Pešťské lázně - tam je krázně (@Špatné bázně)

V polovině září 2012 jsme se nastěhovali do našeho paláce plného veteše. Jako první změnu jsme zvolili poměrně nenáročný úkol - vymalovat obývák a zakrýt tak nechutnou nahnědlou skvrnu na stěně v místě, které místním sloužilo k odkládání umaštěných hlav při sledování Pošty pro tebe. Usoudila jsem, že by v rámci této odpolední aktivitky bylo vhodné taky přidělat tři zásuvky do míst, kde žádné nebyly. Tato kratochvíle (ve výsledku zahrnující kromě 5 vrstev nátěrů také sekání drážek, tahání kabelů, škrábání a štukování) se protáhla na čtyři měsíce. Z několika důvodů.

Jedním z nich byla moje práce. Září jsem trávila denně prací průměrně 12,5 hodiny. V říjnu mi kromě obyčejné pracovní náplně přistála na stole i práce na soutěži o zakázku s odevzdávkou posledního října. Což mi ovšem nezabránilo vyrazit se třemi lepými děvami na dámskou jízdu do víru maďarské metropole. To byl důvod druhý.

Moje představa prodlouženého víkendu naší čtveřice byla klasická. Moje mysl, zatemněna produkty filmového průmyslu typu Někdo to rád horké, Sex ve městě či pánové Alfons Karásek a Chaplin v lázních, mi podsouvala ty nejlepší scénáře. Zábavná dobrodružná cesta dopravním prostředkem, sexy liftboy táhnoucí naše zavazadla do luxusního apartmá, obdivování architektury a pánských zadků v lázních, nekonečné holčičí žvanění, polštářové bitvy v negližé (uhodli jste, tato představa nepatřila mně, nýbrž Pesanovi), nezřízené požívání alkoholických nápojů lázeňskými brčkohrnky a tak podobně. 

Kromě muzea vánočních koulí jsme navšívili
také poučnou expozici na téma teambuilding.

Klasicky to také dopadlo. Úmorná a nudná cesta žluťákem (když všechny drby proberete už na nádraží během čekání) neposkytla ani hnědej podšálek. Laciný hostel s vrzajícími podlahami a sdílenou koupelnou se dal označit jako "dvojka bez štěnic" s vychcaným majitelem, který nám naúčtoval "jedničku s ramínkama". V nejstarších lázních byla našemu obdivu vystavena pouze architekturální stránka budovy, protože pánských pozadí se v dámské části, kam jsme měly přístup, mnoho nevyskytovalo. Jedno sice bylo možno zahlédnout ve společném bazénu, patřilo však stoletému staříku, který vylezl z okna a šel si zaplavat. Druhý den se První lepá děva porafala s Druhou lepou děvou kvůli nějaké ptákovině a půl dne spolu nemluvily. Další den Třetí lepá děva ochořela. 

Nakonec však pozitiva převážila, hojnost jídla a přemíra pití vyvážily mističky vah a byly objeveny lázně smíšené, jejichž architektura již konkurenci měla. 

Mařka a tři karťáci. Foto: Druhá (s)lepá děva. Neupraveno.
Vlastně upraveno. Uřízla jsem První děvu, protože byla zaostřená. 
Ze závisti. A nemám její souhlas se zveřejněním. Souhlas oněch
tří cizinců, se kterými jsme konverzovaly celých 20 minut, samozřejmě mám.

K dobré náladě přispěla i cesta kamsi do vnitrozemské vesničky, v níž se nalézalo muzeum vánočních ozdob. Dámy obtěžkány zakoupenými skleněnými koulemi zjihly, udobřily se a tak bylo možné si zplna užívat sajtsíjing, sajtsíjang i ráchání ve vodě. Jen nebohá Třetí dáma místo procvičování cizojazyčné konverzace v bazénu s místními beachboys protrpěla poslední večer na své palandě.

Na vrcholu Budína, borec gatě zapíná.
Vyndat poslepu foťák trvalo přesně tak dlouho, 
aby došlo ke snížení hodnoty snímku spodním 
prádlem. Tři grácie ostrouhaly, protože se loudaly.

Posílena na těle (výstup na Budínský hrad připravil mým kancelářským nohám nemilý šok) i na duchu (první věc, co jsem tam spatřila, přetlačila gerontologický zážitek z lázeňského bazénu) jsem se vrátila k pracovnímu stolu.  

Pak se na několik týdnů čas slil v rozmazanou šmouhu, zastavila jsem se až na helouvín v deset dopoledne. Rozhlédla jsem se a zjistila, že sedím v cukrárně na jihu Čech a piju čaj. Soutěžní návrh jsem před chvílí odevzala a přede mnou je tříhodinová cesta zpět. 

V první půlce listopadu jsem dodělala pracovní resty způsobené soutěží. Mezitím jsem vybalovala, vyhazovala a nakupovala chybějící součástky nezbytné k řádnému chodu domácnosti. 

První listopadový víkend jsme se konečně dohrabali k začátku stavebních prací. Motajíce se nebezpečně blízko trojrozměrné skulptury nahrnutého nábytku oškrábali jsme jednu stěnu. A zjistili, jakej je to vopruz. Leč nebylo cesty zpět a tak jsme oškrábali další dvě. A pak jsem usoudila, že cesty zpět sice není, ale cesty vpřed být taky nemusí a čtvrtá (co do plochy největší) stěna zůstala neoškrábaná. Rodinný elektrikář nám sepsal manuál, jak si udělat tři zásuvky navíc, takže jsme zakoupili nástroje a materiál a druhý listopadový víkend se Pesan pustil do sekání drážek pro tři kilometry kabelu k zásuvkám, které jsem si vymyslela. Ručním sekáčem. Já jsem jen doškrábala detaily v koutech a rozích a prchla jsem si vyčistit hlavu na parket. Moje facebooková stěna hlásala v tu neděli toto: 

A v dál znamenalo únor následujícího roku. Protože dalším důvodem byl tata. 

Pohovku za stovku aneb naše sofa Katastrofa

Přehodnotila jsem záměr nastínit tady historii našeho bydla stručně. Jednak se mi pak už nebude chtít vracet k mé slavné dekádové bilanci, takže to přecejen sfrknu jedním vrzem, a hlavně byste přišli o kontext toho, kterak se ze mě stala v průběhu let minulých věčně nespokojená megera s metrem v kabelce. Začalo to totiž gaučem.
To bylo tak:
Víkend V zahrnující naše stěhování z Křížové proběhl začátkem září 2012. Vcelku poklidně, až na kratší drama s gaučem, které už většina z vás slyšela. Zážitek to však byl natolik intenzivní, že si nedovolím ho tu neumístit.

Bývalá majitelka našeho nového apartmánu byla starší paní. Nebylo se tedy co divit, že elektřinu i plyn jí dodávala nejmenovaná firma v tu dobu nechvalně známá podomním prodejem pomocí nekalých praktik. A jelikož jsem nehodlala s touto firmou mít nic společného, chtěla jsem, aby paní odběr u nich ukončila a nepřeváděla na nás. Poté, co se o to sama dva týdny neúspěšně snažila pomocí telefonické linky (kam bylo možné se dovolat pouze o svatojánské noci za plného úplňku v roce mamuta), výsledkem čehož bylo akorát dodavatelovo vyhrožování nehoráznými smluvními pokutami, jsem se do věci vložila. Zařídila jsem s jejím souhlasem email na její jméno, odeslala dodavatele i s jeho výhrůžkami v řiť a ukončila s ním smlouvu jejím jménem tak, aby ukončení navazovalo na začátek dodávky našeho dodavatele. Mám měkké srdce a nesnáším šmejdy, takže se to obešlo bez pokut. Odměnila mě zanecháním většiny postaršího nábytku v bytě. Tímto aktem jsme se s paní sblížily a tak usoudila, že je třeba mého měkkého myokardu využít.

Jediná dochovaná fotka zmíněné movitosti.

V den svého vystěhování mi zoufale volala s dotazem, zda netoužím ještě i po gauči. Světlém, velkém, rohovém, rozkládacím. Původní majitelé ho velkoryse (čiliže vychcaně) ponechali v jejím novém bytě a jeho rozlehlost bránila dámě v rozletu při luxování. Nabízela ho za odvoz a přihodila k němu ještě bílý koberec přes celý obývák. A jelikož jsem zrovna jela v módu "nový nábytek pouze zdarma nebo levněji", během pěti minut jsem obstarala dopravu (alias brnkla jsem Pesanovi, který sehnal maníka s dodávkou) a odpoledne jsme vyrazili do Lískovce pro gauč. Nacházel se ve čtvrtém patře. S výtahem. Do kterého se nevešla ani jedna z jeho tří částí. Naštěstí řidič dodávky oplýval svaly víc než pohlednými, jednu část gauče vzal pod paží, druhou na rameno a vše bezpečně dopravil do vozu. Nebo tak nějak. Věnovala jsem se především kontrole těch svalů (v zájmu našeho nového gauče, of course), takže podrobnosti můžou být trošku zkreslené. Problém nastal se třetí, nejmenší částí sedačky. Tou byl rohový díl s pracovním názvem "kostka" a mírami 92/92/94. Dveře v bytě byly devadesátky. Designem i rozměry. Vrh z okna jsem zavrhla. Nezbývalo než provést sofasútru. Pomocí postupné změny poloh, natáčení a otáčení v kombinaci s posouváním a zasouváním (znáte to z foglarovek, jako ježek v kleci - prostrčíte-li nejdelší osten nejkratším jejím otvorem v polovině jeho délky...) se nám za vydatného funění a nemravných výkřiků povedlo procpat kostku všemi dveřmi v bytě a následně i ven z bytu. Ne však ven z domu. Domovní dveře, evidentně vyměněny a zmenšeny v době nedávné, totiž nešly otevřít úplně ani vysadit a madlo umístěné přes celé křídlo srdnatě bránilo v průchodu nejen objemnějšímu obyvatelstvu domu, ale i naší kostce. Dveře ze sklepních prostor ven zase byly napojeny na jakýsi alarm a bylo by nutné je vysadit, k čemuž jsme neměli v přítomnosti majitelky odvahu. A tak milá kostka zůstala ve sklepení a čekala na náš comeback. 

Doma jsem vyslechla něco nepěkných slov, z nichž většina se shodovala s obsahem Pesanova monologu, kterej vedl půl roku před tím, když jsem pojala záměr koupit na zahrádku žebřík z druhé ruky. 

To bylo tak:

Já: Dobré zprávy, sehnala jsem na zahradu žebřík, budeme moct prořezat vysoké stromy!

P: Hm. A kde ho máš?

Já: Máme si ho vyzvednout dnes odpoledne v Maloměřicích.

P: A na Žluťák ho dostaneme jak?

Já: Autem?

P: Jak je žebřík dlouhej?

Já: Pětimetrovej...

P: Jak je dlouhý auto?

Já: Tři a půl metru.

Naše debata pokračovala dalších několik minut, než to Pesana přestalo bavit a utlučen mými argumenty sám rád musel uznat, že nejlepší bude žebřík z Maloměřic na Žlutý kopec donést pěšky. Naši cestu nebudu podrobněji popisovat, jen zmíním, že náš pětimetrový žebřík nesený úzkými brněnskými ulicemi vzbuzoval poněkud pozornost, což asociálně založenému Pesanovi nevyhovovalo víc, než kdyby celou cestu lilo (protože by lidi byli zalezlí a nekomentovali). Dokonce jsem v jednu chvíli pojala podezření, že mě na jedné prostorově poddimenzované křižovatce nechal ve vozovce s koncem žebříku schválně, jelikož měl před sebou ještě celých deset centimetrů, kam se mohl posunout. Nehezké výrazy padaly na hlavu mou a na náš nový kus majetku.

Tak takové to tehdy bylo.

V novém sídle jsme mezitím rozložili obrovský bílý koberec. Krčil se vprostřed místnosti jako záchodová předložka. A tak byl opět srolován a o jeho pozdějším osudu se již nebudu více zmiňovat, neb šlo o úděl pohnutý, se špatným koncem. Také jsme umístili dva kusy pohovky do příslušného vytipovaného rohu a místo rohové části jsme v rámci pozitivního toku energií umístili bednu piv pokojovou květinu. Krásně to tam pasovalo.

Další víkend jsme si na kostku pozvali posily v podobě zdatných rodinných příslušníků s větším autem. Paní majitelka už poskakovala kolem hořekujíc, jak hrůzně se kostka při minulé akci ušpinila. Odeslali jsme ji tedy pro lopatku a smetáček pod záminkou prevence dalšího neznečištění kostky. Jakmile odčvachtala, dali jsme se do akce. Dva vysadili dveře a drželi je, protože nebylo možné je nikde opodál opřít kvůli elektrickému kabelu, který z nich vedl. Zatím jsem za pomocí předem pečlivě připravených nástrojů (klíče a můj ostrý pohled) odpreparovala vrchní část čalounění až na dřevěnou kostru, čímž se snížil objem. Čtvrtý nacpal polooděnou kostku mezi dveře a mohutnými kopanci do zadní části ji vyprovodil na světlo boží. První a druhý nasadili dveře, popadli kostku, oběhli barák a strčili ji urychleně do auta. Poté se přištrachala paní majitelka a překvapeně zametla několik třísek upadnuvších z futer. Ujistili jsme ji, že šlo vše jak po másle, kostka neutrpěla škody, poděkovali a odfrčeli zkompletovat pohovku a především přesunout všechny naše krámy z Křížové do nového. Po úspěšné implantaci třetího kusu mezi dva již dovezené, jsme zjistili, že pohovka se do rohu nevejde, protože kostka je širší než mezera na kytku. A tak byl milý gauč přesunut pod okno, kde překážel úplně stejně, devastován Pesanem, který na něm spával tak intenzivně, až prolomil chabou dvoucentimetrovou dřevotřískovou desku rozkladného dílu, i Pupíkem, který se snažil ho označkovat svou DNA všemi myslitelnými způsoby.
Nakonec jsem gauč umístila vhodně do prostoru tak, že z něj byl krásný výhled z okna, otevřela jsem zázračnou úklidovou knihu, přečetla ji a obratem gauč velkoryse za pár šupů prodala jakémusi bláznovi ze Znojma, který si pro něj ochotně přijel s celou rodinou.

Tak takové to tehdy bylo.

Bydlo sobě pořiď, zadluž se až po řiť

Abyste byli v obraze, začnu od začátku a přednesu vám stručnou historii našeho obydlí. Na počátku roku 2012 nám s Pesanem přestal stačit náš pronajatý kumbál o rozměrech 3 x 3,8 m v bytě sdíleném s dalšími několika lidmi. Vlastně kecám. Přestal stačit pouze mě, mým tanečním potřebám a nárokům na hluk. 

Naše skromná komůrka byla rozdělena na tři části o rozměrech 2x1 m. První částí byla postel, druhou částí byl stůl o rozměrech postele a mezi nimi byl stejně velký prostor bez nábytku, kde sice šlo tančit lindy hop ve dvojici a rozložit Pesanovu skládací matraci, ale když jsem dotáhla pole dance tyč, začalo být v pokoji poněkud těsno. Navíc mé citlivé ucho si za dobu strávenou na Křížové sice zvyklo na 70 decibelů šalin, aut a opilců z přilehlých nonstopů, ale Pesanovo chrápání začalo nabírat na intenzitě, kterou hluková mapa Brna neměla ani v legendě. Pesan měl problém pouze s mým neustálým skuhráním a stěžováním. Nechal se však přesvědčit o tom, že v tomto prostoru by jakýkoliv případný potomek trpěl klaustrofobií, a začali jsme vybírat hnízdo a shánět na něj prostředky. 

Bylo potřeba stanovit kriteria naší budoucí celoživotní investice, čemuž jsme obětovali celých deset minut a došli k závěru, že záchod musí být jinde než v koupelně a byt musí být blízko mhd nebo pracovního fleku jednoho z nás (a sice mě, protože pesanova pracovní destinace měla oproti té mé asi tolik lukrativity jako Chánov proti Dejvicím).

Osobní prohlídkou jsme poctili asi 3 byty, všechny 2+1, okolo 60 m2. Všechny obyvatelné, leč před rekonstrukcí. A všechny kurevsky drahé. Třetí květnovou neděli opouštějíc poslední špeluňku na rohu Palackého třídy v pátém patře bez výtahu s kuchyňkou velikosti většího záchoda (jediné okénko u stropu included), jsme si povzdechli paní realiťačce, jak je těžké najít byt. Pokývala svou peroxidovou hlavou a zeptala se, jestli víme, že o tři domy dál se prodává byt o trochu větší než špeluňka. Nevěděli jsme. O trochu znamenalo o 20 m2 větší. Kupodivu ho inzeroval konkurenční realitní dům, za což skládám paní realitní hlubokou poklonu. 

Opět 2+1 před rekonstrukcí. Ale na jedné z inzerovaných fotografií byla místnost, v níž byla dvě okna. Ovšem inzerát byl podivně tajemný, nedokázala jsem z fotek určit ani půdorys ani nic jiného. Háček byl také v přízemnosti. Do noci jsem googlila výhody a nevýhody přízemního bytu. Převažovaly nevýhody. Druhý den jsem šla místo oběda na prohlídku a vzala sebou Zuzu, coby psychickou podporu a technickou poradkyni. Ta se zajímala o důležité věci jako jestli je elektrika v mědi nebo jiném kovu, jaký je stav parket, kam vedou skryté dveře a syčela na mě, ať si všechno fotím. Tak jsem vyfotila asi 5 rozmazaných fotek, jinak jsem se zmohla jen na prosté zírání a naslouchání realiťákova vychvalování. Při prohlídce se ukázalo, že v inzerátu jaksi chyběla fotka jednoho ze dvou velkých pokojů, stejně jako některé informace. Třeba, že součástí bytu je i komora a lodžie nebo že k domu patří velký pozemek ve vnitrobloku, do kterého se nedá dostat z ulice. Když pan realiťák prohodil, že pokud bychom chtěli nějakou slevu, tak ať si řekneme a že se do půl roku budou rekonstruovat domovní vedení z peněz, které dům dostane od města, padla mi brada na hnusný perský koberec. Kromě nás se prohlídky účastnila ještě jiná zájemkyně (nebo realiťákova stará coby volavka) a starší majitelka se svým partnerem. Paní zájemkyně hlásila, že jako pěkný, ale musí to vidět i manžel a ten může až ve středu (bylo pondělí). Já jsem se s paní majitelkou domluvila, že dovleču Pesana ještě ten večer po práci. Stalo se, Pesan se v bytě rozhlédl a zkonstatoval, že dobrý, záchod je v samostatné místnosti. A tak jsem na druhý den šla za panem realitním, podepsala rezervační smlouvu, týden chodila se staženou prdelí, jestli nám nějaký bankovní ústav na toto sídlo půjčí, a začátkem července byl byt náš. 

Nicméně paní majitelka v něm stále ještě hnízdila, anžto si za náš mrzký peníz plánovala pořídit bydlení jinde a vymínila si předání bytu až na září, než něco sežene. Nebohý pan realiťák ji pak vozil každý den do několika bytů, než si vybrala vhodný vejminek na penzi. Mezitím jsme s Pesanem podnikli roadtrip po Litvě a Lotyšsku, kde jsme načerpali síly, optimismus a hmyzí štípance.
Po návratu jsem hodlala v klidu naplánovat co, kam a jak nastěhujeme, jaké úpravy provedeme, případně jak by se to dalo postupně zrekonstruovat (jelikož na byt nám sice půjčeno bylo, ale na víc jsme si v tu chvíli netroufali s tím, že to zrekonstruujeme v budoucnu). 
A vesmír si řekl: "Hahá, to by se ti líbilo, co? Tak tady máš, abys nemyslela na zbytečný hovadiny." A tak v půlce srpna Pesana vyhodili na hodinu z práce a vzápětí se ozval tata, že se mu vrátila rakovina a rozlezla se do čtyř dalších oblastí. I se započala série padajících ehm, potíží.

Nářkový comeback

Na původním blogu začali vyhrožovat, že ho ukončí, pokud nic do tří měsíců nenapíšu. Před dvěma lety. I zazálohovala jsem si svých pět švestek a vyprdla se na to. A když jsem si letos řekla, že by bylo fajn zdokumentovat počiny týdnů minulých, zjistila jsem, že to mysleli vážně a tak jsem svých pět švestek přesunula sem a reinkarnovala své nářky zde.

Původně tu měl na čestném znovuoživlém blogovém fleku dlít výsledek mého narozeninového bilancování posledních deseti let. Ač mé únorové pětatřicátiny proběhly tak nějak kolem (plán byl (a stále je) oslavit je ve velkém v rámci kolaudačky), v dámské skupině hlásili, jak je rok 2020 zásadní přelomový milník, že se mám ohlédnout a pokochat se tím, co jsem dokázala za poslední desetiletí. Tak jsem si na pomoc srolovala facebook až úplně dolů k prvopočátkům (mařka večeří svíčkovou se šesti) a musím říct, že jsem při tom narazila na velmi zajímavé zapomenuté zážitky a události. Měl se tady tudíž skvět text plný hlubokých myšlenek a mouder. Leč dosud na ně nenastal čas. Respektive nastal, ale otočil se ještě ve dveřích a byl pryč. A jelikož nebyl čas ztrácet čas, je na čase zpracovat aspoň zážitky uplynulého čtvrt roku, což by mohlo jít o dost snadněji než ta zatracená dekáda.

Jistě už všichni tušíte, co se stalo, že jsem sedla a začala sepisovat. Nemůže za to žádná karanténa, ale nutnost vysmejčit byt, nastěhovat zpět nábytek a vybalit veškeré krámy. Ano, je to tady, máme zrekonstruováno. Nezaměňujte s dokončeno.

A jelikož teď už si jen budu užívat samá pozitiva a sociální jistoty v podobě splácení do konce produktivního věku, rozhodla jsem se pro vás za dlouhých večerů sepsat memoáry o našich rekonstrukčních počinech a dalších radovánkách, které mě za těch posledních deset let potkaly. Bude to trochu cestopisný a trochu erotický. Nebo sklerotický. Nebrečte, že jsem vás nevarovala.

Není nad dobré sousedy

Naše paní sousedka nám dnes způsobila vážné zdravotní problémy. A já jí za to koupím bonboniéru.Když jsem včera přemýšlela o tom, že jsem už dlouho nic nevyplodila, jelikož je u nás hrozná nuda a nic se neděje, nenapadlo mě, že to tam nahoře vezmou tak vážně a sešlou mi inspiraci hned druhý den ráno.

Naše dnešní ranní rutina vypadala jako jindy. Pupík se vzbudil, rozlepil mi oko prstem, a abych opět nepadla do kómatu, pojistil se dloubáním do měkkých částí obličeje. Korunoval to bravurním kopancem do brady, když vletu opouštěl vyhřáté místo vstříc novým dobrodružstvím s mou kabelkou. Následné oblékání, přebalování, visení na noze, přípravu snídaně, opětovné přebalování a usazování do židličky vynechám a přejdu k poklidné chvilce u snídaně. Právě jsem rozlepovala druhé oko a Pupík rozmazal po stole čtvrtou kostičku chleba, když jsem zaslechla vrčení mobilu. Volala paní sousedka. A bylo to tu.

Svým telefonátem mi téměř přivodila infarkt, mému muži ho způsobila nepřímo, neboť jsem vtrhla do pokoje, kde poctivě spal a bojovým pokřikem "auto! auto!" jsem ho ve vteřině uvedla do stavu totální dezorientace. Vyskočil z postele v rouše Adamově (čímž na mě zbyl osud nebožáka hledajícího volný flek v okolí ulic blokového čištění), nevěděl, která bije a mé zuřivé hledání klíče a techničáku ho do reality uvedlo až ve chvíli, kdy jsem fotonovou rychlostí opustila byt zanechavši ho uvnitř s dítětem protestujícím v jídelní židličce.

Zde si dovolím drobnou odbočku, aby laskavý p.t. čtenář plně pochopil, jaktože taková infarktová situace - přeparkovat dvě auta stojící na ulici v den blokového čištění deset minut po osmé ráno, kdy ulicí brázdí odtahovka a policisté, je úkol hodný nadmíru flegmatického jedince bez nervů. Bohužel, tento doma hlídal dítě.

A tak paní sousedka sledující s vnoučkem odtahovací reality show pozorovala, kterak se řítím k autu, nastupuju prakticky za jízdy a v oblaku prachu mizím v dál. Naštěstí neslyšela nic z toho, co jsem pronášela na adresu svého drahého, který má vozový park na starosti. Dnešní opáčko všech sprostých výrazů, které můj mozek v paměti dohledal, bylo příjemným zpestřením všech aktuálně používaných "hájů", "pytlů" a "prkýnek".

Výše potřeby vrátit se pěšky co nejdřív zpět je nepřímo úměrná počtu volných parkovacích míst v okolí. Já nepotkala žádné. V momentě, kdy jsem cikcak couvala rychlostí světla slepou a totálně plnou ulicí, kde auta stála i na otáčecím kladivu, mě osvítil nápad. Pár kroků od naší ulice, má další soused vrakoviště aut a v něm plno místa. Odfrčela jsem tedy zpět, vmáčkla (nikoliv doslovně, abychom si rozuměli) káru vedle vraků, buchla dveřmi a sprintovala domů pro klíč a techničák k druhému vozu. Policejní hlídka, která právě fotila zmíněnou popelnici, z mých gest a lapání po dechu pochopila, že u tohoto vozu pravděpodobně dojde v následujících minutách k přeparkování, sbalila fidlátka a přesunula se k dalšímu zapomenutému zoufalci.

Vběhla jsem do domu a po dvouminutovém bušení na dveře mi můj drahý otevřel, načež se jal štrachat po kapsách a lovit kýžené artefakty od svého vraku. Nemohl je nachystat dřív, protože měl co dělat, aby se oblékl a zabavil Pupíka. Přeparkovala jsem tedy na vrakáč další vůz, setřela pot z čela a přilehlých partií, oznámila sousedovi, že auta zabírají prostor dočasně, a cestou domů se pro jistotu vyptala paní strážníkové, jestli mi nedojde nějaká pokuta. Naštěstí šlo o chápající bytost, která mi soucitně doporučila, ať si na to dávám příště pozor. Kdo by se neustrnul nad rozcuchanou udýchanou tetkou, která v osmi stupních pobíhá ulicí v pantoflích, pyžamových gatích, triku a bez ponožek.

Doma jsem převzala dítě, předala klíče a papíry drahému, aby auta odvezl z vrakoviště jinam, zavolala paní sousedce a tisickrát jí poděkovala za dotaz, jestli nemáme venku auto. Poté jsem zasedla k nedojedené snídani a s Pupíkem jsme koukali z okna, jak odtahujou fáro tomu chudákovi, na kterého nemá nikdo číslo.

Včera zvečera – rýmička, cholera

Je tomu zhruba dva měsíce, co jsem prožila nejdelší sobotní odpoledne ve svém životě. Pupíka po očkování obsadila rýma, kteroužto si v rámci samoléčby umně transportoval do očí, takže jsme měli za sebou prímový týden s vysávačkou a několikerými medikamenty aplikovanými v pravidelných intervalech do příslušných otvorů. V sobotu ráno nás muž předzásobil potravou, léčivy a obdařiv nás optimistickým pohledem odfrčel na svou jedinou letošní velkou čundrovací akci. Osaměla jsem s churavým Pupíkem a neblahou předtuchou v hrdle.

Pokud zkoušíte na dětském čele, zda má dítě horečku, čelo vám připadá chladné a následně naměříte přes osumatřicet, existují dvě možnosti. Buď máte rozbitý teploměr, nebo máte horečku ještě větší než dítě. My rozbitý teploměr neměli. Zato jsme měli zánět nosohltanu a přilehlých kontinentů (nejedná se o mateřský plurál).

Tisíce teroristických migrantů se mi usídlily v krku, zablokovaly oba nosní tunely a obsadily obě Eustachovy trubky. A já proti nim v rámci zachování kojení mohla nasadit akorát tak bezzubého psa Jonatána, paraplegika Macha a jednorukou Šebestovou, která si zapomněla rejžák. Jak to asi mohlo dopadnout? Šebestová leží, spláchnuta horkým čajem, v žaludku na kusu bramborové placky, loučí se s Machem umrznuvším při aplikaci Priessnitzova obkladu, odtrhává jeho ztuhlé prsty a posílá ke dnu jeho tělo rozežírané kyselinami i jeho korodující vozík. Krk mi jen hoří, bacili nejspíš opékají Jonatána.

Stal se ze mě pytel bolavých kostí s dunící hlavou. Dozor nad Pupíkem se omezil na ty nejjednodušší hry. Hráli jsme tedy na Spaní - jeden spí a druhý je děsně hodný a tichý chlapeček. Bohužel pokaždé na mě vyšla role Hodného chlapečka. Nezbývalo tedy než švindlovat a spát taky. Poté, co se řádně vyspal, se Pupík rozhodl hrát na Donalda na lustru nebo aspoň na Turistu a rozhlednu. Jelikož mě bolely všechny kosti v těle, tuto hru jsem zamítla a nahradila ji hrou Mrtvola a plačící pozůstalý. Plačící pozůstalý posléze vyštrachal dětskou vařečku a plynule přešel v hry Mrtvola a sadistický patolog, Doktor Frankenstein oživující své monstrum a poté, co mrtvola-monstrum konečně ožila, i Bubeník a buben.

Při léčbě a aplikaci preparátů a aparátů jsme si procvičili, jak dělají zvířátka v zoo. Pupíkovi šli zejména papoušci, paviáni a hladoví tygři, já dokázala akorát naštvaného hada. Při přebalování jsme potrénovali wrestling, neboť Pupík vydrží na zádech přesně dvě vteřiny, než se začne otáčet na břicho a lézt po zdi. Vítězství jsem uhájila s odřenýma ušima a četnými kopanci do bolavých kostí a jen proto, že ten den ještě neproběhlo kakání. Jinak bych sbalila titul Chcípák roku a nechala ho dělat loužičky na koberec.

K večeru se konečně Šebestová dostala k píšťalce a rejžáku a trochu to v krku vypucovala. Žádná sláva, ale aspoň přestaly bolet ty části těla, které při nemoci obvykle nebolí. Pupík byl s léčbou o několik dní napřed, takže se večerní ukládání změnilo ve veselé večerní juchání a neveselé přihlížení. Nakonec jsem podlehla optimistické náladě a místo hry na Ječící hysterku a vřeštící mimino jsme hráli na Kojící olympiádu. Ode mě to vyžadovalo pouze leh spatný na boku, Pupík obstaral veškerou gymnastiku a poté, co dokončil trojné salto s pětinásobným vrutem, aniž přestal pít, usnul. A mně se před očima škrtnul první ze tří dnů.

Kójení, kójéní, kónce tomu néní…

Jelikož už takřka všechno, co se týká nesnází s miminem, bylo sepsáno Moderním fotrem, dovolím si tu vypustit pojednání ryze ženské, které muži (až na Pieta de Vriese a jemu podobné labužníky) zas tak často nesepisují. Ano, pánové (a dámy), kdo jste neopustil tyto stránky už po přečtení nadpisu, máte teď další příležitost odejít. Řeč totiž bude o miminech, kojení, bradavkách a vůbec způsobech zacházení s ňadry, které vám vám nepřináší.

Kdo byste si však chtěl na vlastní prsa vyzkoušet, jak příjemné je kojení v začátcích, provádějte každé tři až čtyři hodiny dvacetiminutovou masáž bradavek osmdesátkou šmirglapapírem. Po měsíci můžete přejít na stopadesátku a další měsíc na dvěstěčtyřicítku. Mezi masážemi aplikujte hojivé prostředky v libovolném množství.

Nebylo třeba mě nikterak přesvědčovat ke snaze o krmení dítěte pouze kojením. Pozitiva jsou všeobecně známá. Jednak jsem líná jak veš a crcat se s mícháním, ohříváním a sterilizací všech potřebných serepetiček musí bejt hroznej vopruz, a jednak moje lakota nedovoluje ani pomyslet na cenu sušenýho mlíka, lahviček a dalších krámů jako je třeba sterilizátor, ohřívač lahví nebo elektrická odsávačka mlíka, které by moje lenost v kombinaci se snadnou reklamní zmanipulovatelností požadovala. Navíc tu je ta věc se zdravím, psychikou, alergiema a dalšíma zdravotníma důvodama.

I vyzbrojila jsem se teorií, nastudovala jsem příslušnou literaturu, shlédla milion videoukázek a v předporodním kurzu jsem na lekci o kojení přišla o patnáct minut dřív, abych textilní novorozeně nemusela s nikým sdílet a mohla si to řádně nacvičit. V mém porodním plánu se skvěla věta o tom, kterak chci vyzkoušet samopřisátí dítěte (to jest, jestli samo doleze k prsu a přicucne se).

První zklamání nastalo již na porodním pokoji, když Pupík o nějaké plazení k prsu neprojevil pražádný zájem a byv po delší chvíli k terči přisunut, začal si o něj drbat ucho. Poté se zmohl na svůj vrcholný výkon, zašmrdlal hlavou, ztratil balanc a rozplácnul si nos o mou hrudní kost. Pro velký úspěch vše po deseti minutách odpočinku zopakoval (Karel Kryl tuto techniku kdysi nazval "Ryjeme držkou v zemi"), takže jsem ztratila nervy a nasměrovala ho přímo k cíli. Tento byl velice opatrně uchopen do mikropusinky, odkud byl vzápětí vyplivnut coby artefakt nehodný takové pocty. Nakonec se po půl hodině usilovných manévrů zadařilo, miminko se přisálo a vzápětí usnulo vyčerpáním.

Druhé zklamání nastalo po dvou hodinách při "prvním kojení". První kojení (o které jsem sama poprosila) znamenalo, že ve tři hodiny ráno do pokoje vrazila sestra, rozsvítila mi stowattovou lampičku do obličeje, čímž vzbudila nejen mě, ale i mé dvě spolunocležnice, které vyspávaly po náročném porodu, a pravděpodobně několik dalších maminek v sousedních pokojích. Poté vedle mě položila balík, ze kterého čouhal můj stokrát zmenšený nos, poodhrnula zavinovačku a odhalila otvor, který ihned přispěl k relaxační atmosféře v pokoji sedmdesátidecibelovým řevem. Následovala půlminutová instruktáž. O den později jsem v reklamním balíčku na nočním stolku nalezla příručku o kojení sepsanou jakousi Laktační ligou. Jelikož veškerá má pracně nastudovaná teorie o kojení odešla při porodu spolu s placentou, byla jsem vděčná za každý postřeh, neb instruktáž noční sestry byla poněkud stručná a můj archaický telefon neoplýval internetama.

Příručka o kojení praví: "Matka má být uvolněná, v pohodlné pozici." K uvolnění přispíval můj syn svojí Hladovou baladou o jednom tónu, mé spolubydlící nasraným frkáním a sestra tím, že mě popadla za bradavku, jako kdyby měla bionickou ruku nastavenou na Smrtící-klepeto-doktora-Zoidberga.

Příručka o kojení praví: "Přikládáme dítě k prsu, nikoliv prs k dítěti." Dle této rady sestra zatáhla za prso a vrazila ho synátorovi do oka, čímž spustila Árii Jana Žižky forte fortissimo. Následně se jí povedlo hlučný otvor ucpat. Na dvě vteřiny byl klid, načež se otvor zvětšil a řev zesílil. Sestra tedy zvolila správnou taktiku, druhou rukou popadla řvoucí balík a básník by pravil "přitiskla ho v ňadra" (samozřejmě ne sobě, ale mně), čímž se řev změnil na dušené kvíkání. Po několikerém zamlaskání sestra zkonstatovala, že "mu to moc nejde" a vyzvala mě, ať to zkouším dál, že si pro něj potom přijde zanechajíce nás svému osudu. Dvě hodiny jsem se pokoušela dusit řev prsem a modlila se, ať už je ono "potom", z koutů mých nebohých spolubydlících se neslo hmatatelně nasrané ticho. Zanedlouho k mé radosti přinesla sestra dítě také jedné z nich a já se těšila, jak už nebudeme jediní rušiči nočního klidu. Ale z protější postele se ozvalo pouze hlasité mlaskání, neboť děcko se přisálo snad už ve dveřích.

Příručka o kojení praví: "Nepřikládáme k prsu dítě, které křičí, protože má jazyk nahoře a nepřisaje se." Tady asi byla ta chyba, ale vzhledem k tomu, že prvních několik týdnů buď spal, nebo řval, byla volba poněkud ošemetná. Spící dítě se totiž dle mé zkušenosti taky nepřisaje.

Příručka o kojení praví: "Dítě doširoka otevře ústa a vyplázne jazyk ven, směřujte bradavku k hornímu patru" Synovo "doširoka" znamenalo hubičku akvarijní rybky. Nějakým vyplazováním jazyka se neobtěžoval. Jediným mým úkolem bylo vůbec dostat příslušný orgán dovnitř.

Jelikož jsem kvalitu kojení nahradila kvantitou, dítě přibíralo pěkně a nikdo nic neřešil. Smířila jsem se s tím, že kojení je něco jako naplno zapnutý stavební vysavač kombinovaný s Pacmanem, nechala jsem si donést několik hojivých preparátů a větrala své chromé bradavky 24 hodin denně (nemocniční košile je pro tento účel vybavená výstřihem až k pupku a absencí zavazovacích šňůrek). Uchránilo mě to před nechutnými boláky zobrazenými ve fotopříloze mé kojící příručky, nikoliv však před znechucenými pohledy mých spořádaně zahalených spolubydlících.

Po příchodu z porodnice se mi, dle příručky, "nalila prsa". To znamená, že se mi na hrudníku utvořily dva pečené medicinbaly, které posměšně přetekly z mé mateřské podprsenky, naivně zakoupené v osmém měsíci těhotenství. Teorie praví, že se to má chladit, například mraženou zeleninou, případně obložit rozdrcenými zelnými listy. Bylo deset večer, zelí doma nebylo, zato v mražáku byla zelenina. Avšak destička špenátového protlaku, kterou mi muž promptně donesl, mi žádné blaho neposkytla, protože když placka tečuje prsoid, mají pramálo společné (a tudíž ochlazované) plochy. Nezbylo než vyhrabat megapodprdu (kdysi nevhodný dárek) a uložit do ní ty dva objekty obložené namočenou plínou. Hotness forever.

Dítě sice přibíralo, ale projevovalo se pouze jako polosavec a v otvírání ústního otvoru nikterak nepokročilo. Týden po porodu jsem tedy povolala laktační poradkyni, aby mi poradila, ukázala techniku a vůbec všechno, co obsahovala moje kojící příručka a co neobsahovalo dvouminutové školení v porodnici. Poradkyně do hodiny dorazila a změnila můj život z pekla na snesitelné peklo tím, že mi řekla, co dělám blbě a jak to dělat dobře. Pak nasadila kamenný koukla synkovi do pusy a okamžitě diagnostikovala přirostlej jazyk, kterej způsoboval špatný přisátí. A tak jsme zbytek odpoledne strávili v radovánkách, jež poskytuje ambulance orl, kde mu byl jazyk upraven na běžný standard.

V současné době pracuju na udržení pozornosti. Synek při kojení plave kraula, nemůže odtrhnout zrak od obrazu na protější zdi nebo se při tom uculuje (zkuste se napít z flašky a usmívat se u toho). Jakmile zjistil, že má ruce, začal je používat k tortuře mé osoby. Zpočátku do zdroje své potravy zlostně buší, po chvíli ho spokojeně hladí a následuje zamyšlené oštipování. Nemůžu se dočkat, až si u toho začne cpát do pusy palec pravé nohy.

Toť mé zkušenosti s kojením v prvních třech měsících. Děkuji všem, kteří dokázali dočíst až sem. Ještě víc děkuji těm, kteří dosud neobrátili oči v sloup a nepomysleli si něco o dutině lebeční naplněné mlékem.

Rychlá odpověď