Jelikož už takřka všechno, co se týká nesnází s miminem, bylo sepsáno Moderním fotrem, dovolím si tu vypustit pojednání ryze ženské, které muži (až na Pieta de Vriese a jemu podobné labužníky) zas tak často nesepisují. Ano, pánové (a dámy), kdo jste neopustil tyto stránky už po přečtení nadpisu, máte teď další příležitost odejít. Řeč totiž bude o miminech, kojení, bradavkách a vůbec způsobech zacházení s ňadry, které vám vám nepřináší.
Kdo byste si však chtěl na vlastní prsa vyzkoušet, jak příjemné je kojení v začátcích, provádějte každé tři až čtyři hodiny dvacetiminutovou masáž bradavek osmdesátkou šmirglapapírem. Po měsíci můžete přejít na stopadesátku a další měsíc na dvěstěčtyřicítku. Mezi masážemi aplikujte hojivé prostředky v libovolném množství.
Nebylo třeba mě nikterak přesvědčovat ke snaze o krmení dítěte pouze kojením. Pozitiva jsou všeobecně známá. Jednak jsem líná jak veš a crcat se s mícháním, ohříváním a sterilizací všech potřebných serepetiček musí bejt hroznej vopruz, a jednak moje lakota nedovoluje ani pomyslet na cenu sušenýho mlíka, lahviček a dalších krámů jako je třeba sterilizátor, ohřívač lahví nebo elektrická odsávačka mlíka, které by moje lenost v kombinaci se snadnou reklamní zmanipulovatelností požadovala. Navíc tu je ta věc se zdravím, psychikou, alergiema a dalšíma zdravotníma důvodama.
I vyzbrojila jsem se teorií, nastudovala jsem příslušnou literaturu, shlédla milion videoukázek a v předporodním kurzu jsem na lekci o kojení přišla o patnáct minut dřív, abych textilní novorozeně nemusela s nikým sdílet a mohla si to řádně nacvičit. V mém porodním plánu se skvěla věta o tom, kterak chci vyzkoušet samopřisátí dítěte (to jest, jestli samo doleze k prsu a přicucne se).
První zklamání nastalo již na porodním pokoji, když Pupík o nějaké plazení k prsu neprojevil pražádný zájem a byv po delší chvíli k terči přisunut, začal si o něj drbat ucho. Poté se zmohl na svůj vrcholný výkon, zašmrdlal hlavou, ztratil balanc a rozplácnul si nos o mou hrudní kost. Pro velký úspěch vše po deseti minutách odpočinku zopakoval (Karel Kryl tuto techniku kdysi nazval "Ryjeme držkou v zemi"), takže jsem ztratila nervy a nasměrovala ho přímo k cíli. Tento byl velice opatrně uchopen do mikropusinky, odkud byl vzápětí vyplivnut coby artefakt nehodný takové pocty. Nakonec se po půl hodině usilovných manévrů zadařilo, miminko se přisálo a vzápětí usnulo vyčerpáním.
Druhé zklamání nastalo po dvou hodinách při "prvním kojení". První kojení (o které jsem sama poprosila) znamenalo, že ve tři hodiny ráno do pokoje vrazila sestra, rozsvítila mi stowattovou lampičku do obličeje, čímž vzbudila nejen mě, ale i mé dvě spolunocležnice, které vyspávaly po náročném porodu, a pravděpodobně několik dalších maminek v sousedních pokojích. Poté vedle mě položila balík, ze kterého čouhal můj stokrát zmenšený nos, poodhrnula zavinovačku a odhalila otvor, který ihned přispěl k relaxační atmosféře v pokoji sedmdesátidecibelovým řevem. Následovala půlminutová instruktáž. O den později jsem v reklamním balíčku na nočním stolku nalezla příručku o kojení sepsanou jakousi Laktační ligou. Jelikož veškerá má pracně nastudovaná teorie o kojení odešla při porodu spolu s placentou, byla jsem vděčná za každý postřeh, neb instruktáž noční sestry byla poněkud stručná a můj archaický telefon neoplýval internetama.
Příručka o kojení praví: "Matka má být uvolněná, v pohodlné pozici." K uvolnění přispíval můj syn svojí Hladovou baladou o jednom tónu, mé spolubydlící nasraným frkáním a sestra tím, že mě popadla za bradavku, jako kdyby měla bionickou ruku nastavenou na Smrtící-klepeto-doktora-Zoidberga.
Příručka o kojení praví: "Přikládáme dítě k prsu, nikoliv prs k dítěti." Dle této rady sestra zatáhla za prso a vrazila ho synátorovi do oka, čímž spustila Árii Jana Žižky forte fortissimo. Následně se jí povedlo hlučný otvor ucpat. Na dvě vteřiny byl klid, načež se otvor zvětšil a řev zesílil. Sestra tedy zvolila správnou taktiku, druhou rukou popadla řvoucí balík a básník by pravil "přitiskla ho v ňadra" (samozřejmě ne sobě, ale mně), čímž se řev změnil na dušené kvíkání. Po několikerém zamlaskání sestra zkonstatovala, že "mu to moc nejde" a vyzvala mě, ať to zkouším dál, že si pro něj potom přijde zanechajíce nás svému osudu. Dvě hodiny jsem se pokoušela dusit řev prsem a modlila se, ať už je ono "potom", z koutů mých nebohých spolubydlících se neslo hmatatelně nasrané ticho. Zanedlouho k mé radosti přinesla sestra dítě také jedné z nich a já se těšila, jak už nebudeme jediní rušiči nočního klidu. Ale z protější postele se ozvalo pouze hlasité mlaskání, neboť děcko se přisálo snad už ve dveřích.
Příručka o kojení praví: "Nepřikládáme k prsu dítě, které křičí, protože má jazyk nahoře a nepřisaje se." Tady asi byla ta chyba, ale vzhledem k tomu, že prvních několik týdnů buď spal, nebo řval, byla volba poněkud ošemetná. Spící dítě se totiž dle mé zkušenosti taky nepřisaje.
Příručka o kojení praví: "Dítě doširoka otevře ústa a vyplázne jazyk ven, směřujte bradavku k hornímu patru" Synovo "doširoka" znamenalo hubičku akvarijní rybky. Nějakým vyplazováním jazyka se neobtěžoval. Jediným mým úkolem bylo vůbec dostat příslušný orgán dovnitř.
Jelikož jsem kvalitu kojení nahradila kvantitou, dítě přibíralo pěkně a nikdo nic neřešil. Smířila jsem se s tím, že kojení je něco jako naplno zapnutý stavební vysavač kombinovaný s Pacmanem, nechala jsem si donést několik hojivých preparátů a větrala své chromé bradavky 24 hodin denně (nemocniční košile je pro tento účel vybavená výstřihem až k pupku a absencí zavazovacích šňůrek). Uchránilo mě to před nechutnými boláky zobrazenými ve fotopříloze mé kojící příručky, nikoliv však před znechucenými pohledy mých spořádaně zahalených spolubydlících.
Po příchodu z porodnice se mi, dle příručky, "nalila prsa". To znamená, že se mi na hrudníku utvořily dva pečené medicinbaly, které posměšně přetekly z mé mateřské podprsenky, naivně zakoupené v osmém měsíci těhotenství. Teorie praví, že se to má chladit, například mraženou zeleninou, případně obložit rozdrcenými zelnými listy. Bylo deset večer, zelí doma nebylo, zato v mražáku byla zelenina. Avšak destička špenátového protlaku, kterou mi muž promptně donesl, mi žádné blaho neposkytla, protože když placka tečuje prsoid, mají pramálo společné (a tudíž ochlazované) plochy. Nezbylo než vyhrabat megapodprdu (kdysi nevhodný dárek) a uložit do ní ty dva objekty obložené namočenou plínou. Hotness forever.
Dítě sice přibíralo, ale projevovalo se pouze jako polosavec a v otvírání ústního otvoru nikterak nepokročilo. Týden po porodu jsem tedy povolala laktační poradkyni, aby mi poradila, ukázala techniku a vůbec všechno, co obsahovala moje kojící příručka a co neobsahovalo dvouminutové školení v porodnici. Poradkyně do hodiny dorazila a změnila můj život z pekla na snesitelné peklo tím, že mi řekla, co dělám blbě a jak to dělat dobře. Pak nasadila kamenný koukla synkovi do pusy a okamžitě diagnostikovala přirostlej jazyk, kterej způsoboval špatný přisátí. A tak jsme zbytek odpoledne strávili v radovánkách, jež poskytuje ambulance orl, kde mu byl jazyk upraven na běžný standard.
V současné době pracuju na udržení pozornosti. Synek při kojení plave kraula, nemůže odtrhnout zrak od obrazu na protější zdi nebo se při tom uculuje (zkuste se napít z flašky a usmívat se u toho). Jakmile zjistil, že má ruce, začal je používat k tortuře mé osoby. Zpočátku do zdroje své potravy zlostně buší, po chvíli ho spokojeně hladí a následuje zamyšlené oštipování. Nemůžu se dočkat, až si u toho začne cpát do pusy palec pravé nohy.
Toť mé zkušenosti s kojením v prvních třech měsících. Děkuji všem, kteří dokázali dočíst až sem. Ještě víc děkuji těm, kteří dosud neobrátili oči v sloup a nepomysleli si něco o dutině lebeční naplněné mlékem.
