Pešťské lázně - tam je krázně (@Špatné bázně)

V polovině září 2012 jsme se nastěhovali do našeho paláce plného veteše. Jako první změnu jsme zvolili poměrně nenáročný úkol - vymalovat obývák a zakrýt tak nechutnou nahnědlou skvrnu na stěně v místě, které místním sloužilo k odkládání umaštěných hlav při sledování Pošty pro tebe. Usoudila jsem, že by v rámci této odpolední aktivitky bylo vhodné taky přidělat tři zásuvky do míst, kde žádné nebyly. Tato kratochvíle (ve výsledku zahrnující kromě 5 vrstev nátěrů také sekání drážek, tahání kabelů, škrábání a štukování) se protáhla na čtyři měsíce. Z několika důvodů.

Jedním z nich byla moje práce. Září jsem trávila denně prací průměrně 12,5 hodiny. V říjnu mi kromě obyčejné pracovní náplně přistála na stole i práce na soutěži o zakázku s odevzdávkou posledního října. Což mi ovšem nezabránilo vyrazit se třemi lepými děvami na dámskou jízdu do víru maďarské metropole. To byl důvod druhý.

Moje představa prodlouženého víkendu naší čtveřice byla klasická. Moje mysl, zatemněna produkty filmového průmyslu typu Někdo to rád horké, Sex ve městě či pánové Alfons Karásek a Chaplin v lázních, mi podsouvala ty nejlepší scénáře. Zábavná dobrodružná cesta dopravním prostředkem, sexy liftboy táhnoucí naše zavazadla do luxusního apartmá, obdivování architektury a pánských zadků v lázních, nekonečné holčičí žvanění, polštářové bitvy v negližé (uhodli jste, tato představa nepatřila mně, nýbrž Pesanovi), nezřízené požívání alkoholických nápojů lázeňskými brčkohrnky a tak podobně. 

Kromě muzea vánočních koulí jsme navšívili
také poučnou expozici na téma teambuilding.

Klasicky to také dopadlo. Úmorná a nudná cesta žluťákem (když všechny drby proberete už na nádraží během čekání) neposkytla ani hnědej podšálek. Laciný hostel s vrzajícími podlahami a sdílenou koupelnou se dal označit jako "dvojka bez štěnic" s vychcaným majitelem, který nám naúčtoval "jedničku s ramínkama". V nejstarších lázních byla našemu obdivu vystavena pouze architekturální stránka budovy, protože pánských pozadí se v dámské části, kam jsme měly přístup, mnoho nevyskytovalo. Jedno sice bylo možno zahlédnout ve společném bazénu, patřilo však stoletému staříku, který vylezl z okna a šel si zaplavat. Druhý den se První lepá děva porafala s Druhou lepou děvou kvůli nějaké ptákovině a půl dne spolu nemluvily. Další den Třetí lepá děva ochořela. 

Nakonec však pozitiva převážila, hojnost jídla a přemíra pití vyvážily mističky vah a byly objeveny lázně smíšené, jejichž architektura již konkurenci měla. 

Mařka a tři karťáci. Foto: Druhá (s)lepá děva. Neupraveno.
Vlastně upraveno. Uřízla jsem První děvu, protože byla zaostřená. 
Ze závisti. A nemám její souhlas se zveřejněním. Souhlas oněch
tří cizinců, se kterými jsme konverzovaly celých 20 minut, samozřejmě mám.

K dobré náladě přispěla i cesta kamsi do vnitrozemské vesničky, v níž se nalézalo muzeum vánočních ozdob. Dámy obtěžkány zakoupenými skleněnými koulemi zjihly, udobřily se a tak bylo možné si zplna užívat sajtsíjing, sajtsíjang i ráchání ve vodě. Jen nebohá Třetí dáma místo procvičování cizojazyčné konverzace v bazénu s místními beachboys protrpěla poslední večer na své palandě.

Na vrcholu Budína, borec gatě zapíná.
Vyndat poslepu foťák trvalo přesně tak dlouho, 
aby došlo ke snížení hodnoty snímku spodním 
prádlem. Tři grácie ostrouhaly, protože se loudaly.

Posílena na těle (výstup na Budínský hrad připravil mým kancelářským nohám nemilý šok) i na duchu (první věc, co jsem tam spatřila, přetlačila gerontologický zážitek z lázeňského bazénu) jsem se vrátila k pracovnímu stolu.  

Pak se na několik týdnů čas slil v rozmazanou šmouhu, zastavila jsem se až na helouvín v deset dopoledne. Rozhlédla jsem se a zjistila, že sedím v cukrárně na jihu Čech a piju čaj. Soutěžní návrh jsem před chvílí odevzala a přede mnou je tříhodinová cesta zpět. 

V první půlce listopadu jsem dodělala pracovní resty způsobené soutěží. Mezitím jsem vybalovala, vyhazovala a nakupovala chybějící součástky nezbytné k řádnému chodu domácnosti. 

První listopadový víkend jsme se konečně dohrabali k začátku stavebních prací. Motajíce se nebezpečně blízko trojrozměrné skulptury nahrnutého nábytku oškrábali jsme jednu stěnu. A zjistili, jakej je to vopruz. Leč nebylo cesty zpět a tak jsme oškrábali další dvě. A pak jsem usoudila, že cesty zpět sice není, ale cesty vpřed být taky nemusí a čtvrtá (co do plochy největší) stěna zůstala neoškrábaná. Rodinný elektrikář nám sepsal manuál, jak si udělat tři zásuvky navíc, takže jsme zakoupili nástroje a materiál a druhý listopadový víkend se Pesan pustil do sekání drážek pro tři kilometry kabelu k zásuvkám, které jsem si vymyslela. Ručním sekáčem. Já jsem jen doškrábala detaily v koutech a rozích a prchla jsem si vyčistit hlavu na parket. Moje facebooková stěna hlásala v tu neděli toto: 

A v dál znamenalo únor následujícího roku. Protože dalším důvodem byl tata.