Pohovku za stovku aneb naše sofa Katastrofa

Přehodnotila jsem záměr nastínit tady historii našeho bydla stručně. Jednak se mi pak už nebude chtít vracet k mé slavné dekádové bilanci, takže to přecejen sfrknu jedním vrzem, a hlavně byste přišli o kontext toho, kterak se ze mě stala v průběhu let minulých věčně nespokojená megera s metrem v kabelce. Začalo to totiž gaučem.
To bylo tak:
Víkend V zahrnující naše stěhování z Křížové proběhl začátkem září 2012. Vcelku poklidně, až na kratší drama s gaučem, které už většina z vás slyšela. Zážitek to však byl natolik intenzivní, že si nedovolím ho tu neumístit.

Bývalá majitelka našeho nového apartmánu byla starší paní. Nebylo se tedy co divit, že elektřinu i plyn jí dodávala nejmenovaná firma v tu dobu nechvalně známá podomním prodejem pomocí nekalých praktik. A jelikož jsem nehodlala s touto firmou mít nic společného, chtěla jsem, aby paní odběr u nich ukončila a nepřeváděla na nás. Poté, co se o to sama dva týdny neúspěšně snažila pomocí telefonické linky (kam bylo možné se dovolat pouze o svatojánské noci za plného úplňku v roce mamuta), výsledkem čehož bylo akorát dodavatelovo vyhrožování nehoráznými smluvními pokutami, jsem se do věci vložila. Zařídila jsem s jejím souhlasem email na její jméno, odeslala dodavatele i s jeho výhrůžkami v řiť a ukončila s ním smlouvu jejím jménem tak, aby ukončení navazovalo na začátek dodávky našeho dodavatele. Mám měkké srdce a nesnáším šmejdy, takže se to obešlo bez pokut. Odměnila mě zanecháním většiny postaršího nábytku v bytě. Tímto aktem jsme se s paní sblížily a tak usoudila, že je třeba mého měkkého myokardu využít.

Jediná dochovaná fotka zmíněné movitosti.

V den svého vystěhování mi zoufale volala s dotazem, zda netoužím ještě i po gauči. Světlém, velkém, rohovém, rozkládacím. Původní majitelé ho velkoryse (čiliže vychcaně) ponechali v jejím novém bytě a jeho rozlehlost bránila dámě v rozletu při luxování. Nabízela ho za odvoz a přihodila k němu ještě bílý koberec přes celý obývák. A jelikož jsem zrovna jela v módu "nový nábytek pouze zdarma nebo levněji", během pěti minut jsem obstarala dopravu (alias brnkla jsem Pesanovi, který sehnal maníka s dodávkou) a odpoledne jsme vyrazili do Lískovce pro gauč. Nacházel se ve čtvrtém patře. S výtahem. Do kterého se nevešla ani jedna z jeho tří částí. Naštěstí řidič dodávky oplýval svaly víc než pohlednými, jednu část gauče vzal pod paží, druhou na rameno a vše bezpečně dopravil do vozu. Nebo tak nějak. Věnovala jsem se především kontrole těch svalů (v zájmu našeho nového gauče, of course), takže podrobnosti můžou být trošku zkreslené. Problém nastal se třetí, nejmenší částí sedačky. Tou byl rohový díl s pracovním názvem "kostka" a mírami 92/92/94. Dveře v bytě byly devadesátky. Designem i rozměry. Vrh z okna jsem zavrhla. Nezbývalo než provést sofasútru. Pomocí postupné změny poloh, natáčení a otáčení v kombinaci s posouváním a zasouváním (znáte to z foglarovek, jako ježek v kleci - prostrčíte-li nejdelší osten nejkratším jejím otvorem v polovině jeho délky...) se nám za vydatného funění a nemravných výkřiků povedlo procpat kostku všemi dveřmi v bytě a následně i ven z bytu. Ne však ven z domu. Domovní dveře, evidentně vyměněny a zmenšeny v době nedávné, totiž nešly otevřít úplně ani vysadit a madlo umístěné přes celé křídlo srdnatě bránilo v průchodu nejen objemnějšímu obyvatelstvu domu, ale i naší kostce. Dveře ze sklepních prostor ven zase byly napojeny na jakýsi alarm a bylo by nutné je vysadit, k čemuž jsme neměli v přítomnosti majitelky odvahu. A tak milá kostka zůstala ve sklepení a čekala na náš comeback. 

Doma jsem vyslechla něco nepěkných slov, z nichž většina se shodovala s obsahem Pesanova monologu, kterej vedl půl roku před tím, když jsem pojala záměr koupit na zahrádku žebřík z druhé ruky. 

To bylo tak:

Já: Dobré zprávy, sehnala jsem na zahradu žebřík, budeme moct prořezat vysoké stromy!

P: Hm. A kde ho máš?

Já: Máme si ho vyzvednout dnes odpoledne v Maloměřicích.

P: A na Žluťák ho dostaneme jak?

Já: Autem?

P: Jak je žebřík dlouhej?

Já: Pětimetrovej...

P: Jak je dlouhý auto?

Já: Tři a půl metru.

Naše debata pokračovala dalších několik minut, než to Pesana přestalo bavit a utlučen mými argumenty sám rád musel uznat, že nejlepší bude žebřík z Maloměřic na Žlutý kopec donést pěšky. Naši cestu nebudu podrobněji popisovat, jen zmíním, že náš pětimetrový žebřík nesený úzkými brněnskými ulicemi vzbuzoval poněkud pozornost, což asociálně založenému Pesanovi nevyhovovalo víc, než kdyby celou cestu lilo (protože by lidi byli zalezlí a nekomentovali). Dokonce jsem v jednu chvíli pojala podezření, že mě na jedné prostorově poddimenzované křižovatce nechal ve vozovce s koncem žebříku schválně, jelikož měl před sebou ještě celých deset centimetrů, kam se mohl posunout. Nehezké výrazy padaly na hlavu mou a na náš nový kus majetku.

Tak takové to tehdy bylo.

V novém sídle jsme mezitím rozložili obrovský bílý koberec. Krčil se vprostřed místnosti jako záchodová předložka. A tak byl opět srolován a o jeho pozdějším osudu se již nebudu více zmiňovat, neb šlo o úděl pohnutý, se špatným koncem. Také jsme umístili dva kusy pohovky do příslušného vytipovaného rohu a místo rohové části jsme v rámci pozitivního toku energií umístili bednu piv pokojovou květinu. Krásně to tam pasovalo.

Další víkend jsme si na kostku pozvali posily v podobě zdatných rodinných příslušníků s větším autem. Paní majitelka už poskakovala kolem hořekujíc, jak hrůzně se kostka při minulé akci ušpinila. Odeslali jsme ji tedy pro lopatku a smetáček pod záminkou prevence dalšího neznečištění kostky. Jakmile odčvachtala, dali jsme se do akce. Dva vysadili dveře a drželi je, protože nebylo možné je nikde opodál opřít kvůli elektrickému kabelu, který z nich vedl. Zatím jsem za pomocí předem pečlivě připravených nástrojů (klíče a můj ostrý pohled) odpreparovala vrchní část čalounění až na dřevěnou kostru, čímž se snížil objem. Čtvrtý nacpal polooděnou kostku mezi dveře a mohutnými kopanci do zadní části ji vyprovodil na světlo boží. První a druhý nasadili dveře, popadli kostku, oběhli barák a strčili ji urychleně do auta. Poté se přištrachala paní majitelka a překvapeně zametla několik třísek upadnuvších z futer. Ujistili jsme ji, že šlo vše jak po másle, kostka neutrpěla škody, poděkovali a odfrčeli zkompletovat pohovku a především přesunout všechny naše krámy z Křížové do nového. Po úspěšné implantaci třetího kusu mezi dva již dovezené, jsme zjistili, že pohovka se do rohu nevejde, protože kostka je širší než mezera na kytku. A tak byl milý gauč přesunut pod okno, kde překážel úplně stejně, devastován Pesanem, který na něm spával tak intenzivně, až prolomil chabou dvoucentimetrovou dřevotřískovou desku rozkladného dílu, i Pupíkem, který se snažil ho označkovat svou DNA všemi myslitelnými způsoby.
Nakonec jsem gauč umístila vhodně do prostoru tak, že z něj byl krásný výhled z okna, otevřela jsem zázračnou úklidovou knihu, přečetla ji a obratem gauč velkoryse za pár šupů prodala jakémusi bláznovi ze Znojma, který si pro něj ochotně přijel s celou rodinou.

Tak takové to tehdy bylo.