Nářek domporodní

Koncem listopadu 2017 jsem se očekávala příchod Střelce. Naštěstí se Střelec projevil jako praktická bytost a odhodlal se vystřelit ven přesně v den, kdy Pesanovi začalo volno, ségra přijela z dáli na několik dní do Brna a moje domluvená porodní asistentka měla službu v bohunické porodnici. 

Vlastní porodní asistentku jsem si sehnala (nejen) proto, abych se vyhnula nějaké vyhořelé kyselé paní, která pojede podle nemocničního itineráře a bude pro ni všechno problém. Jediná asistentka, kterou bylo v té době možno sehnat jako legální samostatný doprovod do brněnských porodnic (měla smlouvu s porodnicí), byla bohužel zrovna unavená nemocniční pani. Většinou působila pozitivně, ale občas se na schůzce neudržela a svou přepracovanost a nechuť odhalila. Navíc bydlela za Brnem, takže jsem si radši sehnala ještě Dulu (která, jak se později ukázalo, bydlela ve Šlapanicích, takže si mohly s potenciálním včasným příjezdem podat s Asistentkou ruce), která opravdu bude kopat jen za můj tým. Už dřív mě Asistentka upozorňovala, ať se nestydím případně volat záchranku, kdyby doprava a koordinace hlídání a odvozu vázla, že to nejspíš bude rychlé. Dva dny před termínem jsem Asistentce po telefonu sdělila poslední nález z porodnice, vše bylo víceméně připraveno, neb Střelec si poslední týden krátil tím, že každou noc mě vzbudil otvírací kontrakcí, takže dva a půl cenťáku už měl načato.

Na rozdíl od Pupíka pojal Střelec svůj velkolepý příchod na svět lstivěji a nevypustil si bazének hned na začátku. Proto bylo velmi obtížné ten začátek poznat. To byl další důvod, proč jsem si chtěla zaplatit osobu, na kterou hodím část zodpovědnosti za rozhodnutí, zda vyrážíme do víru porodního ústavu nebo setrváme v bohorovném vyčkávání. Mě osobně se zadařilo rozpoznat, že už je jaksi čas, zhruba dvacet minut před koncem a i tak se mě skoro všichni (zdravotníci především) snažili téměř do samého konce přesvědčit, že se možná pletu a nejspíš jde o planý poplach a zaražené prdy. Tu je popis mé snahy o identifikaci probíhajícího porodu, zaznamenaný několik dní po Střelcově zrození, kdy byly zážitky i údaje v telefonech čerstvé.

1:05 Jako každou noc uplynulého týdne mě vzbudila kontrakce. Tentokrát je však snaha zaspat ji marná, po chvíli mě budí další a další.

1:30-2:00 Sprcha, úleva nenastala.

2:00-2:25 Nemaje chytrý telefon, googlím měřič kontrakcí, který pofrčí na mém stařičkém dolámaném tabletu. Neúspěšně. Naštěstí kdosi vytvořil online verzi a tak jsem začala sbírat data. Změřila jsem dva nebo tři odstupy po 7-10 minutách a vzbudil se Pupík. Odfrčela jsem ho uspat, ovšem jakmile jsem si k němu lehla, vycítil Střelec konkurenci a rozjel to daleko silněji, což mě v kombinaci s Pupíkovým kňouráním postavilo na nohy a do pokojíka jsem odeslala Pesana.

2:27 Volám Asistentce (dle pokynu, až budou kontrakce po 7-10 minutách). Nezvedá.

2:29 Volám ségře, ať přijede hlídat Pupíka, že Střelec už nejspíš spouští své antré.

2:37 Volám Asistentce. Nezvedá.

2:47 Volám Asistentce. Zvedá to rozespalá a slyšitelně otrávená. Rozhodilo mě to hned na začátku hovoru a připadám si, že zbytečně otravuju. Zajímají ji kontrakce, vysvětluju a uvádím své chabé měření, načež se mi dostane ledové sprchy, že to nic není, poslední (které byly v rozmezí 5 minut) byly navíc krátké (při všech těch telefonátech nejspíš Střelec usoudil, že to tady nebude až taková sláva a začal to flinkat), takže se prý nepočítají. Ptá se, jestli jsem byla ve sprše a jak dlouho. Na mých 20 minut, opáčí, že to je málo, byť mě takto sama instruovala na schůzce. Dostávám pokyn jít do sprchy na hodinu a pak se hodinu pozorovat, kdyby něco, ať volám dřív. Otrávený direktivní tón hlasu mě celkem vykolejil, nezmohla jsem se na cokoliv, takže jsem jí nepřipomněla, že rodím podruhé a první porod byl svižný, jak mi kladla předem na srdce (protože nejspíš není čas si připomenout své klientky ani den po termínu). 

2:52 Přijela ségra a protáhnuvše ksicht, že teda asi ještě nic, jde si uvařit kafe.

3:00 Lezu tedy opět do sprchy, všude zhasínám. Leju vodu na břicho a uvažuju, že s touto Assistentkou se mi teda vůbec rodit nechce. Padá na mě depka, kontrakce výrazně slábnou. Naštěstí se po chvíli přihlásil ke slovu můj vnitřní Lakomec s tím, že si vlastně platím ještě Dulu, takže můžeme jet s Pesanem a s ní na Obilňák a Assistentce řekneme, že do Bohunic jsme to nestihli. Tento plán mě uklidnil natolik, že se vše opět zesílilo. Na měření zatím kašlu, světlo mě strašně ruší a vše se za světla zeslabuje.

3:20 Došla teplá voda v bojleru, kontrakce silné, neumím si představit další půlhodinu, natož převoz, ale rozkaz zněl jasně a tak nahřívám v mikrovlnce peckový polštářek (aspoň k něčemu ty Pupíkovi novorozenecké potíže s bolavým břichem byly dobré, nebýt jich, zřejmě bych si teď pupek ohřívala elektrickou botou). 

3:30 Po tmě zalézám na gauč do deky, pokládám polštářek na břicho a uvažuju, jak to vydržím ještě několik hodin, nebo nedejbože třeba půl dne. Zcela určitě jsem se přecenila, zapomněla, jak moc to je nepříjemné, a pokud dula nebude oplývat kvalitními lesními fígly či masážemi, nejspíš si v porodnici řeknu o něco chemického proti bolesti. Začala jsem měřit a jsem zvědavá, jestli sprcha zabrala a frekvence se zvýšila.

3:38 Už už chci otočit tablet (kvůli světlu položený displejem dolů), abych zmáčkla tlačítko a těším se, až konečně zjistím interval, leč marně. Sprcha i polštářek evidentně zabraly a intenzita a délka následující kontrakce Střelce hmatatelně posunuly, čímž jeho nádrž už nevydržela a voda je všude. Kvílím, že bolí, přibíhá ségra i Pesan, kterej mezitím úspěšně uspal Pupíka ve vedlejším pokoji. V plánu bylo vyjet hned, jak praskne voda kvůlivá pozitivnímu streptokokovi. Cestu autem si v tomhle stavu představit neumím a tak vydávám pokyn, ať zavolaj záchranku, že mě doveze do porodnice rychleji (a pravděpodobně i pohodlněji) než Pesan. Ten zatím přitáhl má dvě porodní zavazadla.

3:41 Ségra volá 155, že rodím, hlásí poslední známé údaje o kontrakcích (7-10 minut, aktuální rozestup jsem zaznamenat nestihla), pro nejrůznější dotazy opět nikdo nenahlásil možný překotný porod, takže objektivně to vypadá, že jen panikařím a nic se vlastně neděje.

3:44 Volám Assistentce, že to jde rychle, prdla mi voda a zavolali jsme RZS. Větu „Proč kvůli prasklé vodě voláte rychlou? Co když bude potřeba někde jinde?“ nejspíš vyčetla z příručky "Jak úspěšně zastavit porod v jakékoliv fázi". Pravděpodobně jsem se měla zastydět a záchranku zase odvolat, ale nedovolila mi to další kontrakce, která mi podlomila nohy. A tak jsem jen klekla, hekla a odhodila telefon v dál. Střelec už byl nízko a chtěl ven. 

3:47 Na můj pokyn volá ségra podruhé 155, že se dítě tlačí ven. Doufala jsem, že ségře a Pesanovi poskytnou rady typu "zatopte v místnosti, připravte si ručník, dejte pod ní pro jistotu něco měkkého", které jsem neměla sílu hledat v paměti a udílet. Paní na telefonu však zněla nekompromisně. „To nemůže, ať si paní lehne na záda a netlačí.“ Jako byste komukoliv s úporným průjmem poradili, ať prostě netlačí. Lehnout si na záda a zúžit miminu průchod nebo to celé zpomalit, aby to následně bylo zas potřeba urychlovat, mě nelákalo už vůbec. Na můj nevybíravý zápor ségra zašvitořila "Já jí to vyřídím" a zavěsila, protože za oknem začalo blikat modře. 

3:48 Přijíždí záchranka. Dva záchranáři se už ve dveřích shánějí po mé ruce, aby mi mohli dát kanylu. Jenže to řekli nějakým jiným odborným termínem, načež jsem ruku stáhla zpět a zeptala se, co chtějí dělat. Vysvětlují. Můj mozek má dovolenou a jeho zástupce si řekl, že bude fajn mít kanylu nachystanou na antibiotika, která mi v porodnici stejně dají kvůli pozitivnímu streptokokovi. Že na antibiotika bylo pozdě už při první kontrakci mu zatím nedochází, stejně jako to, že na odjezd je už taky poněkud pozdě. Přijeli další dva zachránci a jeden z nich (nejspíš doktor) říká, že kanyla je zbytečná, ať mě nechají. Nechávají mě teda klečet na koberci a ptají se, po kolika minutách mám ty kontrakce. Stále mám v paměti jen 7-10 minut, což samozřejmě vyvolá dotaz, zda si myslím, že opravdu rodím. Pohmatem kontroluju, jestli to, co mi brání vstát a dát někomu na budku, je opravdu Střelcova lebka a ne jen zapomenutej tampón. A jsem velmi ráda, že tam nevidím, protože můj hmatový nález se rozchází s mými představami extenzivních anatomických možností mého intimního aparátu. Navrhujou, ať si lehnu na záda. Hlásím, že potřebuju klečet u gauče tak, jak jsem. Obrátili se k Pesanovi v domnění, že mi domluví. Ovšem Pesanův pan Serunato sedící na gauči vedle mě akorát utrousil, že takhle mi to jde nejlíp. Na to už pánové nic neříkali (stačila by zmínka o kontrole, jestli třeba nevyhřezl pupečník nebo tak něco, a vsadím se, že bych byla na zádech natotata), radši mi pomohli sundat oblečení a nejstatečnější z nich pode mnou držel podložku. Následovala chvilka plná mých hlasitých projevů, kdy mi Pesan z nedostatku podnětů masíroval krk, ségře se roztřásla brada, Pupík za dveřmi v klidu chrněl, záchranářský doktor znuděně prováděl zápis a ostatní zachránci v podřepu vyčkávali, než se vynořila Střelcova hlava coby důkaz, že jsem si porod přece jen nevymyslela. 

4:05 Záchranáři s hlavami na koberci kontrolují, jestli nemá kolem krku šňůru. Ségra mačká na telefonu tlačítko nahrávání a zároveň odpovídá na dotazy doktora, já provádím finální řev, heknutí a Střelec vyplouvá na svět přímo do nastavené podložky a jelikož nám chce oznámit, co si o tom všem myslí, sdílí s námi prvotřídní výtvor svého trávícího systému. Toužím ho (Střelce) taky vidět a držet, provlékají mi ho tedy pod kolenem a tak je jeho čerstvý střevní produkt úplně všude (včetně téměř všech ségřiných fotek). 

Jeden Střelec bez kečupu sebou!

Následovalo dohadování o dotepání pupečníku, které nakonec záchranáři strpěli, pak ho ségra fikla. Doktor se konečně dočkal Střelcova zimomřivého brekotu a byl spokojen. Oblíkla jsem si sukni, Střelec byl zabalen do starého ručníku a termoalobalu, ségra ponechána s Pupíkem a zasviněným kobercem a vyrazili jsme do porodnice, aby byl Střelec zkontrolován a já přivedla na svět ještě jeho výživový báglík. Pesan zavolal Assistentce, že je dítě na světě a vyptal se jí, kde by měli volnej nadstandard, načež se dozvěděl, že zrovna nikde, takže jsme jeli do Bohunic, abychom jinde nebyli stigmatizováni kvůli domácímu porodu (protože se o něj z části zasloužila právě Assistentka).

Pesan ani tentokrát neuznal za vhodné studovat cesty k porodnicím, pouze si ověřil, jestli Obilňák leží tam, kde prve, a tak jel prostě za sanitkou. V jednu chvíli sanitka zastavila a řidič ho šel poučit, aby přestal projíždět červené s nimi, neb je to nebezpečné. Vzhledem k tomu, že já jsem ležela na lehátku jen tak, nepřipoutaná, a nahatej přicucnutej Střelec přikrytej ručníkem a alobalem na mě nadskakoval jako balík též nepřipoután a přidržován pouze mojí rukou, jsem byla ráda, že myslí alespoň na Pesanovu bezpečnost. Nechci si stěžovat, byla to nejlepší cesta autem, kterou jsem kdy prožila a pro náš start rozhodně lepší než bezpečnostní sedačky a prvky, ale pokud jsme ten den měli velké štěstí, že se nic nestalo, tak to bylo právě při převozu.

Přijíždíme do Bohunic, čeká nás pediatra s Assistenkou, která mě hned ve dveřích sprdla, že jsem jí nepřipomněla první rychlý porod. Vypadá jak po dvoudenním flámu (měli toho asi tu noc hodně), instruuje mě, ať jim nezašpiním křeslo. Následovaly wellness procedůry jako porod placenty, šití toho, co paní doktorka Píča zašila po Pupíkovi a Střelec logicky zase rozerval (naštěstí), a vyšetření a zvážení Střelce. Načež jsme si dvě hodiny odpočali, než byl Pesan i se Střelcem odvolán do jiného patra na doměření teploty či co.

Nastala situace, kterou jsem nechtěla zažít a kvůli které jsem si hlavně chtěla zajistit doprovod – sama v místnosti na křesle zvednutém téměř ke stropu, bez signalizace. Chtěla jsem se jít osprchovat, abych to stihla dřív, než se Pesan vrátí se Střelcem zpátky. Zpoza dveří je slyšet, že probíhá předávání směny. Na mé nesmělé "Haló" nikdo nereaguje, tak jsem se nakonec odvážila seskočit a dojít ke dveřím (u prvního porodu jsem při této akci omdlela), vykukuju a Assistentka přichází, aby mi pomohla do sprchy. Naštěstí šla hned a nevadilo jí, že prošvihne schůzku (protože z ní pak z vypadlo, že už potřebujou volnej ten porodní pokoj).

Následoval osvěžující pobyt na šestinedělím nadstandardu (uvolnil se naštěstí hned další den), kde jsem načerpala síly na obskakování, krmení a přebalování draků dvou. Rozkojení Střelece byla jen o něco menší šichta než u Pupíka. Na oslabené orofaciální svaly lesanské rady a savčí polohy naprosto nefungovaly a byla potřeba extra poloha na kojícím polštáři (který jsem si nechala donést, protože jediný erární byl chráněn coby relikvie, která se vytahuje jednou za sto let při kontrole hodnotitelů kojofriendly nemocnic), ruční ohrnování rtů a tak podobně. Stejně jako Pupík mi nechtěl dopřát luxus v podobě nemocniční péče a stravy delší než bylo třeba, přibíral jako ďas a tak mi nezbylo než se těšit na lepší zítřky v podobě obskakování, živení a přebalování draků dvou. 

Máš neskutečnou chuť na kus masa a pod poklopem objevíš tohle.
A teprve když rezignuješ a vrátíš se k tomu napodruhé, objevíš ukryté maso. 

Vzhledem k absenci antibiotik při pozitivním streptokoku, jsem očekávala, že mě někdo upozorní, co mám u Střelce sledovat, proběhne měření saturace nebo tak něco, aby se zjistilo, jestli ho teda nenapadla ona obávaná infekce, kvůli které všem preventivně ty antibiotika cpou, ale jen mu dvakrát změřili teplotu, žádné další doporučované postupy neproběhly. Zato mu doktorka během spánku rozrejpala lancetou ruku při odebírání krve, protože se jí to nechtělo nahřívat jinak než mnutím mezi prstama.

Nastal čas se vrátit do reality.

Ségřin autentický záznam