Dej mi srnce kus ...

Oné zářijové noci roku 2014 jsem zvládla nejtěžší část předsvatební přípravy - usnout. Stalo se tak zhruba ve tři ráno. Budík zvonil v šest.

Cítila jsem se asi takto.
Přísahala bych, že to po půl hodině přešlo. Leč jeden z hostů disponoval půlmetrovým objektivem a ze dvou kilometrů nepozorován (no dobře, tak bez toho kila, můj zrak zaostří maximálně na dva metry, takže jsem netušila, že mě někdo fotí) zachytil mou pravou tvář a náladu během poobědní pauzy. Dala bych cokoliv za to, abych si vzpomněla na příčinu tohoto výrazu.

Vstávání mého fraucimoru probíhalo stejně na továrně i u našich.

Netroufám si tedy tvrdit, že jsem byla úplně čerstvá, tudíž byla nutná sanace fasády a přilehlého okolí. Se zalepenýma očima jsem dotápala od pesanovy babičky, kde jsme nocovali, o dům dál ke kadeřnici. Ta mi na hlavě z mých čtyř chlupů stvořila Vlasy a z nich Účes. Řekla si o částku, za kterou by mi v Brně maximálně umyli hlavu. S Účesem jsem se dostavila k našim, naházela na sebe šaty, boty a další capiny a nechala si od kamarádky na ksicht natřít svatební obličej číslo 4. 

"Maminko, ty nám jenom hoříš..."

Pak nastal čas odchodu. Zrovna dorazila Pesanova babička, s láskou mě k sobě přivinula, čímž obtiskla své černým uhlím kreslené obočí na mé rembrandtovské líčko. Jelikož nejsem Samková, zpanikařila jsem, protože všechny zručné maskérky už se odebraly do Továrny. Naštěstí jsem jednu objevila zapomenutou na záchodě, takže byl černý oblouk z tváře odstraněn a pozůstatky zaretušovány. Mezitím se v Továrně podávala snídaně šampionů. Koláčky se slivovicí.

Již od rána milí pili u pily, opilí nebyli ani neblili.

Svědkyně obhlíží terén a chystá se zapráskat bičem, aby se mohlo začít.
Má ho v kabelce.

Pokud máte v úmyslu někoho rozesmát (či v případě starší generace zmást a nechat hledat, kde je co směšného) a následně rozbrečet, vykašlete se na ohrané svatební songy, pusťte si znělku svého oblíbeného anime a následně vohulte úvodní fanfáru z Červeného trpaslíka a na něj navazující Edit Piaf na plný tovární kule. Dechberoucí. Hlavně pro dechaře (wink wink).

Takto se ze mě stala paní Pesanová. Plánovala jsem, že se políbíme jako dvě kamarádky, ať to není trapné. Tento plán byl první, který Pesan ignoroval ve stavu manželském. A dobře učinil. Po všech formalitách a gratulacích (z nichž se v mém případě drtivá většina beztak netýkala toho, že jsem se právě vdala, nýbrž toho, jak vypadám, protože do té doby mě mnozí vídali jen ve vytahané mikině a montérkách), jsme se vydali výtahem na hostinu. 

Řidič výtahu všem poctivě nabízel denní tisk, teplé nápoje i omamné kuřivo.
A nezapomněl je seřvat za hnědý podšálky.

Který jsme šlohli my.

Svědek se vytáhl a kromě toho, že si nevzal holiny, ale své nejlepší volejbalové boty a dokonce i kvádro, připravil si také legendární mnohastránkový Projev (jehož tvorba mu pravděpodobně ubrala několik let života), v němž se několikrát ztratil, částečně ho zmačkal a zahodil, až se nakonec nějak dobral ku konci, přehlušen hlasitým kručením útrob všech svatebčanů. Ale každá voda steče dolů a nakonec dojde na svíčkovou. A na dort od metrostavové Cukrářky. 

Po obědě nastalo focení.

Užili si ho i někteří hosté. Najednou totiž přijel jakýsi pán v autě. V krásném autě. V takovémhle autě. Prohlásil, že jde na návštěvu za panem Továrníkem a zmizel v útrobách Továrny. Opuštěnou rekvizitu jsme využili nejen my s Pesanem, ale i kamarádky Tanečnice. Jak jsem po svatbě zjistila, použily stejným způsobem i Továrníkovu sbírku starých motorek, z čehož mě málem kleplo, protože jsem z Továrníkových výkladů věděla, jakou mají ty mašiny zhruba cenu a do jaké míry jsou opravitelné či nahraditelné.

Já jsem během focení v klidu dopila svačinu. Bylo jí zapotřebí.

Svatební lodičky jsem totiž pořídila u orientálního stánku v podchodu brněnského hlavního nádraží. Tato obuv byla pravděpodobně vyrobena k ochromení západní civilizace. A dařilo se. Cit do levého palce u nohy se mi vrátil až o půl roku později.

Pan fotograf toužil fotit nás v přírodě a tak jsme vylezli na kopec nad Továrnu.

A do blízkého lesíka.

A k rybníku. 

Nakonec se mi ho podařilo přesvědčit, že Továrna je taky celkem fotogenická.

Zapíchlá v podlaze.

"A teď oba udělejte holubičku!"
"Já ti zabručím až slezu."

Po focení začala má oblíbená činnost - tanec. Tančilo se v hojném počtu. Tančilo se skoro pořád. Tančilo se vše, od letkisu po lambádu. Tančil dokonce i Svědek. V pět ráno. Mám videodokumentaci a bojím se ji použít. Já tančila se všemi, kteří neprchli.

Pesanova taneční hladinka naštěstí nekolísala, takže nebožáků nebylo tolik.

Nevěstě se tanec neodmítá. Ale lze ji popadnout za slovo.
Další z momentů, u kterých si naprosto nevzpomínám, že by se odehrály.

Zároveň byla nachystaná žranice, z které jsem uzobla asi dvě sousta. Během týdenních příprav totiž můj žaludek naznal, že vzhledem k neustále se snižující frekvenci dodávek potravy ho nejspíš nějaký čas nebude potřeba a vzal si pár dní volna. Jakmile se rozkřiklo, že je přítomen i tatarák, parket osiřel. Naštěstí ne nadlouho, protože tataráku bylo jen kilo, které hosté spásli během deseti minut.

Kromě tance jsme byli také připravováni do života manželského. Každý z nás vyfasoval dvě batolata a měl je přepravit na konec sálu a zpět. Přestože jsem měla k dispozici nezdravé dětské pochutiny veselých barev a ženich musel napřed jednu ze svých ratolestí přebalit (schválně nenapíšu kterou), musím říct, že byl daleko úspěšnější a děti ho poslouchaly mnohem víc. Alespoň to v kočárku. Takže jsem dopěla k názoru, že dokud budou naši potomci v kočáře, bude se jim věnovat on. A pak půjdou na intr.

Já jsem totiž coby matka totálně pohořela. Nepomáhaly úplatky bonbónama, zvýšený hlas ani tělesné tresty. V momentě, kdy jsem začala zvažovat kojení, mi však Pesan nečekaně přispěchal na pomoc a společnými silami jsme ty bastardy dopravili bez poškození zpět. Velmi jsem se při této akci nasmála. A Vesmír to viděl. Už se nesměju.

Kromě zaučování do role mateřské přišel i "pan profefor". Harmonikářka si dala záležet a "ftudenty" nešetřila. Odměnou nám byly japonské artefakty a pochutiny. 

Mezi akcemi jednotlivých spřátelených skupinek vytahovala Svědkyně z rukávu různé vychytávky. Například židlovanou, při níž museli účastníci před usednutím mít v ruce požadovanou věc. Od sklenky vína, přes náušnici, opasek až po finální kondom (nepamatuju si sice, kdo zvítězil, zato si pamatuju, od kterého z hostů si vítěz zmíněnou relikvii vypůjčil, aby vyhrál). Kdo neuspěl, nejenže šel z kola ven, ale navíc dostal obálku. Bylo jich dvanáct, na každý měsíc jedna. A v každé byl úkol pozvat nás na nějakou akci. V létě na koupák nebo grilovačku, na podzim do sklípku, v zimě na tržní svařák. Takže vážení účastníci, zalovte v paměti, vzpomeňte si, kam jste nás nepozvali a zjednejte nápravu. Víme o vás. A nejsme jediní, kdo to ví (významný pohled). Proběhlo plno dalších her ze Svědčinina rukávu, jiní o nás dokonce napsali a přednesli oslavnou báseň, kterou jsme doma umístili na čestné místo na dně krabice se svatebními pozůstatky o které doufáme, že ji nebudeme muset nikdy otevřít.

Letí kytka, bude bitka.

Na tomto místě mohla být fotka vystoupení Tanečnic ve svůdných oděvech, kterak předvádí sexy dance s kravatou a kloboukem. Ale není. Tanečnice se domluvily se Svědkyní, že hosty překvapí a uvede vystoupení tím, že v sále zhasne. Najednou tedy zhaslo světlo. Jenže v celé Továrně. O několik minut dřív než byly Tanečnice připravené. Pesanovi kumpáni se totiž rozhodli pohoupat se venku na továrním jeřábu a Svědek svými akrobatickými kousky vyhodil hlavní jistič. Naštěstí byl pan Továrník přítomen a jistič umístěný venku na sloupu, kde bychom ho sami v životě nenašli, nahodil. Po této akci sice pánové vystoupení shlédli včetně mohutných ovací, dokumentaci však nepořídil nikdo. A pořídil-li, nepodělil se. Můžete se podívat akorát na červnovou zkoušku.

Po půlnoci se hosté začali vytrácet, kolem čtvrté se v lihovém oparu odporoučel o patro níž do naší Komnaty Pesan, a nakonec jsme zbyli v sále čtyři. Já, Kněžna, Harmonikářka a Svědek. Shodli jsme se, že už je hodně pozdě. Tak jsme otočili volume na maximum. V rámci preventivních opatření jsme při tanci pojídali chleba se sádlem. Následovaly crashtesty dětských odrážedel. Kněžna dělal takové věci s mým svatebním deštníkem, že jsem všeho nechala a běžela jsem pro nové baterky do foťáku. Když jsem se vrátila, stál deštník v koutě a Kněžna obdivoval strukturu omítky mezi okny. Tušíte správně, během té minuty ho stihl rozflákat. 

A za trest tady teď bude viset.

Mezitím se Svědek snažil co mohl, aby dostal Harmonikářku. Nakonec z ní vydoloval aspoň polibek. Mám videodokumentaci. Založenou pod V - vydírání. V šest ráno jsme usoudili, že už to asi lepší nebude a zabalili jsme to. Zamkla jsem Továrnu a padla do Komnaty na svého chotě. Okenní tabulky se roztřásly. Podlaha začala vibrovat. Plakát se odlepil a spadl. Ale mé tělo bylo po týdnu tahání krámů a běhání po schodech připraveno na náročný fyzický výkon a tak se mi podařilo za hojného pocení, hekání a funění dosáhnout cíle. Otočit Pesana na bok, aby přestal chrápat. 

"Máš mít něco starého."
"Mám Pesana."
"Na sobě."
"Budu mít Pesana."
"Při obřadu."
"Got it."

V deset hodin jsme vstali. Teda nevstali. Okenní tabulky se roztřásly, podlaha začala vibrovat a tak dál. Pak jsme vstali. Odemkli jsme Továrnu a ohřáli Česnečku, kterou nám tam nechali z cateringu. Nechali jsme si připravit třicet porcí. A dobře tak, protože se můj žaludek vrátil z dovolené a s hrůzou zjistil, že během jeho nepřítomnosti téměř všechny dobroty zmizely. O této polévce se mi občas zdává. Přidala jsem si pětkrát. A pak ještě sedmnáckrát v průběhu dne. Mezitím dorazili někteří přeživší hosté, posnídali s námi a buď odfrčeli v dál, nebo se starali o zábavu. Kromě jízdy na vozíku, sklidila veliký úspěch hra Dej-si-na-držku-při-pokusu-o-výskok-s-dotekem-stropu-za-pomoci-živé-podpěry. 

Svědkové ničí majetek a vybavení. Poškrábali parkety!

Najednou mi vypadly oči z důlků a myokard z rytmu. V sále se zjevil Velbloud, čímž na krátký okamžik odeslal mou radost z proběhlé akce do prdele a ještě dál. Ale povedlo se mi nahodit úsměv, nastartovat nadšení pro Továrnu, nechat se od něj povozit na vozíku a provést ho Továrnou. Když odešel, pustila jsem Dej mi srnce kus a protančila se s Pesanem zpátky do přítomnosti a veselí.

Borec na konec.
Svědek posiluje s bójkou, kterou od losangeleského pobřeží dopravil do Továrny továrníkův známý, jakýsi Karlos.

V šest večer jsme začali uklízet. V deset byl sál komplet prázdný. Bylo po mařčině veselce a Architekt mohl začít plánovat další ze svých nechutností spáchaných v našem obydlí.