Nářek funerální

Citlivé povahy tento kousek ve vlastním zájmu vynechají.

Koncem léta 2012 jsme se na onkologickém dýchánku v Hlavním městě dozvěděli, jak na tom tata vlastně je. Padala slova jako metastázy a paliativní léčba. Poskytli nám ačtyřkovou zprávu, ze které jsem rozuměla pouze slovu "pacient". Ségra z toho přeložila, že umírá. 
V září nám tedy předal seznam důležitých informací o tom, kde co má za papíry, komu dluží, kdo dluží jemu, v které skříni jsou jací kostlivci a pokyny co s nimi pro případ, že by to nedopadlo dobře. Někdy v říjnu jsme za ním jeli na otočku, protože skončil na jipce. Tam prvně prohlásil, že už to vypadá reálně. Od té doby pendloval mezi domovem v Prdelákově a místní okresní nemocnicí až tam nakonec musel zůstat hospitalizovaný. Naštěstí to s ním absolvovala jeho Přítelkyně, kterou si našel v době, kdy jsme kupovali obydlí.

Třetí listopadový víkend jsme se tedy místo kuchání drážek pro elektriku opět vydali se ségrou a Pesanem do 250 km vzdáleného Prdelákova. Tata pobýval v nemocnici na nadstandardním pokoji neurologického oddělení. Nebyl na tom nejlíp, přestal jíst na tolik, že mu museli zavést výživu z pytlíku. Vystřídala jsem Přítelkyni, aby si mohla odpočinout. Jezdila tam totiž každý den půl hodiny autobusem z Prdelákova, protože neměla řidičák, a starala se o tatu. Zkusmo jsem s ním zůstala jednu noc v nemocnici. 

Napřed jsem si myslela, že luxusní kožené dvojkřeslo na pokoji mi svou metrovou délkou příliš komfortu na spaní nezajistí, ale mé obavy byly zbytečné. Většinu noci jsem totiž nespala. Každou chvíli bylo potřeba pomoct tatovi sednout, aby se mohl vykašlat a vychrchlat u toho litry nechutností. Nejtěžší bylo u toho nenápadně odvracet hlavu a zadržovat dech. To, co pracně dostával z dýchacího ústrojí bych přirovnala ke zdechlině měsíc ponechané v kontiši na plíny, a riziko, že mu ke všemu ještě pozvracím záda, bylo obrovské. Dále bylo nutno působit jako osina v zadku a buzerovat sestry, aby rychleji dopily kafe a daly mu morfium proti bolesti. Snažil se nezkracovat intervaly, protože by to prý pak šlo do kopru rychleji, v čemž mu personál zdatně pomáhal tím, že na jeho zvonění (kde se zkřiveným obličejem počítal každou vteřinu, kterou ještě vydržel nezvonit) reagoval s desetiminutovým zpožděním. Když konečně na chvíli usnul po aplikaci morfia, poslouchala jsem, jestli dejchá a tak podobně. 
Ráno mu přinesla sestra spolu s injekcí plastovou misku s hnědou hromadou. Nebýt lžičky čouhající z vrcholu, považovala bych to za tělesný produkt pacienta z vedlejšího pokoje, ale při bližším průzkumu jsem identifikovala dětské piškoty zalité ranní kávou. Nekecám. Tata se toho odmítl dotknout, za což byl sprdnut, že prý má jíst, aby tělo mohlo bojovat. Ani po tomto neprůstřelném argumentu se na uzdravující superpotravinu nevrhl. Následovalo opáčko nočních radovánek, chrchlání, bolestné kroucení, chvilky spaní, doprovázené mými pokusy mu to nějak ulehčit a donutit ho sníst aspoň domácí polívku z minulýho dne. K obědu dostal mixlou hnědou hmotu údajně obsahující sekanou s bramborama. Když jsem viděla jeho výraz, prchla jsem do Prdelákova. 

Podala jsem hlášení ségře a Přítelkyni a začaly jsme vymýšlet, co a jak, aby tam nemusel být. Domluvila jsem si v práci prdelákovský houmofis a střídaly jsme se s Přítelkyní a ségrou u taty v nemocnici. Ségra ten rok měla kromě nedůležitých studijních záležitostí i každej měsíc státnici z jinýho předmětu, aby na konci roku mohla završit své šestileté studijní úsilí, takže kromě střídání se se mnou a Přítelkyní ještě louskala skripta. Zatím jsme s Přítelkyní a tatovým bratrem zjišťovali, jak přesunout tatu do domácího léčení, kde by měl větší komfort a celodenní péči. V nemocnici neměli problém ho propustit domů jen s kapačkou fýzáku, s čímž by vystačil asi tak dva dny. Na delší žití potřeboval nitrožilní výživu, na kterou byl napojený, ale tu v nemocnici odmítli předepsat domů (že kanyla a riziko a zatmění slunce...zpětně to vidím spíš na to, že pojišťovna nebo absence obálky). Stejně tak ji nemohl nebo nechtěl předepsat tatův obvoďák. Všichni se vymlouvali, odkazovali nás jinam, kde nás odkazovali zase zpět.

Zatímco Přítelkyně se učila píchat mu morfium a zařizovala OČR, já jsem googlila mobilní hospice a podobné služby, které výživu poskytovaly (a na které se čekalo dlouho a v Prdelákově nebyly dostupné). K tomu jsme sháněli pomůcky pro to, aby vůbec mohl ležet doma, a službu mobilní sestřičky, která by každý den dojela a prováděla potřebné zdravotní úkony. Jelikož ochota nemocnice zajistit výživu domů zázračně nenaskočila, sehnala Přítelkyně vstřícného lékaře, který nám pod příslibem doplacení prémií, kdyby na to někdo přišel, recepis napsal. Načež lékárna objednala a my jsme zaplatili. Cifra za týdenní dávku pytlíkovýho mlíka do žíly mi vyrazila dech. Ale bylo a tata se mohl přesunout do své postele, za svým Psem a Přítelkyní. 
Tata víc a víc spal, víc a víc mluvil z cesty, ale ve světlých chvílích velel svým podřízeným a všem okolo. Všichni z něj měli respekt až do poslední chvíle, chodili kolem po špičkách a plnili rozkazy. Kromě Mařky. Ta si řekla, že je na čase přestat se ho bát aspoň trochu. Protože nastoupila spousta jiných strachů a ten z toho, co tata řekne nebo udělá na to a tamto, ustupoval, protože tata už nebyl v převaze. A tak se Mařka z pudu sebezáchovy odvážila podniknout také některé nepopulární kroky vedoucí k minimalizaci budoucích škod hmotných i duševních. A stalo se, co čekala. Tata se napřed naštval, že kroky byly provedeny bez jeho vědomí, pak to promyslel a ztotožnil se s tím. Jako vždy.
Zůstala jsem s nimi než se to usadí, zařizovala zásobování a podělila se o svůj objev webu "Umírání" s Přítelkyní. Hodně nám to pomohlo přijmout situaci a vidět trochu dopředu to, co přijde, bez paniky. Mezitím jsem se seznamovala s prostředím tatovy firmy, kterou se tata nakonec rozhodl ukončit, takže bylo potřeba nechat ocenit a prodat firemní auto, dát výpověď a odstupné zaměstnancům a naučit se všechno o daních, daňovém poradenství a účetnictví. Můj pokus hodit firmu na krk tatově zástupkyni, která s tím i souhlasila, protože si stejně přebrala většinu klientů, nedopadl. Patnáct podpisů bylo příliš. Amplituda tatíkova podpisu se každým papírem snižovala, zatímco vlnová délka se zvětšovala, při pátém podpisu prohlásil, že už nemůže a tak jsme to celé odpískali a snažili se minimalizovat ztráty a maximalizovat ukončení firmy. 

Když se začaly množit dotazy na tatův pohřeb a záležitosti s tím spojené, o kterých jsem neměla páru (a do té doby jsem myslela, že je neslušné ptát se na takové věci rodiny, když "nebožka ještě žije"), a když Přítelkyně nadhodila, že by si případné ostatky uložila v jejich rodinné hrobce, nezbylo mi, než udělat to, na co nikdo jiný neměl koule - zeptat se přímo taty, jak si to vlastně představuje. Ukázalo se, že si to nepředstavoval nijak, neb o tom vůbec nepřemýšlel, ale jak měl téma nahozeno, začal vymýšlet, plánovat a udílet pokyny. Jako vždy (jeho "provedu instruktáž" nás provázelo od dětství až do konce). Rozdělil nám a Přítelkyni své hmotné i nehmotné statky a nařídil vše odvézt z baráku hned, jak umře (čímž jsme získaly ve vsi príma pověst nenažraných supů). Vymyslel si, kde chce pohřeb, kde hrob a kterému z kamarádů-dlužníků o něj řekne. Naplánoval pohřební hostinu pro půl Prdelákova v místním hostinci, autobus pro Prdelákovské na pohřeb v okresním městě a další záležitosti.

Strava, kterou jsem za těchto podmínek byla schopna konzumovat (toustový chleba, voda a večerní sklínka Malibu), v kombinaci s nedostatkem spaní  způsobila, že jsem po čtrnácti dnech v Prdelákově byla utahaná jak šňůra od hajzlu. Ale tata už byl doma zařízený, návštěvy mobilních sester a obvoďáka fungovaly, Přítelkyně už měla jistou ruku s injekcí a tak pro mě posledního listopadu Pesan přijel. Se dvěma zprávami. Prošel všemi třemi koly výběrového řízení a získal práci, kam nastupuje od nového roku. V Břeclavi.

Uběhl týden, kdy se tata držel, načež volala Přítelkyně, že to nevypadá dobře a od té doby jezdili co dva dny sanitkou do nemocnice, kde tátovi vypouštěli vodu z břicha. Intervaly bez morfia se pomalu zkracovaly, až se na to tata v půlce prosince vyprd a šel za lepším. Den před tím, než jsme tam měly se ségrou jet. Ségra totiž právě absolvovala zkoušku. Poté, co mi to ráno Přítelkyně volala, že to vypadá blbě a obvoďák prý poznamenal, že to nejspíš nastane ten den, jsem začala vymýšlet, jak urychlit přesun. Nic mě nenapadlo, tak jsem si tatu jen nechala dát k telefonu (byť spal), rozloučila se a aspoň myslela na ségru, aby zkouška dopadla dobře. Po několika hodinách volala Přítelkyně, že už. Nevěřila jsem jí to a volala jsem doktorovi, který tam prý už byl. Divil se, co že volám jemu, když to vím od Přítelkyně, ale ujistil mě, že je to pravda pravdoucí. Omluvila jsem se z práce, počkala na ségru u fakulty, nechala si vyprávět zdárný průběh zkoušky (alespoň nějaké pozitivum), odvlekla ji k nám, že se domluvíme na druhý den na odjezd, nacpala do ní talíř polívky a pak jsem jí to vyklopila. Když jsme dobečely, zavolaly jsme Přítelkyni, že přijedeme druhý den, jak bylo v plánu. 

Druhý den jsme tedy za úsvitu odjely do Prdelákova a odtamtud i s Přítelkyní a strejdou do okresního města zařídit pohřeb. Zírala jsem, co všechno se musí vybrat a objednat. Díkybohu to všechno tak nějak vybrala Přítelkyně se strejdou. Já se zmohla jen na jedinou věc - požádala jsem o rozdělení popela do dvou uren. I přes mé argumenty, že z Brna do Prdelákova na hrob je to poněkud z ruky, se všichni divili a kroutili hlavou. Měla jsem říct o urny tři. Minimálně. Protože tu jednu Přítelkyně uložila do nového hrobu v Prdelákově, jak si tata naplánoval, a o tu druhou mě požádali babička s dědou, aby měli tatu v posledních letech života blízko (na stolečku s fotkou a plastovou květinou). S tím jsem problém neměla, ovšem po jejich smrti příbuzní v dobré víře všechny urny uložili do hrobu ve městě nedaleko Prdelákova, takže si můžeme se ségrou zapalovat svíčku tak akorát na stole.

Kromě pohřbu jsme zařizovali milion dalších věcí. Zajištění občerstvení na hostinu pro půl Prdelákova, jak si tata namyslel, jsem tedy hodila na hrb ségře, kterou paní hostinská po vyřčení rozpočtu (který jsem střelila od boku pár vteřin před tím, než tam ségra vlezla), sjela na tři doby. Nicméně ségra trvala na svém, neb se neodvažovala za mnou přijít s nepořízenou a tak se nakonec dohodly, že bude sekaná. Pozvánky a jejich roznesení a rozeslání zařídily dámy od taty z práce a Přítelkyně, stejně jako výzdobu, fotky a další věci. Mě totiž celá akce poněkud iritovala a neměla jsem zrovna banketní náladu. Stejně tak jsem neměla sílu shánět L'oiseau v piano verzi (vždycky nám ji hrál na kytaru), takže písně k obřadu vybrala Přítelkyně.

Čtyři dny před Štědrým dnem se konal pohřeb, na který dojel autobus Prdelákovských, bambilion přespolních a tatovo rodinné koleno. Tata zvolil nejmenší a nejstudenější obřadní místnost v okrese, takže se lidé mačkáním zahřívali. Jelikož můj mozek stále nevěřil, že tata umřel, šli jsme se na něj podívat a rozloučit se. Ani to, že jsem si na něj osobně sáhla, mě neuchránilo před rokem plným hrozných snů, ve kterých se vždy ukázalo, že tata vlastně neumřel, jen se někde ukryl a chce zpátky všechno, čeho jsme se zbavily nebo mi nadává, cože jsem to provedla s jeho firmou a proč to nedělám jinak nebo kontroluje, co jsme kde podělaly a tak podobně. Takových snů nebylo mnoho. Střídaly se totiž s těmi, kde vylézali ze skříně tatovi kostlivci včetně těch, o kterých nám pro jistotu neřekl, a já nevěděla, co s nimi.

Nikdo nechtěl na hostině mluvit k davu, tak jsem se toho ujala, protože hůř už ten den být beztak nemohlo. Přednést z hlavy projev nebylo tak těžké, stačilo převykládat to, co říkal tata při plánování a zakončit to pozvednutím sklenky se slovy "na tátu". Napila jsem se a chtěla se jít posadit, ale všichni stáli a koukali na mě. Zaražená jak prd jsem přemýšlela, jestli je něco, co se říká povinně na každém pohřbu, co jsem zapomněla, co se děje a proč si nesednou. Po půl minutě jsem to nevydržela a šla si sednout. Prdelákovští to vzali tak, že v Brně čas ubíhá rychleji a minuta ticha byla dokončena. Došlo mi to až když se všichni naráz posadili a začli mluvit. 

Jelikož se po vsi už dávno rozkřiklo, jací jsme krkouni, kteří neumí uctít památku otcovu, objevila se na stole k našemu překvapení svíčková. Po jídle se někteří zdvořile odporoučeli, jiní se bavili se sousedy a známými, náš rodinný stolek v ústraní si povídal mezi sebou. Tatovým přáním bylo, aby si to všichni užili a bavili se. Věřím, že on se bavil dobře, když to vymýšlel. Jako vždy. A tak jeho kumpáni hráli na kytary a zpívalo se. Když už to bylo společensky přijatelné, tak jsme zaplatili a vypadli. 
Druhý den jsme s Pesanem koupili stromek pro první vánoce v novém. Čekal mě rok plný práce nejen v zaměstnání.

Na stole hoří svíčka. Dneska by měl tata devětapadesát. A začal by plánovat megaoslavu šedesátin v prdelákovském kulturáku. Jako vždy.

Pešťské lázně - tam je krázně (@Špatné bázně)

V polovině září 2012 jsme se nastěhovali do našeho paláce plného veteše. Jako první změnu jsme zvolili poměrně nenáročný úkol - vymalovat obývák a zakrýt tak nechutnou nahnědlou skvrnu na stěně v místě, které místním sloužilo k odkládání umaštěných hlav při sledování Pošty pro tebe. Usoudila jsem, že by v rámci této odpolední aktivitky bylo vhodné taky přidělat tři zásuvky do míst, kde žádné nebyly. Tato kratochvíle (ve výsledku zahrnující kromě 5 vrstev nátěrů také sekání drážek, tahání kabelů, škrábání a štukování) se protáhla na čtyři měsíce. Z několika důvodů.

Jedním z nich byla moje práce. Září jsem trávila denně prací průměrně 12,5 hodiny. V říjnu mi kromě obyčejné pracovní náplně přistála na stole i práce na soutěži o zakázku s odevzdávkou posledního října. Což mi ovšem nezabránilo vyrazit se třemi lepými děvami na dámskou jízdu do víru maďarské metropole. To byl důvod druhý.

Moje představa prodlouženého víkendu naší čtveřice byla klasická. Moje mysl, zatemněna produkty filmového průmyslu typu Někdo to rád horké, Sex ve městě či pánové Alfons Karásek a Chaplin v lázních, mi podsouvala ty nejlepší scénáře. Zábavná dobrodružná cesta dopravním prostředkem, sexy liftboy táhnoucí naše zavazadla do luxusního apartmá, obdivování architektury a pánských zadků v lázních, nekonečné holčičí žvanění, polštářové bitvy v negližé (uhodli jste, tato představa nepatřila mně, nýbrž Pesanovi), nezřízené požívání alkoholických nápojů lázeňskými brčkohrnky a tak podobně. 

Kromě muzea vánočních koulí jsme navšívili
také poučnou expozici na téma teambuilding.

Klasicky to také dopadlo. Úmorná a nudná cesta žluťákem (když všechny drby proberete už na nádraží během čekání) neposkytla ani hnědej podšálek. Laciný hostel s vrzajícími podlahami a sdílenou koupelnou se dal označit jako "dvojka bez štěnic" s vychcaným majitelem, který nám naúčtoval "jedničku s ramínkama". V nejstarších lázních byla našemu obdivu vystavena pouze architekturální stránka budovy, protože pánských pozadí se v dámské části, kam jsme měly přístup, mnoho nevyskytovalo. Jedno sice bylo možno zahlédnout ve společném bazénu, patřilo však stoletému staříku, který vylezl z okna a šel si zaplavat. Druhý den se První lepá děva porafala s Druhou lepou děvou kvůli nějaké ptákovině a půl dne spolu nemluvily. Další den Třetí lepá děva ochořela. 

Nakonec však pozitiva převážila, hojnost jídla a přemíra pití vyvážily mističky vah a byly objeveny lázně smíšené, jejichž architektura již konkurenci měla. 

Mařka a tři karťáci. Foto: Druhá (s)lepá děva. Neupraveno.
Vlastně upraveno. Uřízla jsem První děvu, protože byla zaostřená. 
Ze závisti. A nemám její souhlas se zveřejněním. Souhlas oněch
tří cizinců, se kterými jsme konverzovaly celých 20 minut, samozřejmě mám.

K dobré náladě přispěla i cesta kamsi do vnitrozemské vesničky, v níž se nalézalo muzeum vánočních ozdob. Dámy obtěžkány zakoupenými skleněnými koulemi zjihly, udobřily se a tak bylo možné si zplna užívat sajtsíjing, sajtsíjang i ráchání ve vodě. Jen nebohá Třetí dáma místo procvičování cizojazyčné konverzace v bazénu s místními beachboys protrpěla poslední večer na své palandě.

Na vrcholu Budína, borec gatě zapíná.
Vyndat poslepu foťák trvalo přesně tak dlouho, 
aby došlo ke snížení hodnoty snímku spodním 
prádlem. Tři grácie ostrouhaly, protože se loudaly.

Posílena na těle (výstup na Budínský hrad připravil mým kancelářským nohám nemilý šok) i na duchu (první věc, co jsem tam spatřila, přetlačila gerontologický zážitek z lázeňského bazénu) jsem se vrátila k pracovnímu stolu.  

Pak se na několik týdnů čas slil v rozmazanou šmouhu, zastavila jsem se až na helouvín v deset dopoledne. Rozhlédla jsem se a zjistila, že sedím v cukrárně na jihu Čech a piju čaj. Soutěžní návrh jsem před chvílí odevzala a přede mnou je tříhodinová cesta zpět. 

V první půlce listopadu jsem dodělala pracovní resty způsobené soutěží. Mezitím jsem vybalovala, vyhazovala a nakupovala chybějící součástky nezbytné k řádnému chodu domácnosti. 

První listopadový víkend jsme se konečně dohrabali k začátku stavebních prací. Motajíce se nebezpečně blízko trojrozměrné skulptury nahrnutého nábytku oškrábali jsme jednu stěnu. A zjistili, jakej je to vopruz. Leč nebylo cesty zpět a tak jsme oškrábali další dvě. A pak jsem usoudila, že cesty zpět sice není, ale cesty vpřed být taky nemusí a čtvrtá (co do plochy největší) stěna zůstala neoškrábaná. Rodinný elektrikář nám sepsal manuál, jak si udělat tři zásuvky navíc, takže jsme zakoupili nástroje a materiál a druhý listopadový víkend se Pesan pustil do sekání drážek pro tři kilometry kabelu k zásuvkám, které jsem si vymyslela. Ručním sekáčem. Já jsem jen doškrábala detaily v koutech a rozích a prchla jsem si vyčistit hlavu na parket. Moje facebooková stěna hlásala v tu neděli toto: 

A v dál znamenalo únor následujícího roku. Protože dalším důvodem byl tata. 

Pohovku za stovku aneb naše sofa Katastrofa

Přehodnotila jsem záměr nastínit tady historii našeho bydla stručně. Jednak se mi pak už nebude chtít vracet k mé slavné dekádové bilanci, takže to přecejen sfrknu jedním vrzem, a hlavně byste přišli o kontext toho, kterak se ze mě stala v průběhu let minulých věčně nespokojená megera s metrem v kabelce. Začalo to totiž gaučem.
To bylo tak:
Víkend V zahrnující naše stěhování z Křížové proběhl začátkem září 2012. Vcelku poklidně, až na kratší drama s gaučem, které už většina z vás slyšela. Zážitek to však byl natolik intenzivní, že si nedovolím ho tu neumístit.

Bývalá majitelka našeho nového apartmánu byla starší paní. Nebylo se tedy co divit, že elektřinu i plyn jí dodávala nejmenovaná firma v tu dobu nechvalně známá podomním prodejem pomocí nekalých praktik. A jelikož jsem nehodlala s touto firmou mít nic společného, chtěla jsem, aby paní odběr u nich ukončila a nepřeváděla na nás. Poté, co se o to sama dva týdny neúspěšně snažila pomocí telefonické linky (kam bylo možné se dovolat pouze o svatojánské noci za plného úplňku v roce mamuta), výsledkem čehož bylo akorát dodavatelovo vyhrožování nehoráznými smluvními pokutami, jsem se do věci vložila. Zařídila jsem s jejím souhlasem email na její jméno, odeslala dodavatele i s jeho výhrůžkami v řiť a ukončila s ním smlouvu jejím jménem tak, aby ukončení navazovalo na začátek dodávky našeho dodavatele. Mám měkké srdce a nesnáším šmejdy, takže se to obešlo bez pokut. Odměnila mě zanecháním většiny postaršího nábytku v bytě. Tímto aktem jsme se s paní sblížily a tak usoudila, že je třeba mého měkkého myokardu využít.

Jediná dochovaná fotka zmíněné movitosti.

V den svého vystěhování mi zoufale volala s dotazem, zda netoužím ještě i po gauči. Světlém, velkém, rohovém, rozkládacím. Původní majitelé ho velkoryse (čiliže vychcaně) ponechali v jejím novém bytě a jeho rozlehlost bránila dámě v rozletu při luxování. Nabízela ho za odvoz a přihodila k němu ještě bílý koberec přes celý obývák. A jelikož jsem zrovna jela v módu "nový nábytek pouze zdarma nebo levněji", během pěti minut jsem obstarala dopravu (alias brnkla jsem Pesanovi, který sehnal maníka s dodávkou) a odpoledne jsme vyrazili do Lískovce pro gauč. Nacházel se ve čtvrtém patře. S výtahem. Do kterého se nevešla ani jedna z jeho tří částí. Naštěstí řidič dodávky oplýval svaly víc než pohlednými, jednu část gauče vzal pod paží, druhou na rameno a vše bezpečně dopravil do vozu. Nebo tak nějak. Věnovala jsem se především kontrole těch svalů (v zájmu našeho nového gauče, of course), takže podrobnosti můžou být trošku zkreslené. Problém nastal se třetí, nejmenší částí sedačky. Tou byl rohový díl s pracovním názvem "kostka" a mírami 92/92/94. Dveře v bytě byly devadesátky. Designem i rozměry. Vrh z okna jsem zavrhla. Nezbývalo než provést sofasútru. Pomocí postupné změny poloh, natáčení a otáčení v kombinaci s posouváním a zasouváním (znáte to z foglarovek, jako ježek v kleci - prostrčíte-li nejdelší osten nejkratším jejím otvorem v polovině jeho délky...) se nám za vydatného funění a nemravných výkřiků povedlo procpat kostku všemi dveřmi v bytě a následně i ven z bytu. Ne však ven z domu. Domovní dveře, evidentně vyměněny a zmenšeny v době nedávné, totiž nešly otevřít úplně ani vysadit a madlo umístěné přes celé křídlo srdnatě bránilo v průchodu nejen objemnějšímu obyvatelstvu domu, ale i naší kostce. Dveře ze sklepních prostor ven zase byly napojeny na jakýsi alarm a bylo by nutné je vysadit, k čemuž jsme neměli v přítomnosti majitelky odvahu. A tak milá kostka zůstala ve sklepení a čekala na náš comeback. 

Doma jsem vyslechla něco nepěkných slov, z nichž většina se shodovala s obsahem Pesanova monologu, kterej vedl půl roku před tím, když jsem pojala záměr koupit na zahrádku žebřík z druhé ruky. 

To bylo tak:

Já: Dobré zprávy, sehnala jsem na zahradu žebřík, budeme moct prořezat vysoké stromy!

P: Hm. A kde ho máš?

Já: Máme si ho vyzvednout dnes odpoledne v Maloměřicích.

P: A na Žluťák ho dostaneme jak?

Já: Autem?

P: Jak je žebřík dlouhej?

Já: Pětimetrovej...

P: Jak je dlouhý auto?

Já: Tři a půl metru.

Naše debata pokračovala dalších několik minut, než to Pesana přestalo bavit a utlučen mými argumenty sám rád musel uznat, že nejlepší bude žebřík z Maloměřic na Žlutý kopec donést pěšky. Naši cestu nebudu podrobněji popisovat, jen zmíním, že náš pětimetrový žebřík nesený úzkými brněnskými ulicemi vzbuzoval poněkud pozornost, což asociálně založenému Pesanovi nevyhovovalo víc, než kdyby celou cestu lilo (protože by lidi byli zalezlí a nekomentovali). Dokonce jsem v jednu chvíli pojala podezření, že mě na jedné prostorově poddimenzované křižovatce nechal ve vozovce s koncem žebříku schválně, jelikož měl před sebou ještě celých deset centimetrů, kam se mohl posunout. Nehezké výrazy padaly na hlavu mou a na náš nový kus majetku.

Tak takové to tehdy bylo.

V novém sídle jsme mezitím rozložili obrovský bílý koberec. Krčil se vprostřed místnosti jako záchodová předložka. A tak byl opět srolován a o jeho pozdějším osudu se již nebudu více zmiňovat, neb šlo o úděl pohnutý, se špatným koncem. Také jsme umístili dva kusy pohovky do příslušného vytipovaného rohu a místo rohové části jsme v rámci pozitivního toku energií umístili bednu piv pokojovou květinu. Krásně to tam pasovalo.

Další víkend jsme si na kostku pozvali posily v podobě zdatných rodinných příslušníků s větším autem. Paní majitelka už poskakovala kolem hořekujíc, jak hrůzně se kostka při minulé akci ušpinila. Odeslali jsme ji tedy pro lopatku a smetáček pod záminkou prevence dalšího neznečištění kostky. Jakmile odčvachtala, dali jsme se do akce. Dva vysadili dveře a drželi je, protože nebylo možné je nikde opodál opřít kvůli elektrickému kabelu, který z nich vedl. Zatím jsem za pomocí předem pečlivě připravených nástrojů (klíče a můj ostrý pohled) odpreparovala vrchní část čalounění až na dřevěnou kostru, čímž se snížil objem. Čtvrtý nacpal polooděnou kostku mezi dveře a mohutnými kopanci do zadní části ji vyprovodil na světlo boží. První a druhý nasadili dveře, popadli kostku, oběhli barák a strčili ji urychleně do auta. Poté se přištrachala paní majitelka a překvapeně zametla několik třísek upadnuvších z futer. Ujistili jsme ji, že šlo vše jak po másle, kostka neutrpěla škody, poděkovali a odfrčeli zkompletovat pohovku a především přesunout všechny naše krámy z Křížové do nového. Po úspěšné implantaci třetího kusu mezi dva již dovezené, jsme zjistili, že pohovka se do rohu nevejde, protože kostka je širší než mezera na kytku. A tak byl milý gauč přesunut pod okno, kde překážel úplně stejně, devastován Pesanem, který na něm spával tak intenzivně, až prolomil chabou dvoucentimetrovou dřevotřískovou desku rozkladného dílu, i Pupíkem, který se snažil ho označkovat svou DNA všemi myslitelnými způsoby.
Nakonec jsem gauč umístila vhodně do prostoru tak, že z něj byl krásný výhled z okna, otevřela jsem zázračnou úklidovou knihu, přečetla ji a obratem gauč velkoryse za pár šupů prodala jakémusi bláznovi ze Znojma, který si pro něj ochotně přijel s celou rodinou.

Tak takové to tehdy bylo.

Bydlo sobě pořiď, zadluž se až po řiť

Abyste byli v obraze, začnu od začátku a přednesu vám stručnou historii našeho obydlí. Na počátku roku 2012 nám s Pesanem přestal stačit náš pronajatý kumbál o rozměrech 3 x 3,8 m v bytě sdíleném s dalšími několika lidmi. Vlastně kecám. Přestal stačit pouze mě, mým tanečním potřebám a nárokům na hluk. 

Naše skromná komůrka byla rozdělena na tři části o rozměrech 2x1 m. První částí byla postel, druhou částí byl stůl o rozměrech postele a mezi nimi byl stejně velký prostor bez nábytku, kde sice šlo tančit lindy hop ve dvojici a rozložit Pesanovu skládací matraci, ale když jsem dotáhla pole dance tyč, začalo být v pokoji poněkud těsno. Navíc mé citlivé ucho si za dobu strávenou na Křížové sice zvyklo na 70 decibelů šalin, aut a opilců z přilehlých nonstopů, ale Pesanovo chrápání začalo nabírat na intenzitě, kterou hluková mapa Brna neměla ani v legendě. Pesan měl problém pouze s mým neustálým skuhráním a stěžováním. Nechal se však přesvědčit o tom, že v tomto prostoru by jakýkoliv případný potomek trpěl klaustrofobií, a začali jsme vybírat hnízdo a shánět na něj prostředky. 

Bylo potřeba stanovit kriteria naší budoucí celoživotní investice, čemuž jsme obětovali celých deset minut a došli k závěru, že záchod musí být jinde než v koupelně a byt musí být blízko mhd nebo pracovního fleku jednoho z nás (a sice mě, protože pesanova pracovní destinace měla oproti té mé asi tolik lukrativity jako Chánov proti Dejvicím).

Osobní prohlídkou jsme poctili asi 3 byty, všechny 2+1, okolo 60 m2. Všechny obyvatelné, leč před rekonstrukcí. A všechny kurevsky drahé. Třetí květnovou neděli opouštějíc poslední špeluňku na rohu Palackého třídy v pátém patře bez výtahu s kuchyňkou velikosti většího záchoda (jediné okénko u stropu included), jsme si povzdechli paní realiťačce, jak je těžké najít byt. Pokývala svou peroxidovou hlavou a zeptala se, jestli víme, že o tři domy dál se prodává byt o trochu větší než špeluňka. Nevěděli jsme. O trochu znamenalo o 20 m2 větší. Kupodivu ho inzeroval konkurenční realitní dům, za což skládám paní realitní hlubokou poklonu. 

Opět 2+1 před rekonstrukcí. Ale na jedné z inzerovaných fotografií byla místnost, v níž byla dvě okna. Ovšem inzerát byl podivně tajemný, nedokázala jsem z fotek určit ani půdorys ani nic jiného. Háček byl také v přízemnosti. Do noci jsem googlila výhody a nevýhody přízemního bytu. Převažovaly nevýhody. Druhý den jsem šla místo oběda na prohlídku a vzala sebou Zuzu, coby psychickou podporu a technickou poradkyni. Ta se zajímala o důležité věci jako jestli je elektrika v mědi nebo jiném kovu, jaký je stav parket, kam vedou skryté dveře a syčela na mě, ať si všechno fotím. Tak jsem vyfotila asi 5 rozmazaných fotek, jinak jsem se zmohla jen na prosté zírání a naslouchání realiťákova vychvalování. Při prohlídce se ukázalo, že v inzerátu jaksi chyběla fotka jednoho ze dvou velkých pokojů, stejně jako některé informace. Třeba, že součástí bytu je i komora a lodžie nebo že k domu patří velký pozemek ve vnitrobloku, do kterého se nedá dostat z ulice. Když pan realiťák prohodil, že pokud bychom chtěli nějakou slevu, tak ať si řekneme a že se do půl roku budou rekonstruovat domovní vedení z peněz, které dům dostane od města, padla mi brada na hnusný perský koberec. Kromě nás se prohlídky účastnila ještě jiná zájemkyně (nebo realiťákova stará coby volavka) a starší majitelka se svým partnerem. Paní zájemkyně hlásila, že jako pěkný, ale musí to vidět i manžel a ten může až ve středu (bylo pondělí). Já jsem se s paní majitelkou domluvila, že dovleču Pesana ještě ten večer po práci. Stalo se, Pesan se v bytě rozhlédl a zkonstatoval, že dobrý, záchod je v samostatné místnosti. A tak jsem na druhý den šla za panem realitním, podepsala rezervační smlouvu, týden chodila se staženou prdelí, jestli nám nějaký bankovní ústav na toto sídlo půjčí, a začátkem července byl byt náš. 

Nicméně paní majitelka v něm stále ještě hnízdila, anžto si za náš mrzký peníz plánovala pořídit bydlení jinde a vymínila si předání bytu až na září, než něco sežene. Nebohý pan realiťák ji pak vozil každý den do několika bytů, než si vybrala vhodný vejminek na penzi. Mezitím jsme s Pesanem podnikli roadtrip po Litvě a Lotyšsku, kde jsme načerpali síly, optimismus a hmyzí štípance.
Po návratu jsem hodlala v klidu naplánovat co, kam a jak nastěhujeme, jaké úpravy provedeme, případně jak by se to dalo postupně zrekonstruovat (jelikož na byt nám sice půjčeno bylo, ale na víc jsme si v tu chvíli netroufali s tím, že to zrekonstruujeme v budoucnu). 
A vesmír si řekl: "Hahá, to by se ti líbilo, co? Tak tady máš, abys nemyslela na zbytečný hovadiny." A tak v půlce srpna Pesana vyhodili na hodinu z práce a vzápětí se ozval tata, že se mu vrátila rakovina a rozlezla se do čtyř dalších oblastí. I se započala série padajících ehm, potíží.

Nářkový comeback

Na původním blogu začali vyhrožovat, že ho ukončí, pokud nic do tří měsíců nenapíšu. Před dvěma lety. I zazálohovala jsem si svých pět švestek a vyprdla se na to. A když jsem si letos řekla, že by bylo fajn zdokumentovat počiny týdnů minulých, zjistila jsem, že to mysleli vážně a tak jsem svých pět švestek přesunula sem a reinkarnovala své nářky zde.

Původně tu měl na čestném znovuoživlém blogovém fleku dlít výsledek mého narozeninového bilancování posledních deseti let. Ač mé únorové pětatřicátiny proběhly tak nějak kolem (plán byl (a stále je) oslavit je ve velkém v rámci kolaudačky), v dámské skupině hlásili, jak je rok 2020 zásadní přelomový milník, že se mám ohlédnout a pokochat se tím, co jsem dokázala za poslední desetiletí. Tak jsem si na pomoc srolovala facebook až úplně dolů k prvopočátkům (mařka večeří svíčkovou se šesti) a musím říct, že jsem při tom narazila na velmi zajímavé zapomenuté zážitky a události. Měl se tady tudíž skvět text plný hlubokých myšlenek a mouder. Leč dosud na ně nenastal čas. Respektive nastal, ale otočil se ještě ve dveřích a byl pryč. A jelikož nebyl čas ztrácet čas, je na čase zpracovat aspoň zážitky uplynulého čtvrt roku, což by mohlo jít o dost snadněji než ta zatracená dekáda.

Jistě už všichni tušíte, co se stalo, že jsem sedla a začala sepisovat. Nemůže za to žádná karanténa, ale nutnost vysmejčit byt, nastěhovat zpět nábytek a vybalit veškeré krámy. Ano, je to tady, máme zrekonstruováno. Nezaměňujte s dokončeno.

A jelikož teď už si jen budu užívat samá pozitiva a sociální jistoty v podobě splácení do konce produktivního věku, rozhodla jsem se pro vás za dlouhých večerů sepsat memoáry o našich rekonstrukčních počinech a dalších radovánkách, které mě za těch posledních deset let potkaly. Bude to trochu cestopisný a trochu erotický. Nebo sklerotický. Nebrečte, že jsem vás nevarovala.

Není nad dobré sousedy

Naše paní sousedka nám dnes způsobila vážné zdravotní problémy. A já jí za to koupím bonboniéru.Když jsem včera přemýšlela o tom, že jsem už dlouho nic nevyplodila, jelikož je u nás hrozná nuda a nic se neděje, nenapadlo mě, že to tam nahoře vezmou tak vážně a sešlou mi inspiraci hned druhý den ráno.

Naše dnešní ranní rutina vypadala jako jindy. Pupík se vzbudil, rozlepil mi oko prstem, a abych opět nepadla do kómatu, pojistil se dloubáním do měkkých částí obličeje. Korunoval to bravurním kopancem do brady, když vletu opouštěl vyhřáté místo vstříc novým dobrodružstvím s mou kabelkou. Následné oblékání, přebalování, visení na noze, přípravu snídaně, opětovné přebalování a usazování do židličky vynechám a přejdu k poklidné chvilce u snídaně. Právě jsem rozlepovala druhé oko a Pupík rozmazal po stole čtvrtou kostičku chleba, když jsem zaslechla vrčení mobilu. Volala paní sousedka. A bylo to tu.

Svým telefonátem mi téměř přivodila infarkt, mému muži ho způsobila nepřímo, neboť jsem vtrhla do pokoje, kde poctivě spal a bojovým pokřikem "auto! auto!" jsem ho ve vteřině uvedla do stavu totální dezorientace. Vyskočil z postele v rouše Adamově (čímž na mě zbyl osud nebožáka hledajícího volný flek v okolí ulic blokového čištění), nevěděl, která bije a mé zuřivé hledání klíče a techničáku ho do reality uvedlo až ve chvíli, kdy jsem fotonovou rychlostí opustila byt zanechavši ho uvnitř s dítětem protestujícím v jídelní židličce.

Zde si dovolím drobnou odbočku, aby laskavý p.t. čtenář plně pochopil, jaktože taková infarktová situace - přeparkovat dvě auta stojící na ulici v den blokového čištění deset minut po osmé ráno, kdy ulicí brázdí odtahovka a policisté, je úkol hodný nadmíru flegmatického jedince bez nervů. Bohužel, tento doma hlídal dítě.

A tak paní sousedka sledující s vnoučkem odtahovací reality show pozorovala, kterak se řítím k autu, nastupuju prakticky za jízdy a v oblaku prachu mizím v dál. Naštěstí neslyšela nic z toho, co jsem pronášela na adresu svého drahého, který má vozový park na starosti. Dnešní opáčko všech sprostých výrazů, které můj mozek v paměti dohledal, bylo příjemným zpestřením všech aktuálně používaných "hájů", "pytlů" a "prkýnek".

Výše potřeby vrátit se pěšky co nejdřív zpět je nepřímo úměrná počtu volných parkovacích míst v okolí. Já nepotkala žádné. V momentě, kdy jsem cikcak couvala rychlostí světla slepou a totálně plnou ulicí, kde auta stála i na otáčecím kladivu, mě osvítil nápad. Pár kroků od naší ulice, má další soused vrakoviště aut a v něm plno místa. Odfrčela jsem tedy zpět, vmáčkla (nikoliv doslovně, abychom si rozuměli) káru vedle vraků, buchla dveřmi a sprintovala domů pro klíč a techničák k druhému vozu. Policejní hlídka, která právě fotila zmíněnou popelnici, z mých gest a lapání po dechu pochopila, že u tohoto vozu pravděpodobně dojde v následujících minutách k přeparkování, sbalila fidlátka a přesunula se k dalšímu zapomenutému zoufalci.

Vběhla jsem do domu a po dvouminutovém bušení na dveře mi můj drahý otevřel, načež se jal štrachat po kapsách a lovit kýžené artefakty od svého vraku. Nemohl je nachystat dřív, protože měl co dělat, aby se oblékl a zabavil Pupíka. Přeparkovala jsem tedy na vrakáč další vůz, setřela pot z čela a přilehlých partií, oznámila sousedovi, že auta zabírají prostor dočasně, a cestou domů se pro jistotu vyptala paní strážníkové, jestli mi nedojde nějaká pokuta. Naštěstí šlo o chápající bytost, která mi soucitně doporučila, ať si na to dávám příště pozor. Kdo by se neustrnul nad rozcuchanou udýchanou tetkou, která v osmi stupních pobíhá ulicí v pantoflích, pyžamových gatích, triku a bez ponožek.

Doma jsem převzala dítě, předala klíče a papíry drahému, aby auta odvezl z vrakoviště jinam, zavolala paní sousedce a tisickrát jí poděkovala za dotaz, jestli nemáme venku auto. Poté jsem zasedla k nedojedené snídani a s Pupíkem jsme koukali z okna, jak odtahujou fáro tomu chudákovi, na kterého nemá nikdo číslo.

Včera zvečera – rýmička, cholera

Je tomu zhruba dva měsíce, co jsem prožila nejdelší sobotní odpoledne ve svém životě. Pupíka po očkování obsadila rýma, kteroužto si v rámci samoléčby umně transportoval do očí, takže jsme měli za sebou prímový týden s vysávačkou a několikerými medikamenty aplikovanými v pravidelných intervalech do příslušných otvorů. V sobotu ráno nás muž předzásobil potravou, léčivy a obdařiv nás optimistickým pohledem odfrčel na svou jedinou letošní velkou čundrovací akci. Osaměla jsem s churavým Pupíkem a neblahou předtuchou v hrdle.

Pokud zkoušíte na dětském čele, zda má dítě horečku, čelo vám připadá chladné a následně naměříte přes osumatřicet, existují dvě možnosti. Buď máte rozbitý teploměr, nebo máte horečku ještě větší než dítě. My rozbitý teploměr neměli. Zato jsme měli zánět nosohltanu a přilehlých kontinentů (nejedná se o mateřský plurál).

Tisíce teroristických migrantů se mi usídlily v krku, zablokovaly oba nosní tunely a obsadily obě Eustachovy trubky. A já proti nim v rámci zachování kojení mohla nasadit akorát tak bezzubého psa Jonatána, paraplegika Macha a jednorukou Šebestovou, která si zapomněla rejžák. Jak to asi mohlo dopadnout? Šebestová leží, spláchnuta horkým čajem, v žaludku na kusu bramborové placky, loučí se s Machem umrznuvším při aplikaci Priessnitzova obkladu, odtrhává jeho ztuhlé prsty a posílá ke dnu jeho tělo rozežírané kyselinami i jeho korodující vozík. Krk mi jen hoří, bacili nejspíš opékají Jonatána.

Stal se ze mě pytel bolavých kostí s dunící hlavou. Dozor nad Pupíkem se omezil na ty nejjednodušší hry. Hráli jsme tedy na Spaní - jeden spí a druhý je děsně hodný a tichý chlapeček. Bohužel pokaždé na mě vyšla role Hodného chlapečka. Nezbývalo tedy než švindlovat a spát taky. Poté, co se řádně vyspal, se Pupík rozhodl hrát na Donalda na lustru nebo aspoň na Turistu a rozhlednu. Jelikož mě bolely všechny kosti v těle, tuto hru jsem zamítla a nahradila ji hrou Mrtvola a plačící pozůstalý. Plačící pozůstalý posléze vyštrachal dětskou vařečku a plynule přešel v hry Mrtvola a sadistický patolog, Doktor Frankenstein oživující své monstrum a poté, co mrtvola-monstrum konečně ožila, i Bubeník a buben.

Při léčbě a aplikaci preparátů a aparátů jsme si procvičili, jak dělají zvířátka v zoo. Pupíkovi šli zejména papoušci, paviáni a hladoví tygři, já dokázala akorát naštvaného hada. Při přebalování jsme potrénovali wrestling, neboť Pupík vydrží na zádech přesně dvě vteřiny, než se začne otáčet na břicho a lézt po zdi. Vítězství jsem uhájila s odřenýma ušima a četnými kopanci do bolavých kostí a jen proto, že ten den ještě neproběhlo kakání. Jinak bych sbalila titul Chcípák roku a nechala ho dělat loužičky na koberec.

K večeru se konečně Šebestová dostala k píšťalce a rejžáku a trochu to v krku vypucovala. Žádná sláva, ale aspoň přestaly bolet ty části těla, které při nemoci obvykle nebolí. Pupík byl s léčbou o několik dní napřed, takže se večerní ukládání změnilo ve veselé večerní juchání a neveselé přihlížení. Nakonec jsem podlehla optimistické náladě a místo hry na Ječící hysterku a vřeštící mimino jsme hráli na Kojící olympiádu. Ode mě to vyžadovalo pouze leh spatný na boku, Pupík obstaral veškerou gymnastiku a poté, co dokončil trojné salto s pětinásobným vrutem, aniž přestal pít, usnul. A mně se před očima škrtnul první ze tří dnů.