Bydlo sobě pořiď, zadluž se až po řiť

Abyste byli v obraze, začnu od začátku a přednesu vám stručnou historii našeho obydlí. Na počátku roku 2012 nám s Pesanem přestal stačit náš pronajatý kumbál o rozměrech 3 x 3,8 m v bytě sdíleném s dalšími několika lidmi. Vlastně kecám. Přestal stačit pouze mě, mým tanečním potřebám a nárokům na hluk. 

Naše skromná komůrka byla rozdělena na tři části o rozměrech 2x1 m. První částí byla postel, druhou částí byl stůl o rozměrech postele a mezi nimi byl stejně velký prostor bez nábytku, kde sice šlo tančit lindy hop ve dvojici a rozložit Pesanovu skládací matraci, ale když jsem dotáhla pole dance tyč, začalo být v pokoji poněkud těsno. Navíc mé citlivé ucho si za dobu strávenou na Křížové sice zvyklo na 70 decibelů šalin, aut a opilců z přilehlých nonstopů, ale Pesanovo chrápání začalo nabírat na intenzitě, kterou hluková mapa Brna neměla ani v legendě. Pesan měl problém pouze s mým neustálým skuhráním a stěžováním. Nechal se však přesvědčit o tom, že v tomto prostoru by jakýkoliv případný potomek trpěl klaustrofobií, a začali jsme vybírat hnízdo a shánět na něj prostředky. 

Bylo potřeba stanovit kriteria naší budoucí celoživotní investice, čemuž jsme obětovali celých deset minut a došli k závěru, že záchod musí být jinde než v koupelně a byt musí být blízko mhd nebo pracovního fleku jednoho z nás (a sice mě, protože pesanova pracovní destinace měla oproti té mé asi tolik lukrativity jako Chánov proti Dejvicím).

Osobní prohlídkou jsme poctili asi 3 byty, všechny 2+1, okolo 60 m2. Všechny obyvatelné, leč před rekonstrukcí. A všechny kurevsky drahé. Třetí květnovou neděli opouštějíc poslední špeluňku na rohu Palackého třídy v pátém patře bez výtahu s kuchyňkou velikosti většího záchoda (jediné okénko u stropu included), jsme si povzdechli paní realiťačce, jak je těžké najít byt. Pokývala svou peroxidovou hlavou a zeptala se, jestli víme, že o tři domy dál se prodává byt o trochu větší než špeluňka. Nevěděli jsme. O trochu znamenalo o 20 m2 větší. Kupodivu ho inzeroval konkurenční realitní dům, za což skládám paní realitní hlubokou poklonu. 

Opět 2+1 před rekonstrukcí. Ale na jedné z inzerovaných fotografií byla místnost, v níž byla dvě okna. Ovšem inzerát byl podivně tajemný, nedokázala jsem z fotek určit ani půdorys ani nic jiného. Háček byl také v přízemnosti. Do noci jsem googlila výhody a nevýhody přízemního bytu. Převažovaly nevýhody. Druhý den jsem šla místo oběda na prohlídku a vzala sebou Zuzu, coby psychickou podporu a technickou poradkyni. Ta se zajímala o důležité věci jako jestli je elektrika v mědi nebo jiném kovu, jaký je stav parket, kam vedou skryté dveře a syčela na mě, ať si všechno fotím. Tak jsem vyfotila asi 5 rozmazaných fotek, jinak jsem se zmohla jen na prosté zírání a naslouchání realiťákova vychvalování. Při prohlídce se ukázalo, že v inzerátu jaksi chyběla fotka jednoho ze dvou velkých pokojů, stejně jako některé informace. Třeba, že součástí bytu je i komora a lodžie nebo že k domu patří velký pozemek ve vnitrobloku, do kterého se nedá dostat z ulice. Když pan realiťák prohodil, že pokud bychom chtěli nějakou slevu, tak ať si řekneme a že se do půl roku budou rekonstruovat domovní vedení z peněz, které dům dostane od města, padla mi brada na hnusný perský koberec. Kromě nás se prohlídky účastnila ještě jiná zájemkyně (nebo realiťákova stará coby volavka) a starší majitelka se svým partnerem. Paní zájemkyně hlásila, že jako pěkný, ale musí to vidět i manžel a ten může až ve středu (bylo pondělí). Já jsem se s paní majitelkou domluvila, že dovleču Pesana ještě ten večer po práci. Stalo se, Pesan se v bytě rozhlédl a zkonstatoval, že dobrý, záchod je v samostatné místnosti. A tak jsem na druhý den šla za panem realitním, podepsala rezervační smlouvu, týden chodila se staženou prdelí, jestli nám nějaký bankovní ústav na toto sídlo půjčí, a začátkem července byl byt náš. 

Nicméně paní majitelka v něm stále ještě hnízdila, anžto si za náš mrzký peníz plánovala pořídit bydlení jinde a vymínila si předání bytu až na září, než něco sežene. Nebohý pan realiťák ji pak vozil každý den do několika bytů, než si vybrala vhodný vejminek na penzi. Mezitím jsme s Pesanem podnikli roadtrip po Litvě a Lotyšsku, kde jsme načerpali síly, optimismus a hmyzí štípance.
Po návratu jsem hodlala v klidu naplánovat co, kam a jak nastěhujeme, jaké úpravy provedeme, případně jak by se to dalo postupně zrekonstruovat (jelikož na byt nám sice půjčeno bylo, ale na víc jsme si v tu chvíli netroufali s tím, že to zrekonstruujeme v budoucnu). 
A vesmír si řekl: "Hahá, to by se ti líbilo, co? Tak tady máš, abys nemyslela na zbytečný hovadiny." A tak v půlce srpna Pesana vyhodili na hodinu z práce a vzápětí se ozval tata, že se mu vrátila rakovina a rozlezla se do čtyř dalších oblastí. I se započala série padajících ehm, potíží.