlídka celonočního rození nebyla příliš lákavá. Vytanuly mi na mysli zážitky jedné kamarádky, jejíž synek taky nejdřív zatáhl za špunt, načež si to rozmyslel a nic se nedělo. Porod pak vyvolávali, což nebývá záležitost kdovíjak příjemná a bezbolestná. Telefonicky jsem se dotázala porodního personálu, kdy je nutné dorazit. Dali mi dvě hodiny času a tak jsem opět ulehla a promluvila Projektovi do svědomí. 

Oslovila jsem ho s pravdivou výhrůžkou, že pokud s tím nepohne a nespustí nějaký kontrakce nebo tak něco, bude to pro něj později mnohem horší než když to rozjede sám. Nechal si poradit a do půl hodiny se mi začalo pravidelně svírat břicho. Dobalila jsem svůj půltunový porodní raneček, načež jsem oznámila Pesanovi, že Projekt se začíná realizovat. Prohlásil, že času dost, neb cesta přece trvá pár minut a u Lužánek se parkuje relativně dobře. To mi přišlo podezřelé, následovalo tedy dohadování se, kam vlastně pojedeme. Nakonec se mi podařilo mu vysvětlit, že místo, kam mě chtěl odvézt není Obilňák, ale Náměstí 28. října, kde se stoprocentně žádná alespoň trochu oficiální porodnice nenalézá.

Zatímco hledal na mapě, kdeže se ta porodnice teda nachází, brnkla jsem ségře, která slíbila být přítomna u zrození svého prvního synovce. Zpanikařila daleko víc než Pesan, protože zrovna byla v práci dvě stě kiláků daleko. Prohlásila, že netuší, jestli to stihne, ale půjčí si mámino rychlé auto. A jelikož od božího kuropění píchala slepice pracovala, bylo jasné, že sebou vezme i mámu, která si takovou událost nenechá ujít a bude se s ní střídat v řízení. Vyrazily. Vyjeli jsme také. Pesan mě vysadil i s porodním zavazadlem u porodnice a zatímco v okruhu pěti kilometrů hledal parkovací flek, snažila jsem se vzpomenout si, kde a jak pracuje, jaké má rodné číslo a vůbec jsem si užívala kvíz, kterým krátí pracovníci porodního oddělení rodícím ženám tu neskutečnou nudu mezi kontrakcemi. 

Jakmile dorazil, šli jsme do porodního pokoje, protože Projekt si vzal má slova k srdci a rozjel to svižně. Nebýt hnusného pitevního světla a vyrušování v podobě kontrol otevřenosti porodní brány, snad bych porodila do dvou hodin. Takto měly ségra s mámou aspoň malou naději, že to stihnou. Zalezla jsem do sprchy, pustila teplou vodu na pupek a nechala Pesana, aby mi zpoza dveří masíroval záda. Kontroly stihly proběhnout jen dvě, takže konverzace se ségrou a mámou vypadala zhruba takto:

20:00 - příchod

Já: "3 cm"

Máma: "Hradec Králové"

21:00

Já: "4-5 cm"

Ségra: "Vysoké Mýto"

21:40

Já: "6-7cm"

Máma: "Svitavy"

22:45

Ségra: "Jsme před porodnicí."

Pesan: "Projekt byl právě zrealizován a stal se Pupíkem."

Nezbývalo jim než počkat, až zrealizuju i Pupíkův výživový batůžek a až paní doktorka Píča dokoná své dílo zkázy na mém lehce pochroumaném babyexitu. Pupík údajně hodlal vplout do života v pozici supermana (myslím, že spíš chtěl nafackovat pracce, která mu pomáhala na svět) a na poslední chvíli zkoušel nacpat ruku vedle hlavy v kritickém místě, čímž poněkud zvětšil obvod prostupujícího tělesa. Vyšívání bolelo daleko stokrát víc než tvorba zranění. Prý ještě jeden steh na krásu. Na mé námitky, že už bych už radši měla pokoj než krásu, se panidoktorka jen pohrdavě zasmála a zaštupovala mě tak, že následující dva roky se ze sexu stalo peklo. 

Později jsem si na to postěžovala na internetu a dozvěděla jsem se, že to není až tak vzácná praxe a že se toto děje pod názvem "Steh pro taťku". Překvapilo mě, že gynekologičtí doktoři neznají anatomii ani psychologii a myslí si, že pokud na konci stáhnou něco, co je uvolněné a neposilované, bude to mít pro muže nějaký efekt. Nemluvě o tom, že při takovém zákroku je téměř jisté, že to přešvihnou, a tím pádem muže buď odstřihnou od sexu úplně, protože za tu bolest to opravdu nestojí, nebo způsobí ženě vcelku slušné psychické problémy, pokud se to rozhodne snášet "kvůli taťkovi". Ani jedna situace k rodinné pohodě nepřispívá. Kdo by si chtěl o tomto tématu počíst v angličtině, může tady. 

Mezitím se Pupík nechal nahrubo otřít (jelikož jeho první akcí v novém prostředí bylo krom udiveného pohledu a modlitebního sepnutí rukou především nasdílení veškerého obsahu svých střev), zvážit, podepsat a vůbec procházel zbytečnými úkony bez přidané hodnoty. Když bylo vše dokonáno, mohla do pokoje vpadnout ségra v závěsu s mámou, aby se pokochaly, zaslzely a nacvakaly bambilion nepoužitelných fotek, načež se vydaly na cestu zpět (efektivita není v naší rodině silnou stránkou). Pak už jsme si s Pesanem užívali našeho skvosta o samotě.

Po dvou hodinách naši novorodičovskou idylu ukončila sestra z novorozeneckého, která vrazila do pokoje aniž se představila, zapráskala vousama, štítivě uchopila Pupíka do dvou prstů a přivítala ho na světě slovy: "No ty vypadáš, jednu nohu, hnědou, druhou fialovou, to tě budu muset vykoupat..." a s kyselým ksichtem ho odnesla s tím, že mi ho za dvě hodiny donese na kojení. Kdyby před porodem nenastoupil můj vnitřní Lakomec a neoznačil kvalifikovaný doprovod k porodu v podobě duly nebo soukromé porodní asistentky za zbytečnou investici, mohla první noc vypadat úplně jinak a ušeřila bych si balík výčitek a poporodních traumat. Takto se ani jeden z nás nezmohl na odpor (Pesan: "Sem byl unavenej, víš, jak to bylo vyčerpávající?") a tak mi nezbývá než si myslet, že Pupík hned po zmíněné koupeli a injekci káčka rychle usnul a neřval tam. 

Já jsem sebou málem sekla už při odchodu z místnosti, odvezli mě tedy na šestinedělní pokoj vleže. Jelikož se mi pořád motala hlava a neměla jsem pochvalný bodík za úspěšné čůrání po porodu, byla jsem instruovaná, že až budu chtít na záchod, ať zazvoním. Na zazvonění mi sestra donesla mísu a aby mi napomohla (a pro větší soukromí v rámci třílůžkového pokoje bez paravánu) pustila vodu v umyvadle. Musím říct, že čůrání za takových podmínek není úplně einfach a není se tedy co divit, že můj močový měchýř se choulil v rohu chráníc svůj obsah všemi dostupnými prostředky před vyloučením. Sestra tedy popadla mísu a nechala mě vyzkoušet, jestli bych na ten záchod přecejen nedošla po svých. Zvládla jsem celé dva metry. Pak už jsem jen slyšela, jak mě někdo volá příjmením, a přemýšlela, jak je možné, že mě budí z narkózy, když jsem porodila normálně. Po této události mě sestra naložila na vozík a na wecko mě odvezla, přesadila a čekala netrpělivě podupávaje před kabinkou. Takové podmínky už se zdály mému měchýřku snesitelné a tak jsem dostala pochvalu a své dítě za odměnu.

Kyselá pani dodržela svůj slib a jakmile se Pupík probudil, donesla mi ho na kojení. Její instruktážní kojící hmat považuju za druhý akt porodnického násilí na svém těle. Tohle kdyby udělala dnes, měla by na krku žalobu a otisk mýho snubáku. 

Měla jsem štěstí, že se Pupík rozhodl narodit se před víkendem následovaným státním svátkem, nekonaly se totiž žádné velké vizity. Už tak frčelo pověstné podávání dveří - na každou matku a každé dítě v místnosti se musela podívat jiná parta felčarů v jiný čas, do toho uklízečka, jídlonoška, matrikářka, fotograf a jiné důležité persóny zajišťující spánkovou deprivaci. Až čtvrtý den, kdy už jsem byla v podstatě propuštěná a čekala na lékařské zprávy a Pesana s autem, mě přišla upozornit sestra, že bude velká vizita. Po chvíli se v místnosti zjevilo asi deset lidí, primář chvíli brejlil do papírů, načež se mě zeptal, co se narodilo, pogratuloval mi a šel i s delegací od válu.

Pesan pro nás přijel s neveselým obličejem. Příprav před porodem se z jeho strany opět ujal pan Serunato, takže dorazil s tím, že pásy v našem miniautě jsou tak krátké, že není možné jimi upoutat poděděnou dětskou autosedačku. Nezbývalo, než ji zapřít o přední sedadlo a modlit se za bezproblémový návrat do zabordeleného hnízda. Modlitby byly vyslyšeny a tak začala moje šestinedělní dieta.

Rekonstrukce s Projektem

Na podzim 2014 byla vyčerpána moje plánovací kapacita. Stejně jako náš finanční raneček, do kterého sice svatební hosté přihodili nejednu korunu, na cestu dvou osob do země vycházejícího slunce to však bylo krutě málo. Nechat za těchto podmínek plánování dálnovýchodových líbánek na Pesanovi by znamenalo strávit za nemalý peníz tři dny v Akihabaře, divit se, že skoro nikdo neumí anglicky, pojíst suši z místního suproše, přespat na lavičce na nádraží a následně se divit, že to Japončíkům vadí. Jet na blind do Japonska pro mě není dobrodružství, ale vyhozený prachy. I vypravili jsme se někam, kde nelze nic zkazit ani když se rozhodnete den předem. Budapešťské krásy už jsem všechny viděla před rokem, takže bylo úplně jedno, že jsme většinu prodlouženého víkendu strávili v betli a semtam se prošli na gulášovku či koupel v teplé vodě. Fotky publikovatelné nejsou.

Vrátila jsem se odpočatá a s novým elánem. Stejně tak moje Biologická hodina, která rozjela novou kampaň s líbivým názvem "I s dětmi se dá přece cestovat," založenou na klamavé reklamě a nechutné marketingové strategii. Klofla na to mého vnitřního Architekta, který provedl analýzu vstupních dat, měření a propočty, načež zjistil, že zkoordinovat Pesanovu a moji mimopracovní dobu s dobu vhodnou k úspěšnému pokusu o nový Projekt nebude žádná prdel. Nicméně se mu povedlo dva potenciálně vhodné okamžiky vypočítat a zajistit účast všech dotčených orgánů. Víc nebylo potřeba, Projekt byl po druhém pokusu úspěšně započat.

Po zjištění této skutečnosti se Architekt rozhlédl po nedokončeném příbytku a uvědomiv si skutečnost, že wc ve stávajícím stavu k blití vyzývá nejen těhotné, sesul se v hysterickém záchvatu k zemi. Na pomoc mu přispěchal pan Serunato, takže jsme strávili poklidný advent, Vánoce i začátek nového roku. Až nejhodnotnější dar k mým třicátinám v podobě elektrorozvaděče s příslibem výměny dokopal Architekta zase k akci. Vzal si na paškál předsíň, záchod a komoru. Velkolepý plán obsahoval výměnu podlah na záchodě a v komoře, výměnu jističe včetně přilehlých drátů, navýšení počtu vypínačů předsíňového světla, umývátko na wc, instalaci sprchové stěny a nové umístění držáku sprchy do sprcháče, výmalbu a zrušení plynové trubky, jež byla součástí sádrokartonářského díla, které dva roky před tím tak pracně stvořil sádrokartonář. Architektův koordinační um nebyl v nejlepší kondici, leč svedlo se to na Projekta. 

Realizaci vody, odpadu, plynu, podlah v komoře a na wc a držáku sprchy naštěstí prováděla Fajnová firma, kterou mi dohodili z práce, takže s kvalitou, estetikou a úklidem nebyly problémy. Zejména držák na sprchu se jim povedl. Biologická hodina ho plně docenila až za několik let při druhém porodu, aktuálně nejvíc uchcávala z umývátka.

K realizaci výměny jističe a elektriky v předsíni jsme si přizvali rodinného elektrikáře, který s Pesanovou pomocí změnil hrůznou změť vypínačů, zapínačů a přepínačů (alias pojistkovou skříňku) v úhledná malá dvířka s popsanými páčkami. Také zbudoval další dva vypínače předsíňového světla, aby bylo možné procházet předsíní za svitu škaredého lustru po původní majitelce, který nešel sundat ani jemu. Po této akci bylo potřeba vše vymalovat, což znamenalo důkladnou přípravu.

A jak to tak v dobrých rodinách bývá, po výmalbě přichází na řadu podlaha. Po odstranění lidlových letáků se Architekt odhodlal udělat stavebně technický průzkum spodních vrstev. 

Nebudu se tu rozepisovat o tom, že lézt v pátém měsíci oknem až taková prča není, protože to za to stálo. Koncem května jsme měli hotovou další část bytu, Projekt se zdárně vyvíjel a tak jsem se mohli vrhnout do víru dvou červnových svatebních oslav a pořizování kýčovitých fotografií.

Kromě svatebního obžerství jsem také absolvovala předporodní kurz lesanského typu, který byl jako jediný přístupný, neb jsem se začala zajímat o Projektův deadline a záležitosti s tím spojené poněkud pozdě. Znalosti a taktiky lesanského porodu se mi nicméně hodily a ocenila jsem je všechny i při deadlinu o dva roky pozdějším. Po tomto intermezzu se opět přihasil Architekt a začal panikařit v důsledku čehož byl Pesan nucen vystěhovat poslední místnost, která dosud zůstala nedotčena - ložnici. 

Pesan vymaloval ložnici. Já jsem pouze vyměřila linku pod stropem, olepila a zakryla všechno, co nemělo být natřeno, a načala rohy a kouty, aby to stačilo jen vybarvit. Poskakování na štaflích s pupkem mě to tudíž moc neušetřilo, ale ušetřilo mi to hromadu času, který bych věnovala úklidu kdybych neprovedla žádnou přípravu. Poté jsem povolala šikovného kolegu z práce, kterému jsem na jaře v rámci oddechu od rozbombeného hajzlíku pomáhala na stavbě slaměného domku. Pomohl mi implantovat dveře mezi obývák a ložnici. Mé nadšení neznalo mezí. Vše bylo připraveno (komentář mého současného já: hahaHAHAHAHAAAA!). Začátkem září už bylo možné se konečně věnovat předmateřským radovánkám. Například pózování s pupkem, který mi Včelka neprozřetelně slíbila nafotit. I přijela jsem, Včelka mě naaranžovala do líbivé mateřské pózy, naštelovala aparát a pořídila bambilion snímků, které se lišily polohou končetin a hadrama. Zrovna jsem měnila polohu z "doblba zasněně hledící matky" na "do budoucnosti radostně hledící matku" a přehodila jsem pupek z jedné strany na druhou, když v tom...RUP! 

Praskla pode mnou postel. A jelikož to nebyla žádná laciná Ikea, ale kvalitní polský dovoz, vznikla i fotka vestoje. Výběr s bobulí. Ještě asi tři týdny jsem si užívala posledního nerušeného spánku v životě. První deadline, jak to tak bývá, jsem prošvihla. Druhý deadline vycházel ob den a tak jsem si v mezičase naplánovala nějaké vyřizování, ověřování podpisu na poště a výlet pěšky do nedalekého suproše. V šest večer jsem se konečně svalila do postele s pocitem dobře vykonané práce a myšlenkami na zasloužený odpočinek, když vtom...RUP!

Nikoho asi nepřekvapí mé ohrané tvrzení, že nastal souboj s časem. Leč nenastal pro nás (ač si to Pesan myslel), ale pro moji ségru, která slíbila být přítomna realizaci Projektu a v tom okamžení se nacházela dvě stě kiláků daleko.

Dej mi srnce kus ...

Oné zářijové noci roku 2014 jsem zvládla nejtěžší část předsvatební přípravy - usnout. Stalo se tak zhruba ve tři ráno. Budík zvonil v šest.

Cítila jsem se asi takto.
Přísahala bych, že to po půl hodině přešlo. Leč jeden z hostů disponoval půlmetrovým objektivem a ze dvou kilometrů nepozorován (no dobře, tak bez toho kila, můj zrak zaostří maximálně na dva metry, takže jsem netušila, že mě někdo fotí) zachytil mou pravou tvář a náladu během poobědní pauzy. Dala bych cokoliv za to, abych si vzpomněla na příčinu tohoto výrazu.

Vstávání mého fraucimoru probíhalo stejně na továrně i u našich.

Netroufám si tedy tvrdit, že jsem byla úplně čerstvá, tudíž byla nutná sanace fasády a přilehlého okolí. Se zalepenýma očima jsem dotápala od pesanovy babičky, kde jsme nocovali, o dům dál ke kadeřnici. Ta mi na hlavě z mých čtyř chlupů stvořila Vlasy a z nich Účes. Řekla si o částku, za kterou by mi v Brně maximálně umyli hlavu. S Účesem jsem se dostavila k našim, naházela na sebe šaty, boty a další capiny a nechala si od kamarádky na ksicht natřít svatební obličej číslo 4. 

"Maminko, ty nám jenom hoříš..."

Pak nastal čas odchodu. Zrovna dorazila Pesanova babička, s láskou mě k sobě přivinula, čímž obtiskla své černým uhlím kreslené obočí na mé rembrandtovské líčko. Jelikož nejsem Samková, zpanikařila jsem, protože všechny zručné maskérky už se odebraly do Továrny. Naštěstí jsem jednu objevila zapomenutou na záchodě, takže byl černý oblouk z tváře odstraněn a pozůstatky zaretušovány. Mezitím se v Továrně podávala snídaně šampionů. Koláčky se slivovicí.

Již od rána milí pili u pily, opilí nebyli ani neblili.

Svědkyně obhlíží terén a chystá se zapráskat bičem, aby se mohlo začít.
Má ho v kabelce.

Pokud máte v úmyslu někoho rozesmát (či v případě starší generace zmást a nechat hledat, kde je co směšného) a následně rozbrečet, vykašlete se na ohrané svatební songy, pusťte si znělku svého oblíbeného anime a následně vohulte úvodní fanfáru z Červeného trpaslíka a na něj navazující Edit Piaf na plný tovární kule. Dechberoucí. Hlavně pro dechaře (wink wink).

Takto se ze mě stala paní Pesanová. Plánovala jsem, že se políbíme jako dvě kamarádky, ať to není trapné. Tento plán byl první, který Pesan ignoroval ve stavu manželském. A dobře učinil. Po všech formalitách a gratulacích (z nichž se v mém případě drtivá většina beztak netýkala toho, že jsem se právě vdala, nýbrž toho, jak vypadám, protože do té doby mě mnozí vídali jen ve vytahané mikině a montérkách), jsme se vydali výtahem na hostinu. 

Řidič výtahu všem poctivě nabízel denní tisk, teplé nápoje i omamné kuřivo.
A nezapomněl je seřvat za hnědý podšálky.

Který jsme šlohli my.

Svědek se vytáhl a kromě toho, že si nevzal holiny, ale své nejlepší volejbalové boty a dokonce i kvádro, připravil si také legendární mnohastránkový Projev (jehož tvorba mu pravděpodobně ubrala několik let života), v němž se několikrát ztratil, částečně ho zmačkal a zahodil, až se nakonec nějak dobral ku konci, přehlušen hlasitým kručením útrob všech svatebčanů. Ale každá voda steče dolů a nakonec dojde na svíčkovou. A na dort od metrostavové Cukrářky. 

Po obědě nastalo focení.

Užili si ho i někteří hosté. Najednou totiž přijel jakýsi pán v autě. V krásném autě. V takovémhle autě. Prohlásil, že jde na návštěvu za panem Továrníkem a zmizel v útrobách Továrny. Opuštěnou rekvizitu jsme využili nejen my s Pesanem, ale i kamarádky Tanečnice. Jak jsem po svatbě zjistila, použily stejným způsobem i Továrníkovu sbírku starých motorek, z čehož mě málem kleplo, protože jsem z Továrníkových výkladů věděla, jakou mají ty mašiny zhruba cenu a do jaké míry jsou opravitelné či nahraditelné.

Já jsem během focení v klidu dopila svačinu. Bylo jí zapotřebí.

Svatební lodičky jsem totiž pořídila u orientálního stánku v podchodu brněnského hlavního nádraží. Tato obuv byla pravděpodobně vyrobena k ochromení západní civilizace. A dařilo se. Cit do levého palce u nohy se mi vrátil až o půl roku později.

Pan fotograf toužil fotit nás v přírodě a tak jsme vylezli na kopec nad Továrnu.

A do blízkého lesíka.

A k rybníku. 

Nakonec se mi ho podařilo přesvědčit, že Továrna je taky celkem fotogenická.

Zapíchlá v podlaze.

"A teď oba udělejte holubičku!"
"Já ti zabručím až slezu."

Po focení začala má oblíbená činnost - tanec. Tančilo se v hojném počtu. Tančilo se skoro pořád. Tančilo se vše, od letkisu po lambádu. Tančil dokonce i Svědek. V pět ráno. Mám videodokumentaci a bojím se ji použít. Já tančila se všemi, kteří neprchli.

Pesanova taneční hladinka naštěstí nekolísala, takže nebožáků nebylo tolik.

Nevěstě se tanec neodmítá. Ale lze ji popadnout za slovo.
Další z momentů, u kterých si naprosto nevzpomínám, že by se odehrály.

Zároveň byla nachystaná žranice, z které jsem uzobla asi dvě sousta. Během týdenních příprav totiž můj žaludek naznal, že vzhledem k neustále se snižující frekvenci dodávek potravy ho nejspíš nějaký čas nebude potřeba a vzal si pár dní volna. Jakmile se rozkřiklo, že je přítomen i tatarák, parket osiřel. Naštěstí ne nadlouho, protože tataráku bylo jen kilo, které hosté spásli během deseti minut.

Kromě tance jsme byli také připravováni do života manželského. Každý z nás vyfasoval dvě batolata a měl je přepravit na konec sálu a zpět. Přestože jsem měla k dispozici nezdravé dětské pochutiny veselých barev a ženich musel napřed jednu ze svých ratolestí přebalit (schválně nenapíšu kterou), musím říct, že byl daleko úspěšnější a děti ho poslouchaly mnohem víc. Alespoň to v kočárku. Takže jsem dopěla k názoru, že dokud budou naši potomci v kočáře, bude se jim věnovat on. A pak půjdou na intr.

Já jsem totiž coby matka totálně pohořela. Nepomáhaly úplatky bonbónama, zvýšený hlas ani tělesné tresty. V momentě, kdy jsem začala zvažovat kojení, mi však Pesan nečekaně přispěchal na pomoc a společnými silami jsme ty bastardy dopravili bez poškození zpět. Velmi jsem se při této akci nasmála. A Vesmír to viděl. Už se nesměju.

Kromě zaučování do role mateřské přišel i "pan profefor". Harmonikářka si dala záležet a "ftudenty" nešetřila. Odměnou nám byly japonské artefakty a pochutiny. 

Mezi akcemi jednotlivých spřátelených skupinek vytahovala Svědkyně z rukávu různé vychytávky. Například židlovanou, při níž museli účastníci před usednutím mít v ruce požadovanou věc. Od sklenky vína, přes náušnici, opasek až po finální kondom (nepamatuju si sice, kdo zvítězil, zato si pamatuju, od kterého z hostů si vítěz zmíněnou relikvii vypůjčil, aby vyhrál). Kdo neuspěl, nejenže šel z kola ven, ale navíc dostal obálku. Bylo jich dvanáct, na každý měsíc jedna. A v každé byl úkol pozvat nás na nějakou akci. V létě na koupák nebo grilovačku, na podzim do sklípku, v zimě na tržní svařák. Takže vážení účastníci, zalovte v paměti, vzpomeňte si, kam jste nás nepozvali a zjednejte nápravu. Víme o vás. A nejsme jediní, kdo to ví (významný pohled). Proběhlo plno dalších her ze Svědčinina rukávu, jiní o nás dokonce napsali a přednesli oslavnou báseň, kterou jsme doma umístili na čestné místo na dně krabice se svatebními pozůstatky o které doufáme, že ji nebudeme muset nikdy otevřít.

Letí kytka, bude bitka.

Na tomto místě mohla být fotka vystoupení Tanečnic ve svůdných oděvech, kterak předvádí sexy dance s kravatou a kloboukem. Ale není. Tanečnice se domluvily se Svědkyní, že hosty překvapí a uvede vystoupení tím, že v sále zhasne. Najednou tedy zhaslo světlo. Jenže v celé Továrně. O několik minut dřív než byly Tanečnice připravené. Pesanovi kumpáni se totiž rozhodli pohoupat se venku na továrním jeřábu a Svědek svými akrobatickými kousky vyhodil hlavní jistič. Naštěstí byl pan Továrník přítomen a jistič umístěný venku na sloupu, kde bychom ho sami v životě nenašli, nahodil. Po této akci sice pánové vystoupení shlédli včetně mohutných ovací, dokumentaci však nepořídil nikdo. A pořídil-li, nepodělil se. Můžete se podívat akorát na červnovou zkoušku.

Po půlnoci se hosté začali vytrácet, kolem čtvrté se v lihovém oparu odporoučel o patro níž do naší Komnaty Pesan, a nakonec jsme zbyli v sále čtyři. Já, Kněžna, Harmonikářka a Svědek. Shodli jsme se, že už je hodně pozdě. Tak jsme otočili volume na maximum. V rámci preventivních opatření jsme při tanci pojídali chleba se sádlem. Následovaly crashtesty dětských odrážedel. Kněžna dělal takové věci s mým svatebním deštníkem, že jsem všeho nechala a běžela jsem pro nové baterky do foťáku. Když jsem se vrátila, stál deštník v koutě a Kněžna obdivoval strukturu omítky mezi okny. Tušíte správně, během té minuty ho stihl rozflákat. 

A za trest tady teď bude viset.

Mezitím se Svědek snažil co mohl, aby dostal Harmonikářku. Nakonec z ní vydoloval aspoň polibek. Mám videodokumentaci. Založenou pod V - vydírání. V šest ráno jsme usoudili, že už to asi lepší nebude a zabalili jsme to. Zamkla jsem Továrnu a padla do Komnaty na svého chotě. Okenní tabulky se roztřásly. Podlaha začala vibrovat. Plakát se odlepil a spadl. Ale mé tělo bylo po týdnu tahání krámů a běhání po schodech připraveno na náročný fyzický výkon a tak se mi podařilo za hojného pocení, hekání a funění dosáhnout cíle. Otočit Pesana na bok, aby přestal chrápat. 

"Máš mít něco starého."
"Mám Pesana."
"Na sobě."
"Budu mít Pesana."
"Při obřadu."
"Got it."

V deset hodin jsme vstali. Teda nevstali. Okenní tabulky se roztřásly, podlaha začala vibrovat a tak dál. Pak jsme vstali. Odemkli jsme Továrnu a ohřáli Česnečku, kterou nám tam nechali z cateringu. Nechali jsme si připravit třicet porcí. A dobře tak, protože se můj žaludek vrátil z dovolené a s hrůzou zjistil, že během jeho nepřítomnosti téměř všechny dobroty zmizely. O této polévce se mi občas zdává. Přidala jsem si pětkrát. A pak ještě sedmnáckrát v průběhu dne. Mezitím dorazili někteří přeživší hosté, posnídali s námi a buď odfrčeli v dál, nebo se starali o zábavu. Kromě jízdy na vozíku, sklidila veliký úspěch hra Dej-si-na-držku-při-pokusu-o-výskok-s-dotekem-stropu-za-pomoci-živé-podpěry. 

Svědkové ničí majetek a vybavení. Poškrábali parkety!

Najednou mi vypadly oči z důlků a myokard z rytmu. V sále se zjevil Velbloud, čímž na krátký okamžik odeslal mou radost z proběhlé akce do prdele a ještě dál. Ale povedlo se mi nahodit úsměv, nastartovat nadšení pro Továrnu, nechat se od něj povozit na vozíku a provést ho Továrnou. Když odešel, pustila jsem Dej mi srnce kus a protančila se s Pesanem zpátky do přítomnosti a veselí.

Borec na konec.
Svědek posiluje s bójkou, kterou od losangeleského pobřeží dopravil do Továrny továrníkův známý, jakýsi Karlos.

V šest večer jsme začali uklízet. V deset byl sál komplet prázdný. Bylo po mařčině veselce a Architekt mohl začít plánovat další ze svých nechutností spáchaných v našem obydlí. 

Továrna na úžasno

Když jsem se rozloučila s létem 2014 i se svou svobodou, mohla jsem se opět vrhnout do víru stresu a deprese. V Továrně byl chaos. Naštěstí už tam nebyla špína a tak se mohlo začít zařizovat a dekorovat.

Pan Továrník mi nechal volnou ruku s tím, že můžu použít vše, co najdu v celé Továrně. Můj vnitřní Architekt si z toho neučůrnul blahem, ale regulérně se pochcal. Pánové tedy stěhovali dílenské stoly, lavice, palety, bedny, vozíky a další krámy. Když jsem projevila přání mít za "oltář" stůl, který pan Továrník vyrobil z jakéhosi soustruhu, prokleli mě všichni. Nacházel se totiž o patro níž než bylo potřeba. Naštěstí byla obě podlaží přístupná zvenku bezbariérově. Takže stačilo ten půltunový artefakt donést k autu a naložit, objet s ním továrnu, vjet skoro až dovnitř a vyložit ho. Jakmile ho za mnohonásobného funění usadili na mnou určené místo, všimla jsem si, že je zadkem dopředu a požádala je o otočení, aby byly vidět kliky. Měla jsem kliku, že jsem stála daleko. Ale nevěstě se nic neodmítá, takže zafuněli naposledy a oltář otočili. Byla jsem jediná, kdo měl pocit, že to za tu námahu stálo.

Všechno už v Továrně bylo. Stačilo to vzít a umístit.

Třetí víkend i následující dny se tedy nesly ve znamení dekorování a vymýšlení zbytečností. Když mě majitelka místního zahradnického obchůdku uviděla ve dveřích počtvrté, naskočily jí místo očí dolarové symboly. Vykoupila jsem totiž veškeré zásoby geotextilie na rok dopředu. Hodily se k zakrytí škaredých či obslužných částí. 

O dvě patra výš. Dveře v ose jsou od výtahu.
Z obřadní síně výtahem přímo ke stolu.

Naše oblíbené místní hudební těleso, v kterém hraje několik kamarádů a známých,
hrálo v den D na konkurenční svatbě. V takovém případě přicházel v úvahu ještě DJ,
ale nechtělo se mi dohadovat se, že Michal David, Maxim Turbulenc a Svařák tady nezazní
vůbec a Kabáti a Tři sestry až po půlnoci, tak jsme si hudbu pouštěli prostě sami.

Pro správné dramatické dávkování úžasu se začínalo ráno zde.

Tyto schody jsem vyšla či vyběhla zhruba pět tisíckrát.

Jakmile bylo vše škaredé zakryté, Architekt se pomátl a začal vymýšlet choreografii. Protože překvapení, vole. Ve zvažování jestli bude lepší zjevit se na schodech a důstojně sejít přes kapitánský můstek, nebo vyjet z podlahy výtahovou plošinou, mu pomohl fakt, že jsem se ve zmíněném výtahu při druhém cvičném pokusu zasekla na dobrých dvacet minut než pan Továrník opravil závadu. Že je celotovární rozhlas funkční, naštěstí Architekt zjistil až den po svatbě a tak byli hosté ušetřeni rádobyvtipných hlášek. Stejně tak chudák neměl čas vyrobit lístky do píchaček. So many puns unsed.
Pro úděsné prostoje, kdy se na svatbách nic neděje, jsme kromě prohlídky Továrny, komentované panem Továrníkem, nachystali pár frků k zabavení. Několik dní před svatbou jsem si z Brna kromě krabice Kokinových čokosolů dovezla také nebohou Včelku. Zaválela podruhé a co nevymyslel a nestihl Architekt, doplnila ona.

Dveře do minulosti čili trapné fotky z dětství.

Wall of shame.

Wall of fame.

Pachomij, Mamert, Asfalta,... tak se měli jmenovat naši nebozí potomci.
Jak je možné, že žádný ze svatebčanů tato krásná jména nevyužil, když už
bylo jasné, že jsme se jim na to vykašlali a jména jsou volná?

Architekt musel mít kancl i na svatbě. V pozadí geoška na pletivu.

Nejpublikovatelnější rada do manželství, kterou jsme dostali je tato: hmdfdms.

Pesan má pět přezdívek. V každé partě jinou. Všechny jsem
znala jen já. Hosté mohli tipovat, která to není. Zábava, což?
Vítězný vylosovaný papírek byl podepsán "Bůh." Můj
vydřený a těžce získaný podvazek tedy letěl pánubohu do oken.

"...if you want another kind of love, I´ll wear a mask for you..." Leonard Cohen
Tovární hračky jsou nadčasové.

Spaní, jídlo a další fyziologické potřeby šly poslední dny stranou. A pak nastal večer před svatbou. Okolo desáté přifrčela první moravská parta a obsadila oba hostinské pokoje i gauč u našich. Naštěstí jsme s Pesanem mohli vegetit u jeho babičky, takže jsem měla místo na spaní zajištěné. Kolem půlnoci jsem na Továrně ubytovala pětici sličných Tanečnic a lehce nadraného Kněžnu, který toužil po punkovém spaní. Vysvětlila jsem dámám, že je naprosto neškodný a poprosila je, aby ráno opečovaly a odekorovaly hosty. Hřbitovním kvítím.

A aby připravily pro Pesana svatební kravatu, kterou se Kněžna zavázal uvázat před tím, než vyrazil na obhlídku místních hostinců. Protože jediné, na co se Kněžnovy ruce po příchodu zmohly, byla dost chabá oprátka.