Není nad dobré sousedy

Naše paní sousedka nám dnes způsobila vážné zdravotní problémy. A já jí za to koupím bonboniéru.Když jsem včera přemýšlela o tom, že jsem už dlouho nic nevyplodila, jelikož je u nás hrozná nuda a nic se neděje, nenapadlo mě, že to tam nahoře vezmou tak vážně a sešlou mi inspiraci hned druhý den ráno.

Naše dnešní ranní rutina vypadala jako jindy. Pupík se vzbudil, rozlepil mi oko prstem, a abych opět nepadla do kómatu, pojistil se dloubáním do měkkých částí obličeje. Korunoval to bravurním kopancem do brady, když vletu opouštěl vyhřáté místo vstříc novým dobrodružstvím s mou kabelkou. Následné oblékání, přebalování, visení na noze, přípravu snídaně, opětovné přebalování a usazování do židličky vynechám a přejdu k poklidné chvilce u snídaně. Právě jsem rozlepovala druhé oko a Pupík rozmazal po stole čtvrtou kostičku chleba, když jsem zaslechla vrčení mobilu. Volala paní sousedka. A bylo to tu.

Svým telefonátem mi téměř přivodila infarkt, mému muži ho způsobila nepřímo, neboť jsem vtrhla do pokoje, kde poctivě spal a bojovým pokřikem "auto! auto!" jsem ho ve vteřině uvedla do stavu totální dezorientace. Vyskočil z postele v rouše Adamově (čímž na mě zbyl osud nebožáka hledajícího volný flek v okolí ulic blokového čištění), nevěděl, která bije a mé zuřivé hledání klíče a techničáku ho do reality uvedlo až ve chvíli, kdy jsem fotonovou rychlostí opustila byt zanechavši ho uvnitř s dítětem protestujícím v jídelní židličce.

Zde si dovolím drobnou odbočku, aby laskavý p.t. čtenář plně pochopil, jaktože taková infarktová situace - přeparkovat dvě auta stojící na ulici v den blokového čištění deset minut po osmé ráno, kdy ulicí brázdí odtahovka a policisté, je úkol hodný nadmíru flegmatického jedince bez nervů. Bohužel, tento doma hlídal dítě.

A tak paní sousedka sledující s vnoučkem odtahovací reality show pozorovala, kterak se řítím k autu, nastupuju prakticky za jízdy a v oblaku prachu mizím v dál. Naštěstí neslyšela nic z toho, co jsem pronášela na adresu svého drahého, který má vozový park na starosti. Dnešní opáčko všech sprostých výrazů, které můj mozek v paměti dohledal, bylo příjemným zpestřením všech aktuálně používaných "hájů", "pytlů" a "prkýnek".

Výše potřeby vrátit se pěšky co nejdřív zpět je nepřímo úměrná počtu volných parkovacích míst v okolí. Já nepotkala žádné. V momentě, kdy jsem cikcak couvala rychlostí světla slepou a totálně plnou ulicí, kde auta stála i na otáčecím kladivu, mě osvítil nápad. Pár kroků od naší ulice, má další soused vrakoviště aut a v něm plno místa. Odfrčela jsem tedy zpět, vmáčkla (nikoliv doslovně, abychom si rozuměli) káru vedle vraků, buchla dveřmi a sprintovala domů pro klíč a techničák k druhému vozu. Policejní hlídka, která právě fotila zmíněnou popelnici, z mých gest a lapání po dechu pochopila, že u tohoto vozu pravděpodobně dojde v následujících minutách k přeparkování, sbalila fidlátka a přesunula se k dalšímu zapomenutému zoufalci.

Vběhla jsem do domu a po dvouminutovém bušení na dveře mi můj drahý otevřel, načež se jal štrachat po kapsách a lovit kýžené artefakty od svého vraku. Nemohl je nachystat dřív, protože měl co dělat, aby se oblékl a zabavil Pupíka. Přeparkovala jsem tedy na vrakáč další vůz, setřela pot z čela a přilehlých partií, oznámila sousedovi, že auta zabírají prostor dočasně, a cestou domů se pro jistotu vyptala paní strážníkové, jestli mi nedojde nějaká pokuta. Naštěstí šlo o chápající bytost, která mi soucitně doporučila, ať si na to dávám příště pozor. Kdo by se neustrnul nad rozcuchanou udýchanou tetkou, která v osmi stupních pobíhá ulicí v pantoflích, pyžamových gatích, triku a bez ponožek.

Doma jsem převzala dítě, předala klíče a papíry drahému, aby auta odvezl z vrakoviště jinam, zavolala paní sousedce a tisickrát jí poděkovala za dotaz, jestli nemáme venku auto. Poté jsem zasedla k nedojedené snídani a s Pupíkem jsme koukali z okna, jak odtahujou fáro tomu chudákovi, na kterého nemá nikdo číslo.

Včera zvečera – rýmička, cholera

Je tomu zhruba dva měsíce, co jsem prožila nejdelší sobotní odpoledne ve svém životě. Pupíka po očkování obsadila rýma, kteroužto si v rámci samoléčby umně transportoval do očí, takže jsme měli za sebou prímový týden s vysávačkou a několikerými medikamenty aplikovanými v pravidelných intervalech do příslušných otvorů. V sobotu ráno nás muž předzásobil potravou, léčivy a obdařiv nás optimistickým pohledem odfrčel na svou jedinou letošní velkou čundrovací akci. Osaměla jsem s churavým Pupíkem a neblahou předtuchou v hrdle.

Pokud zkoušíte na dětském čele, zda má dítě horečku, čelo vám připadá chladné a následně naměříte přes osumatřicet, existují dvě možnosti. Buď máte rozbitý teploměr, nebo máte horečku ještě větší než dítě. My rozbitý teploměr neměli. Zato jsme měli zánět nosohltanu a přilehlých kontinentů (nejedná se o mateřský plurál).

Tisíce teroristických migrantů se mi usídlily v krku, zablokovaly oba nosní tunely a obsadily obě Eustachovy trubky. A já proti nim v rámci zachování kojení mohla nasadit akorát tak bezzubého psa Jonatána, paraplegika Macha a jednorukou Šebestovou, která si zapomněla rejžák. Jak to asi mohlo dopadnout? Šebestová leží, spláchnuta horkým čajem, v žaludku na kusu bramborové placky, loučí se s Machem umrznuvším při aplikaci Priessnitzova obkladu, odtrhává jeho ztuhlé prsty a posílá ke dnu jeho tělo rozežírané kyselinami i jeho korodující vozík. Krk mi jen hoří, bacili nejspíš opékají Jonatána.

Stal se ze mě pytel bolavých kostí s dunící hlavou. Dozor nad Pupíkem se omezil na ty nejjednodušší hry. Hráli jsme tedy na Spaní - jeden spí a druhý je děsně hodný a tichý chlapeček. Bohužel pokaždé na mě vyšla role Hodného chlapečka. Nezbývalo tedy než švindlovat a spát taky. Poté, co se řádně vyspal, se Pupík rozhodl hrát na Donalda na lustru nebo aspoň na Turistu a rozhlednu. Jelikož mě bolely všechny kosti v těle, tuto hru jsem zamítla a nahradila ji hrou Mrtvola a plačící pozůstalý. Plačící pozůstalý posléze vyštrachal dětskou vařečku a plynule přešel v hry Mrtvola a sadistický patolog, Doktor Frankenstein oživující své monstrum a poté, co mrtvola-monstrum konečně ožila, i Bubeník a buben.

Při léčbě a aplikaci preparátů a aparátů jsme si procvičili, jak dělají zvířátka v zoo. Pupíkovi šli zejména papoušci, paviáni a hladoví tygři, já dokázala akorát naštvaného hada. Při přebalování jsme potrénovali wrestling, neboť Pupík vydrží na zádech přesně dvě vteřiny, než se začne otáčet na břicho a lézt po zdi. Vítězství jsem uhájila s odřenýma ušima a četnými kopanci do bolavých kostí a jen proto, že ten den ještě neproběhlo kakání. Jinak bych sbalila titul Chcípák roku a nechala ho dělat loužičky na koberec.

K večeru se konečně Šebestová dostala k píšťalce a rejžáku a trochu to v krku vypucovala. Žádná sláva, ale aspoň přestaly bolet ty části těla, které při nemoci obvykle nebolí. Pupík byl s léčbou o několik dní napřed, takže se večerní ukládání změnilo ve veselé večerní juchání a neveselé přihlížení. Nakonec jsem podlehla optimistické náladě a místo hry na Ječící hysterku a vřeštící mimino jsme hráli na Kojící olympiádu. Ode mě to vyžadovalo pouze leh spatný na boku, Pupík obstaral veškerou gymnastiku a poté, co dokončil trojné salto s pětinásobným vrutem, aniž přestal pít, usnul. A mně se před očima škrtnul první ze tří dnů.

Kójení, kójéní, kónce tomu néní…

Jelikož už takřka všechno, co se týká nesnází s miminem, bylo sepsáno Moderním fotrem, dovolím si tu vypustit pojednání ryze ženské, které muži (až na Pieta de Vriese a jemu podobné labužníky) zas tak často nesepisují. Ano, pánové (a dámy), kdo jste neopustil tyto stránky už po přečtení nadpisu, máte teď další příležitost odejít. Řeč totiž bude o miminech, kojení, bradavkách a vůbec způsobech zacházení s ňadry, které vám vám nepřináší.

Kdo byste si však chtěl na vlastní prsa vyzkoušet, jak příjemné je kojení v začátcích, provádějte každé tři až čtyři hodiny dvacetiminutovou masáž bradavek osmdesátkou šmirglapapírem. Po měsíci můžete přejít na stopadesátku a další měsíc na dvěstěčtyřicítku. Mezi masážemi aplikujte hojivé prostředky v libovolném množství.

Nebylo třeba mě nikterak přesvědčovat ke snaze o krmení dítěte pouze kojením. Pozitiva jsou všeobecně známá. Jednak jsem líná jak veš a crcat se s mícháním, ohříváním a sterilizací všech potřebných serepetiček musí bejt hroznej vopruz, a jednak moje lakota nedovoluje ani pomyslet na cenu sušenýho mlíka, lahviček a dalších krámů jako je třeba sterilizátor, ohřívač lahví nebo elektrická odsávačka mlíka, které by moje lenost v kombinaci se snadnou reklamní zmanipulovatelností požadovala. Navíc tu je ta věc se zdravím, psychikou, alergiema a dalšíma zdravotníma důvodama.

I vyzbrojila jsem se teorií, nastudovala jsem příslušnou literaturu, shlédla milion videoukázek a v předporodním kurzu jsem na lekci o kojení přišla o patnáct minut dřív, abych textilní novorozeně nemusela s nikým sdílet a mohla si to řádně nacvičit. V mém porodním plánu se skvěla věta o tom, kterak chci vyzkoušet samopřisátí dítěte (to jest, jestli samo doleze k prsu a přicucne se).

První zklamání nastalo již na porodním pokoji, když Pupík o nějaké plazení k prsu neprojevil pražádný zájem a byv po delší chvíli k terči přisunut, začal si o něj drbat ucho. Poté se zmohl na svůj vrcholný výkon, zašmrdlal hlavou, ztratil balanc a rozplácnul si nos o mou hrudní kost. Pro velký úspěch vše po deseti minutách odpočinku zopakoval (Karel Kryl tuto techniku kdysi nazval "Ryjeme držkou v zemi"), takže jsem ztratila nervy a nasměrovala ho přímo k cíli. Tento byl velice opatrně uchopen do mikropusinky, odkud byl vzápětí vyplivnut coby artefakt nehodný takové pocty. Nakonec se po půl hodině usilovných manévrů zadařilo, miminko se přisálo a vzápětí usnulo vyčerpáním.

Druhé zklamání nastalo po dvou hodinách při "prvním kojení". První kojení (o které jsem sama poprosila) znamenalo, že ve tři hodiny ráno do pokoje vrazila sestra, rozsvítila mi stowattovou lampičku do obličeje, čímž vzbudila nejen mě, ale i mé dvě spolunocležnice, které vyspávaly po náročném porodu, a pravděpodobně několik dalších maminek v sousedních pokojích. Poté vedle mě položila balík, ze kterého čouhal můj stokrát zmenšený nos, poodhrnula zavinovačku a odhalila otvor, který ihned přispěl k relaxační atmosféře v pokoji sedmdesátidecibelovým řevem. Následovala půlminutová instruktáž. O den později jsem v reklamním balíčku na nočním stolku nalezla příručku o kojení sepsanou jakousi Laktační ligou. Jelikož veškerá má pracně nastudovaná teorie o kojení odešla při porodu spolu s placentou, byla jsem vděčná za každý postřeh, neb instruktáž noční sestry byla poněkud stručná a můj archaický telefon neoplýval internetama.

Příručka o kojení praví: "Matka má být uvolněná, v pohodlné pozici." K uvolnění přispíval můj syn svojí Hladovou baladou o jednom tónu, mé spolubydlící nasraným frkáním a sestra tím, že mě popadla za bradavku, jako kdyby měla bionickou ruku nastavenou na Smrtící-klepeto-doktora-Zoidberga.

Příručka o kojení praví: "Přikládáme dítě k prsu, nikoliv prs k dítěti." Dle této rady sestra zatáhla za prso a vrazila ho synátorovi do oka, čímž spustila Árii Jana Žižky forte fortissimo. Následně se jí povedlo hlučný otvor ucpat. Na dvě vteřiny byl klid, načež se otvor zvětšil a řev zesílil. Sestra tedy zvolila správnou taktiku, druhou rukou popadla řvoucí balík a básník by pravil "přitiskla ho v ňadra" (samozřejmě ne sobě, ale mně), čímž se řev změnil na dušené kvíkání. Po několikerém zamlaskání sestra zkonstatovala, že "mu to moc nejde" a vyzvala mě, ať to zkouším dál, že si pro něj potom přijde zanechajíce nás svému osudu. Dvě hodiny jsem se pokoušela dusit řev prsem a modlila se, ať už je ono "potom", z koutů mých nebohých spolubydlících se neslo hmatatelně nasrané ticho. Zanedlouho k mé radosti přinesla sestra dítě také jedné z nich a já se těšila, jak už nebudeme jediní rušiči nočního klidu. Ale z protější postele se ozvalo pouze hlasité mlaskání, neboť děcko se přisálo snad už ve dveřích.

Příručka o kojení praví: "Nepřikládáme k prsu dítě, které křičí, protože má jazyk nahoře a nepřisaje se." Tady asi byla ta chyba, ale vzhledem k tomu, že prvních několik týdnů buď spal, nebo řval, byla volba poněkud ošemetná. Spící dítě se totiž dle mé zkušenosti taky nepřisaje.

Příručka o kojení praví: "Dítě doširoka otevře ústa a vyplázne jazyk ven, směřujte bradavku k hornímu patru" Synovo "doširoka" znamenalo hubičku akvarijní rybky. Nějakým vyplazováním jazyka se neobtěžoval. Jediným mým úkolem bylo vůbec dostat příslušný orgán dovnitř.

Jelikož jsem kvalitu kojení nahradila kvantitou, dítě přibíralo pěkně a nikdo nic neřešil. Smířila jsem se s tím, že kojení je něco jako naplno zapnutý stavební vysavač kombinovaný s Pacmanem, nechala jsem si donést několik hojivých preparátů a větrala své chromé bradavky 24 hodin denně (nemocniční košile je pro tento účel vybavená výstřihem až k pupku a absencí zavazovacích šňůrek). Uchránilo mě to před nechutnými boláky zobrazenými ve fotopříloze mé kojící příručky, nikoliv však před znechucenými pohledy mých spořádaně zahalených spolubydlících.

Po příchodu z porodnice se mi, dle příručky, "nalila prsa". To znamená, že se mi na hrudníku utvořily dva pečené medicinbaly, které posměšně přetekly z mé mateřské podprsenky, naivně zakoupené v osmém měsíci těhotenství. Teorie praví, že se to má chladit, například mraženou zeleninou, případně obložit rozdrcenými zelnými listy. Bylo deset večer, zelí doma nebylo, zato v mražáku byla zelenina. Avšak destička špenátového protlaku, kterou mi muž promptně donesl, mi žádné blaho neposkytla, protože když placka tečuje prsoid, mají pramálo společné (a tudíž ochlazované) plochy. Nezbylo než vyhrabat megapodprdu (kdysi nevhodný dárek) a uložit do ní ty dva objekty obložené namočenou plínou. Hotness forever.

Dítě sice přibíralo, ale projevovalo se pouze jako polosavec a v otvírání ústního otvoru nikterak nepokročilo. Týden po porodu jsem tedy povolala laktační poradkyni, aby mi poradila, ukázala techniku a vůbec všechno, co obsahovala moje kojící příručka a co neobsahovalo dvouminutové školení v porodnici. Poradkyně do hodiny dorazila a změnila můj život z pekla na snesitelné peklo tím, že mi řekla, co dělám blbě a jak to dělat dobře. Pak nasadila kamenný koukla synkovi do pusy a okamžitě diagnostikovala přirostlej jazyk, kterej způsoboval špatný přisátí. A tak jsme zbytek odpoledne strávili v radovánkách, jež poskytuje ambulance orl, kde mu byl jazyk upraven na běžný standard.

V současné době pracuju na udržení pozornosti. Synek při kojení plave kraula, nemůže odtrhnout zrak od obrazu na protější zdi nebo se při tom uculuje (zkuste se napít z flašky a usmívat se u toho). Jakmile zjistil, že má ruce, začal je používat k tortuře mé osoby. Zpočátku do zdroje své potravy zlostně buší, po chvíli ho spokojeně hladí a následuje zamyšlené oštipování. Nemůžu se dočkat, až si u toho začne cpát do pusy palec pravé nohy.

Toť mé zkušenosti s kojením v prvních třech měsících. Děkuji všem, kteří dokázali dočíst až sem. Ještě víc děkuji těm, kteří dosud neobrátili oči v sloup a nepomysleli si něco o dutině lebeční naplněné mlékem.

Rychlá odpověď