Nářek mateřský

Na podzim 2015 přibyl našemu městu významný předplatitel odpadových služeb. K mateřství jsem od začátku přistupovala s úsměvem. Kdo všechno mi do něj v průběhu šlápl se můžete dočíst v následujících řádcích.

Změnil se provoz domácnosti a naše 2+1, v němž nebyl průchozí pouze záchod a kumbál, rázem přestalo stačit našim potřebám. Pupík rostl a sílil nejen jeho hlas, ale i tělesná konstituce. Z nehybného řvoucího balíku se po čase stal řvoucí balík přesunující se fotonovou rychlostí trénujíc jemnou motoriku na všech tlačítkách a ovládacích panelech v dosahu. Kolo izolepy se stalo nedílnou součástí přebalovací tašky.

 

Naše spotřebiče tedy dostaly nový háv v podobě odřezaných vršků z lékovek s bezpečnostním uzávěrem, které zdobily kritická tlačítka. Zárubně mezi obývákem, v němž Pesan spával po noční, a dětským pokojíkem byly obity háčky, na které se pomocí kroužků na klíče připevňovalo prostěradlo, jež zakrývalo celé dveře, takže nebylo možné se věšet na neuzamykatelnou kliku, zato bylo možné nadále házet kostky a jiné tupé či ostré předměty tímto směrem, aniž vznikl hluk. 

Zde je namístě zmínit fakt, že Pupík je obdařen buď jakousi neurovývojovou poruchou nebo abnormálně vysírací povahou, případně kombinací obojího. Nebylo možné se s ním dorozumět. Nicméně se to začalo projevovat až v době, kdy mu v kopání do mé osoby začal pomáhat zevnitř Střelec. Jelikož v tu dobu bylo Pupíkovi lehce přes rok a půl a kojení se stalo kvůli těhotenství totálně nesnesitelným, odstřihla jsem ho od zdroje. Většinu prvních tří nocí jsem ho pak držela v natažených rukách jako čerstvě chycenou lišku, aby mě nepokopal, nepodrápal a nepokousal víc než málo. První tři měsíce byl neodložitelný. Respektive odložitelný za cenu ztráty sluchu. Když bylo po jeho, řehtal se. Když nebylo po jeho, řval a kousal. Dlouho a hojně. Neopakoval, nenapodoboval. Nechtěl dělat skoro nic. Bylo a je mu u zadku, co si kdo myslí. Což je sice vlastnost, kterou obdivuju, ovšem pokud to nezahrnuje mě, coby rodiče a činnosti denního civilizovaného života. Mé snahy zapojit ho do běhu domácnosti a nějak fungovat troskotaly od samého prvopočátku jedna za druhou. Profi sabotáž.

Vyškolil minimálně jednoho pána v tom, že srát se do cizích záležitostí ohledně výchovy, lze pouze na vlastní nebezpečí. To jsem tak jednoho krásného letního dne zavítala s Pupíkem do hračkářství, abych mu pořídila hit onoho léta, plastovou zavařovačku s lupou na sběr a pozorování hmyzu, protože lepší udušená beruška v pixle, než živej křižák v kapse. Zakoupili jsme, leč fronta u pokladny dala Pupíkovi prostor k objevení dalších must have předmětů. K jeho velkému (a hlasitému) zklamání je jeho lakotná matka nemínila pořizovat a po zaplacení ho pouze vyvlekla na ulici, kde ho vřeštícího nechala válet, aby vyplakal své hoře. Nic jiného se dělat nedalo, veškeré konejšení končívalo kousáním a kopáním, kterého měl Střelec v břiše už plné dásně a oplácel ho chucknorrisovsky. Jak tam tak drahý Pupík vřískal, šel okolo pán středního věku. Překročiv Pupíka utrousil k němu, že když takhle vyvádí, tak si ho odvede domů. Načež Pupík zavětřil příležitost přesídlit někam, kde mu rozumí, vstal, utřel nos do rukávu, chytil pána za ruku a že teda jde za lepším. Lakotná matka zůstala stát a škodolibě sledovala hrůzu narůstající v pánových očích, když se popáté ohlédl. Vzdal to po dvaceti metrech, zbaběle prohlásil, že musí do práce a instruoval Pupíka, že má poslouchat maminku. Ten se vrátil očividně zklamán a hodlal pokračovat v srdcervoucí scéně, ale naštěstí jeho jepičí pozornost upoutala zmíněná pixla na hmyz a jal se lovit ploštice na nejbližší zdi. 

Nemluvil. Vydával různé zvuky, z nichž slovo připomínalo asi pět výrazů. Například "bapa" byl buď chleba, bota, bagr, balon nebo banán. "A" znamenalo pití, ven, já, ty a dalších několik věcí. Bylo nutné se naučit tento cizí jazyk, abychom rozuměli alespoň něčemu a snížili množství řevu. Naštěstí to znamenalo pouze padesátku "slovíček", víc ani prd. Znal kdeco včetně všech barev, ale vyslovit nebo jakkoliv pojmenovat neuměl ani jednu. Kdesi jsem se dočetla, že na podporu dozrávání mozku je vhodné podporovat motoriku. 

Na hřištích hrozila újma ostatním uživatelům prolézaček, zaměřila jsem se tedy na vybavení domácnosti prvky podporujícími rozvoj hrubé motoriky. Můj vnitřní Architekt objevil na internetu nádherné designové skluzavky, prolézačky a houpačky. Jenže ho zahlédl můj vnitřní Lakomec a nakouknuv mu přes rameno na ceny, vrazil mu do ruky rozpočet, na kterém se skvěla jedna velká nula, a zmíněné kolo izolepy. Co už, rezignoval Architekt, dal se do práce a stvořil z panelů mé diplomové práce dětský tunel, který Pupík šmahem změnil z bezpečného útočiště na dětskou boulder stěnu. 

O rok později si akci zopakovali, neb Pupík stále nemluvil, a vznikla velmi odolná skládací skluzavka.

Jelikož hladiny hluku v tomto období dosahovaly závratných výšin, zamyslela jsem se nad dispozicí bytu. Zjistila jsem, že by bylo velmi jednoduché z 2+1 udělat 3+kk. Stačilo by přesunout linku do obýváku, kde je stejně slyšet práskání venkovních dveří a pískání domovního zvonku, takže jiný než společenský prostor tu stejně nepřicházel v úvahu. Nicméně zde byl háček v podobě odvedení odpadů. Viděli ho tam všichni kromě mě. Stačilo se prokopnout dolů do sklepa pod námi, kde byla na podlaze zámková dlažba, kus rozebrat a napojit se přímo do zde vedoucí ležaté kanalizace. Pozvaný vodař na to hleděl skepticky a prohlásil, že to musím mít domluvené s SVJ, což měl pravdu. I šla jsem to prokonzultovat se sousedem Plešounem, který byl členem výboru vlastníků. "Nó, to sis měla říct při domovní rekonstrukci. Pod váma jsou hurdisky a novej sádrošovej podhled s vatou. My ve  třetím patře si tohle taky nemůžeme udělat. Nech si nakreslit projekt a my se na to pak podíváme a řekneme ti." Jak a na čem je zavěšený podhled s izolací mi odmítl sdělit, že si nepamatuje. Vzpomněla jsem si na veselohru s vatou a sádrošem, pomyslela si cosi o tunelu a vzdala to. Asi na půl roku. 

Raději jsem se věnovala prohlubování svého lesanství v podobě studia respektující výchovy, přirozeného porodu a non toxických zásad. Nutno dodat, že se střídavým úspěchem. Výroba health-and-nature-friendly drogerie skončila na dolním konci seznamu, hned za "naučit se Japonsky". Upřednostnila jsem záchranu svého duševního zdraví před záchranou planety. Respektující výchova u nás narazila na nejen komunikační bariéru. Pouze v jediné publikaci na konci v jakémsi komentáři autora byl zmíněn fakt, že ji lze dobře uplatňovat pouze u dětí, které mají alespoň náznak empatie. Což Pupík nesplňoval, splňovat nechtěl a odmítal jakékoliv pokusy o zcivilizování své osoby (mám hranice tolerance velmi velmi široké, stačilo by mi, kdyby byl ochotný bez řevu a útěků cokoliv sníst, vypít, nechat se zbavit odpadního materiálu, spát v kuse víc než dvě hodiny a nezdrhat při první příležitosti za kopečky, příjemným bonusem by pro mě byla ochota nechat se obléknout). 

Snažila jsem se ho připravit na příchod sourozence, ale již připraven byl.
Připravil si plastovou baseballku.

Se Střelcem v břiše nebylo jednoduché stíhat Pupíka mizícího za horizontem. Věřila mi to jen gynekoložka, která se pídila po důvodu deseti modřin na mých pažích. Když se dozvěděla, že jsou to kousance od jedenapůlletého děcka, jediné na co se zmohla bylo, že "tamta nahoře ale vypadá jako srdíčko." Mnohokrát jsem si teskně vzpomněla na léto s Pupíkem v břiše, kdy se mě všichni soucitně vyptávali, kterak zvládám ta horka a já jim s úsměvem vykládala, že jsem od rána do večera v klimatizovaném kanclu a o vedrech nic nevím a nepůsobí to na mě. Teď to nezajímalo nikoho, pouze jeden revizor se omluvil, když v pětatřiceti stupních vypisoval upocené matce, vlekoucí břicho, kočár a Pupíka, pokutu za to, že nechtěla Pesana budit po noční a hledat u něj Pupíkovu šalinkartu (kterou pak šla zaplatit ona a nikoliv Pesan, protože práce, a ejhle, zrovna byl začátek září a z dopravního podniku fronta až k šulinovi). 

Zásadními výchovnými zákroky je nastavování hranic a důslednost. Neoplývala jsem ani jedním, v mládí mě učili neodporovat a teď mi to zatraceně stěžovalo bytí. Krom jiného.

Když vám před oknem zboří přízemní chaloupku a místo ní postaví megazrůdu, která zabrání prosincovému slunku v zimě přitápět vaši energeticky chabou domácnost, není to veselé.

V těhotenství se k mému utrpení přidal i ucpaný nos, dvouměsíční závislost na Mucosolvanu, který jsem nakonec ze dne na den zahodila a raději každou noc několik hodin čekala, až budu moct dýchat. 

Všichni se snažili jak mohli, aby mi těhotenství zpříjemnili.

Podstatně líp se mi vedlo při plánování přirozenějšího porodu, než byl ten první, který sice nebyl nijak katastrofický, ale proč se spokojit s hnědým umakartem, když víte, že máte nárok na ručně opracované dřevo. P.T. čtenáři prominou, nevyznám se v autech, vínech, jídle ani jiných značkových produktech, na kterých by bylo možno demonstrovat propastný rozdíl. Nechala jsem na sebe minimálně půl roku působit facebookovou skupinu, která se až fanaticky zabývá prosazováním práv rodiček a dětí ve špitálech. Kupodivu mi tato záležitost pomohla i ve výchovném bodě, kdy jsem se prakticky učila ve vlastní rodině postavit se za sebe a své potřeby. S různými stupni úspěchu. Kupříkladu Pesanovo spaní po noční v kuchyni jsem byla schopná přesunout do obýváku až když bylo potřeba připravovat Pupíkovi externí krmi. Do té doby jsem v ty dny žila na jogurtech, kterých byla vždy plná lednice a pro které stačilo potichu otevřít dveře lednice, vzít a jít.

Vyzbrojena potřebnými informacemi, oslovila jsem soukromou porodní asistentku a posléze i dulu, protože asistentka působila na schůzkách dost nekonzistentně a na druhé schůzce měla problém skoro se vším, zatímco na první a třetí nikoliv. Nicméně to byla jediná asistentka, se kterou v té době bylo možné oficiálně rodit v Brněnských porodnicích (Vyškov, který je v tomto směru daleko pokrokovější, jsem zavrhla hned, porod v autě na dálnici v listopadu jsem si chtěla odpustit). Jelikož prohlásila, že někdy to jde tak rychle, že se porodí doma a pak se teprve odjede, chňapla jsem po ní, protože předvídala rychlost větší než s Pupíkem. Dulu jsem zkontaktovala proto, aby tam byl někdo opravdu na mé straně minimálně jako svědek (a aby připomněla Pesanovi, co by tentokrát mohl jako správná opora udělat navíc - například pořídit jakoukoliv nerozmazanou fotografii novorozence). Bylo potřeba ještě obejít aspoň tři sousedky a domluvit se s nimi na případném nočním hlídání Pupíka, kdyby se Střelec rozhodl do toho praštit v noci. Pesan si zas domluvil v práci kohosi, kdo mu bude brát telefon, když bude zrovna zalezlej v atombordelu v kobce.

Týden před deadlinem jsem ukecala Třetí lepou děvu, aby nám přestavbu bytu nějak navrhla, nakreslila projekt a zrealizovala. Slovo dalo slovo a mohla jsem si v klidu oddechnout a těšit se na dalšího ďábla do party a studii bytu. Včelka mě opět nafotila s pupkem v náručí a Pupíkem za krkem. Jelikož v tu dobu sama oplývala malým dítětem, dostaly se ke mě fotky s ročním zpožděním, ale naštěstí jsme s Pesanem byli ten podzim pozváni na svatbu a tak jsem se do té doby mohla chlubit, krom zážitku v podobě tančícího skokana Romana bez trička, i mázlou fotkou. 

V ten samý čas z porodní asistentky vylezlo, že je z Rousínova. Což znamenalo, že buď bude mít službu v porodnici a setkáme se až tam, takže předcházející domácí péče zbyde na Pesana s dulou, nebo službu mít nebude a pojede k nám domů přes celé Brno a půl přilehlého okolí. 

Ó jak jsem se těšila. 

Až to budu mít za sebou.

Obligátní zmínku o souboji s časem vynechám, protože sice nastal, ale tentokrát jsme to projeli na plné čáře. Jak, kterak a kdo za to mohl, se dovíte příště.

Nářek porodní

Koncem září 2015 v šest večer praskla voda. Nejednalo se o stavebně-reklamační záležitost. Nastávající událost se do našeho příběhu zapsala touto památnou prvotní myšlenkou: "To je v prdeli." Odpočatá jak ministr průmyslu, s kondicí aktuálního, nejedna chmura prolétla hlavou mou. Vyhlídka celonočního rození nebyla příliš lákavá. Vytanuly mi na mysli zážitky jedné kamarádky, jejíž synek taky nejdřív zatáhl za špunt, načež si to rozmyslel a nic se nedělo. Porod pak vyvolávali, což nebývá záležitost kdovíjak příjemná a bezbolestná. Telefonicky jsem se dotázala porodního personálu, kdy je nutné dorazit. Dali mi dvě hodiny času a tak jsem opět ulehla a promluvila Projektovi do svědomí. 

Oslovila jsem ho s pravdivou výhrůžkou, že pokud s tím nepohne a nespustí nějaký kontrakce nebo tak něco, bude to pro něj později mnohem horší než když to rozjede sám. Nechal si poradit a do půl hodiny se mi začalo pravidelně svírat břicho. Dobalila jsem svůj půltunový porodní raneček, načež jsem oznámila Pesanovi, že Projekt se začíná realizovat. Prohlásil, že času dost, neb cesta přece trvá pár minut a u Lužánek se parkuje relativně dobře. To mi přišlo podezřelé, následovalo tedy dohadování se, kam vlastně pojedeme. Nakonec se mi podařilo mu vysvětlit, že místo, kam mě chtěl odvézt není Obilňák, ale Náměstí 28. října, kde se stoprocentně žádná alespoň trochu oficiální porodnice nenalézá.

Zatímco hledal na mapě, kdeže se ta porodnice teda nachází, brnkla jsem ségře, která slíbila být přítomna u zrození svého prvního synovce. Zpanikařila daleko víc než Pesan, protože zrovna byla v práci dvě stě kiláků daleko. Prohlásila, že netuší, jestli to stihne, ale půjčí si mámino rychlé auto. A jelikož od božího kuropění píchala slepice pracovala, bylo jasné, že sebou vezme i mámu, která si takovou událost nenechá ujít a bude se s ní střídat v řízení. Vyrazily. Vyjeli jsme také. Pesan mě vysadil i s porodním zavazadlem u porodnice a zatímco v okruhu pěti kilometrů hledal parkovací flek, snažila jsem se vzpomenout si, kde a jak pracuje, jaké má rodné číslo a vůbec jsem si užívala kvíz, kterým krátí pracovníci porodního oddělení rodícím ženám tu neskutečnou nudu mezi kontrakcemi. 

Jakmile dorazil, šli jsme do porodního pokoje, protože Projekt si vzal má slova k srdci a rozjel to svižně. Nebýt hnusného pitevního světla a vyrušování v podobě kontrol otevřenosti porodní brány, snad bych porodila do dvou hodin. Takto měly ségra s mámou aspoň malou naději, že to stihnou. Zalezla jsem do sprchy, pustila teplou vodu na pupek a nechala Pesana, aby mi zpoza dveří masíroval záda. Kontroly stihly proběhnout jen dvě, takže konverzace se ségrou a mámou vypadala zhruba takto:

20:00 - příchod

Já: "3 cm"

Máma: "Hradec Králové"

21:00

Já: "4-5 cm"

Ségra: "Vysoké Mýto"

21:40

Já: "6-7cm"

Máma: "Svitavy"

22:45

Ségra: "Jsme před porodnicí."

Pesan: "Projekt byl právě zrealizován a stal se Pupíkem."

Nezbývalo jim než počkat, až zrealizuju i Pupíkův výživový batůžek a až paní doktorka Píča dokoná své dílo zkázy na mém lehce pochroumaném babyexitu. Pupík údajně hodlal vplout do života v pozici supermana (myslím, že spíš chtěl nafackovat pracce, která mu pomáhala na svět) a na poslední chvíli zkoušel nacpat ruku vedle hlavy v kritickém místě, čímž poněkud zvětšil obvod prostupujícího tělesa. Vyšívání bolelo daleko stokrát víc než tvorba zranění. Prý ještě jeden steh na krásu. Na mé námitky, že už bych už radši měla pokoj než krásu, se panidoktorka jen pohrdavě zasmála a zaštupovala mě tak, že následující dva roky se ze sexu stalo peklo. 

Později jsem si na to postěžovala na internetu a dozvěděla jsem se, že to není až tak vzácná praxe a že se toto děje pod názvem "Steh pro taťku". Překvapilo mě, že gynekologičtí doktoři neznají anatomii ani psychologii a myslí si, že pokud na konci stáhnou něco, co je uvolněné a neposilované, bude to mít pro muže nějaký efekt. Nemluvě o tom, že při takovém zákroku je téměř jisté, že to přešvihnou, a tím pádem muže buď odstřihnou od sexu úplně, protože za tu bolest to opravdu nestojí, nebo způsobí ženě vcelku slušné psychické problémy, pokud se to rozhodne snášet "kvůli taťkovi". Ani jedna situace k rodinné pohodě nepřispívá. Kdo by si chtěl o tomto tématu počíst v angličtině, může tady. 

Mezitím se Pupík nechal nahrubo otřít (jelikož jeho první akcí v novém prostředí bylo krom udiveného pohledu a modlitebního sepnutí rukou především nasdílení veškerého obsahu svých střev), zvážit, podepsat a vůbec procházel zbytečnými úkony bez přidané hodnoty. Když bylo vše dokonáno, mohla do pokoje vpadnout ségra v závěsu s mámou, aby se pokochaly, zaslzely a nacvakaly bambilion nepoužitelných fotek, načež se vydaly na cestu zpět (efektivita není v naší rodině silnou stránkou). Pak už jsme si s Pesanem užívali našeho skvosta o samotě.

Po dvou hodinách naši novorodičovskou idylu ukončila sestra z novorozeneckého, která vrazila do pokoje aniž se představila, zapráskala vousama, štítivě uchopila Pupíka do dvou prstů a přivítala ho na světě slovy: "No ty vypadáš, jednu nohu, hnědou, druhou fialovou, to tě budu muset vykoupat..." a s kyselým ksichtem ho odnesla s tím, že mi ho za dvě hodiny donese na kojení. Kdyby před porodem nenastoupil můj vnitřní Lakomec a neoznačil kvalifikovaný doprovod k porodu v podobě duly nebo soukromé porodní asistentky za zbytečnou investici, mohla první noc vypadat úplně jinak a ušeřila bych si balík výčitek a poporodních traumat. Takto se ani jeden z nás nezmohl na odpor (Pesan: "Sem byl unavenej, víš, jak to bylo vyčerpávající?") a tak mi nezbývá než si myslet, že Pupík hned po zmíněné koupeli a injekci káčka rychle usnul a neřval tam. 

Já jsem sebou málem sekla už při odchodu z místnosti, odvezli mě tedy na šestinedělní pokoj vleže. Jelikož se mi pořád motala hlava a neměla jsem pochvalný bodík za úspěšné čůrání po porodu, byla jsem instruovaná, že až budu chtít na záchod, ať zazvoním. Na zazvonění mi sestra donesla mísu a aby mi napomohla (a pro větší soukromí v rámci třílůžkového pokoje bez paravánu) pustila vodu v umyvadle. Musím říct, že čůrání za takových podmínek není úplně einfach a není se tedy co divit, že můj močový měchýř se choulil v rohu chráníc svůj obsah všemi dostupnými prostředky před vyloučením. Sestra tedy popadla mísu a nechala mě vyzkoušet, jestli bych na ten záchod přecejen nedošla po svých. Zvládla jsem celé dva metry. Pak už jsem jen slyšela, jak mě někdo volá příjmením, a přemýšlela, jak je možné, že mě budí z narkózy, když jsem porodila normálně. Po této události mě sestra naložila na vozík a na wecko mě odvezla, přesadila a čekala netrpělivě podupávaje před kabinkou. Takové podmínky už se zdály mému měchýřku snesitelné a tak jsem dostala pochvalu a své dítě za odměnu.

Kyselá pani dodržela svůj slib a jakmile se Pupík probudil, donesla mi ho na kojení. Její instruktážní kojící hmat považuju za druhý akt porodnického násilí na svém těle. Tohle kdyby udělala dnes, měla by na krku žalobu a otisk mýho snubáku. 

Měla jsem štěstí, že se Pupík rozhodl narodit se před víkendem následovaným státním svátkem, nekonaly se totiž žádné velké vizity. Už tak frčelo pověstné podávání dveří - na každou matku a každé dítě v místnosti se musela podívat jiná parta felčarů v jiný čas, do toho uklízečka, jídlonoška, matrikářka, fotograf a jiné důležité persóny zajišťující spánkovou deprivaci. Až čtvrtý den, kdy už jsem byla v podstatě propuštěná a čekala na lékařské zprávy a Pesana s autem, mě přišla upozornit sestra, že bude velká vizita. Po chvíli se v místnosti zjevilo asi deset lidí, primář chvíli brejlil do papírů, načež se mě zeptal, co se narodilo, pogratuloval mi a šel i s delegací od válu.

Pesan pro nás přijel s neveselým obličejem. Příprav před porodem se z jeho strany opět ujal pan Serunato, takže dorazil s tím, že pásy v našem miniautě jsou tak krátké, že není možné jimi upoutat poděděnou dětskou autosedačku. Nezbývalo, než ji zapřít o přední sedadlo a modlit se za bezproblémový návrat do zabordeleného hnízda. Modlitby byly vyslyšeny a tak začala moje šestinedělní dieta.

Rekonstrukce s Projektem

Na podzim 2014 byla vyčerpána moje plánovací kapacita. Stejně jako náš finanční raneček, do kterého sice svatební hosté přihodili nejednu korunu, na cestu dvou osob do země vycházejícího slunce to však bylo krutě málo. Nechat za těchto podmínek plánování dálnovýchodových líbánek na Pesanovi by znamenalo strávit za nemalý peníz tři dny v Akihabaře, divit se, že skoro nikdo neumí anglicky, pojíst suši z místního suproše, přespat na lavičce na nádraží a následně se divit, že to Japončíkům vadí. Jet na blind do Japonska pro mě není dobrodružství, ale vyhozený prachy. I vypravili jsme se někam, kde nelze nic zkazit ani když se rozhodnete den předem. Budapešťské krásy už jsem všechny viděla před rokem, takže bylo úplně jedno, že jsme většinu prodlouženého víkendu strávili v betli a semtam se prošli na gulášovku či koupel v teplé vodě. Fotky publikovatelné nejsou.

Vrátila jsem se odpočatá a s novým elánem. Stejně tak moje Biologická hodina, která rozjela novou kampaň s líbivým názvem "I s dětmi se dá přece cestovat," založenou na klamavé reklamě a nechutné marketingové strategii. Klofla na to mého vnitřního Architekta, který provedl analýzu vstupních dat, měření a propočty, načež zjistil, že zkoordinovat Pesanovu a moji mimopracovní dobu s dobu vhodnou k úspěšnému pokusu o nový Projekt nebude žádná prdel. Nicméně se mu povedlo dva potenciálně vhodné okamžiky vypočítat a zajistit účast všech dotčených orgánů. Víc nebylo potřeba, Projekt byl po druhém pokusu úspěšně započat.

Po zjištění této skutečnosti se Architekt rozhlédl po nedokončeném příbytku a uvědomiv si skutečnost, že wc ve stávajícím stavu k blití vyzývá nejen těhotné, sesul se v hysterickém záchvatu k zemi. Na pomoc mu přispěchal pan Serunato, takže jsme strávili poklidný advent, Vánoce i začátek nového roku. Až nejhodnotnější dar k mým třicátinám v podobě elektrorozvaděče s příslibem výměny dokopal Architekta zase k akci. Vzal si na paškál předsíň, záchod a komoru. Velkolepý plán obsahoval výměnu podlah na záchodě a v komoře, výměnu jističe včetně přilehlých drátů, navýšení počtu vypínačů předsíňového světla, umývátko na wc, instalaci sprchové stěny a nové umístění držáku sprchy do sprcháče, výmalbu a zrušení plynové trubky, jež byla součástí sádrokartonářského díla, které dva roky před tím tak pracně stvořil sádrokartonář. Architektův koordinační um nebyl v nejlepší kondici, leč svedlo se to na Projekta. 

Realizaci vody, odpadu, plynu, podlah v komoře a na wc a držáku sprchy naštěstí prováděla Fajnová firma, kterou mi dohodili z práce, takže s kvalitou, estetikou a úklidem nebyly problémy. Zejména držák na sprchu se jim povedl. Biologická hodina ho plně docenila až za několik let při druhém porodu, aktuálně nejvíc uchcávala z umývátka.

K realizaci výměny jističe a elektriky v předsíni jsme si přizvali rodinného elektrikáře, který s Pesanovou pomocí změnil hrůznou změť vypínačů, zapínačů a přepínačů (alias pojistkovou skříňku) v úhledná malá dvířka s popsanými páčkami. Také zbudoval další dva vypínače předsíňového světla, aby bylo možné procházet předsíní za svitu škaredého lustru po původní majitelce, který nešel sundat ani jemu. Po této akci bylo potřeba vše vymalovat, což znamenalo důkladnou přípravu.

A jak to tak v dobrých rodinách bývá, po výmalbě přichází na řadu podlaha. Po odstranění lidlových letáků se Architekt odhodlal udělat stavebně technický průzkum spodních vrstev. 

Nebudu se tu rozepisovat o tom, že lézt v pátém měsíci oknem až taková prča není, protože to za to stálo. Koncem května jsme měli hotovou další část bytu, Projekt se zdárně vyvíjel a tak jsem se mohli vrhnout do víru dvou červnových svatebních oslav a pořizování kýčovitých fotografií.

Kromě svatebního obžerství jsem také absolvovala předporodní kurz lesanského typu, který byl jako jediný přístupný, neb jsem se začala zajímat o Projektův deadline a záležitosti s tím spojené poněkud pozdě. Znalosti a taktiky lesanského porodu se mi nicméně hodily a ocenila jsem je všechny i při deadlinu o dva roky pozdějším. Po tomto intermezzu se opět přihasil Architekt a začal panikařit v důsledku čehož byl Pesan nucen vystěhovat poslední místnost, která dosud zůstala nedotčena - ložnici. 

Pesan vymaloval ložnici. Já jsem pouze vyměřila linku pod stropem, olepila a zakryla všechno, co nemělo být natřeno, a načala rohy a kouty, aby to stačilo jen vybarvit. Poskakování na štaflích s pupkem mě to tudíž moc neušetřilo, ale ušetřilo mi to hromadu času, který bych věnovala úklidu kdybych neprovedla žádnou přípravu. Poté jsem povolala šikovného kolegu z práce, kterému jsem na jaře v rámci oddechu od rozbombeného hajzlíku pomáhala na stavbě slaměného domku. Pomohl mi implantovat dveře mezi obývák a ložnici. Mé nadšení neznalo mezí. Vše bylo připraveno (komentář mého současného já: hahaHAHAHAHAAAA!). Začátkem září už bylo možné se konečně věnovat předmateřským radovánkám. Například pózování s pupkem, který mi Včelka neprozřetelně slíbila nafotit. I přijela jsem, Včelka mě naaranžovala do líbivé mateřské pózy, naštelovala aparát a pořídila bambilion snímků, které se lišily polohou končetin a hadrama. Zrovna jsem měnila polohu z "doblba zasněně hledící matky" na "do budoucnosti radostně hledící matku" a přehodila jsem pupek z jedné strany na druhou, když v tom...RUP! 

Praskla pode mnou postel. A jelikož to nebyla žádná laciná Ikea, ale kvalitní polský dovoz, vznikla i fotka vestoje. Výběr s bobulí. Ještě asi tři týdny jsem si užívala posledního nerušeného spánku v životě. První deadline, jak to tak bývá, jsem prošvihla. Druhý deadline vycházel ob den a tak jsem si v mezičase naplánovala nějaké vyřizování, ověřování podpisu na poště a výlet pěšky do nedalekého suproše. V šest večer jsem se konečně svalila do postele s pocitem dobře vykonané práce a myšlenkami na zasloužený odpočinek, když vtom...RUP!

Nikoho asi nepřekvapí mé ohrané tvrzení, že nastal souboj s časem. Leč nenastal pro nás (ač si to Pesan myslel), ale pro moji ségru, která slíbila být přítomna realizaci Projektu a v tom okamžení se nacházela dvě stě kiláků daleko.

Továrna na úžasno

Když jsem se rozloučila s létem 2014 i se svou svobodou, mohla jsem se opět vrhnout do víru stresu a deprese. V Továrně byl chaos. Naštěstí už tam nebyla špína a tak se mohlo začít zařizovat a dekorovat.

Pan Továrník mi nechal volnou ruku s tím, že můžu použít vše, co najdu v celé Továrně. Můj vnitřní Architekt si z toho neučůrnul blahem, ale regulérně se pochcal. Pánové tedy stěhovali dílenské stoly, lavice, palety, bedny, vozíky a další krámy. Když jsem projevila přání mít za "oltář" stůl, který pan Továrník vyrobil z jakéhosi soustruhu, prokleli mě všichni. Nacházel se totiž o patro níž než bylo potřeba. Naštěstí byla obě podlaží přístupná zvenku bezbariérově. Takže stačilo ten půltunový artefakt donést k autu a naložit, objet s ním továrnu, vjet skoro až dovnitř a vyložit ho. Jakmile ho za mnohonásobného funění usadili na mnou určené místo, všimla jsem si, že je zadkem dopředu a požádala je o otočení, aby byly vidět kliky. Měla jsem kliku, že jsem stála daleko. Ale nevěstě se nic neodmítá, takže zafuněli naposledy a oltář otočili. Byla jsem jediná, kdo měl pocit, že to za tu námahu stálo.

Všechno už v Továrně bylo. Stačilo to vzít a umístit.

Třetí víkend i následující dny se tedy nesly ve znamení dekorování a vymýšlení zbytečností. Když mě majitelka místního zahradnického obchůdku uviděla ve dveřích počtvrté, naskočily jí místo očí dolarové symboly. Vykoupila jsem totiž veškeré zásoby geotextilie na rok dopředu. Hodily se k zakrytí škaredých či obslužných částí. 

O dvě patra výš. Dveře v ose jsou od výtahu.
Z obřadní síně výtahem přímo ke stolu.

Naše oblíbené místní hudební těleso, v kterém hraje několik kamarádů a známých,
hrálo v den D na konkurenční svatbě. V takovém případě přicházel v úvahu ještě DJ,
ale nechtělo se mi dohadovat se, že Michal David, Maxim Turbulenc a Svařák tady nezazní
vůbec a Kabáti a Tři sestry až po půlnoci, tak jsme si hudbu pouštěli prostě sami.

Pro správné dramatické dávkování úžasu se začínalo ráno zde.

Tyto schody jsem vyšla či vyběhla zhruba pět tisíckrát.

Jakmile bylo vše škaredé zakryté, Architekt se pomátl a začal vymýšlet choreografii. Protože překvapení, vole. Ve zvažování jestli bude lepší zjevit se na schodech a důstojně sejít přes kapitánský můstek, nebo vyjet z podlahy výtahovou plošinou, mu pomohl fakt, že jsem se ve zmíněném výtahu při druhém cvičném pokusu zasekla na dobrých dvacet minut než pan Továrník opravil závadu. Že je celotovární rozhlas funkční, naštěstí Architekt zjistil až den po svatbě a tak byli hosté ušetřeni rádobyvtipných hlášek. Stejně tak chudák neměl čas vyrobit lístky do píchaček. So many puns unsed.
Pro úděsné prostoje, kdy se na svatbách nic neděje, jsme kromě prohlídky Továrny, komentované panem Továrníkem, nachystali pár frků k zabavení. Několik dní před svatbou jsem si z Brna kromě krabice Kokinových čokosolů dovezla také nebohou Včelku. Zaválela podruhé a co nevymyslel a nestihl Architekt, doplnila ona.

Dveře do minulosti čili trapné fotky z dětství.

Wall of shame.

Wall of fame.

Pachomij, Mamert, Asfalta,... tak se měli jmenovat naši nebozí potomci.
Jak je možné, že žádný ze svatebčanů tato krásná jména nevyužil, když už
bylo jasné, že jsme se jim na to vykašlali a jména jsou volná?

Architekt musel mít kancl i na svatbě. V pozadí geoška na pletivu.

Nejpublikovatelnější rada do manželství, kterou jsme dostali je tato: hmdfdms.

Pesan má pět přezdívek. V každé partě jinou. Všechny jsem
znala jen já. Hosté mohli tipovat, která to není. Zábava, což?
Vítězný vylosovaný papírek byl podepsán "Bůh." Můj
vydřený a těžce získaný podvazek tedy letěl pánubohu do oken.

"...if you want another kind of love, I´ll wear a mask for you..." Leonard Cohen
Tovární hračky jsou nadčasové.

Spaní, jídlo a další fyziologické potřeby šly poslední dny stranou. A pak nastal večer před svatbou. Okolo desáté přifrčela první moravská parta a obsadila oba hostinské pokoje i gauč u našich. Naštěstí jsme s Pesanem mohli vegetit u jeho babičky, takže jsem měla místo na spaní zajištěné. Kolem půlnoci jsem na Továrně ubytovala pětici sličných Tanečnic a lehce nadraného Kněžnu, který toužil po punkovém spaní. Vysvětlila jsem dámám, že je naprosto neškodný a poprosila je, aby ráno opečovaly a odekorovaly hosty. Hřbitovním kvítím.

A aby připravily pro Pesana svatební kravatu, kterou se Kněžna zavázal uvázat před tím, než vyrazil na obhlídku místních hostinců. Protože jediné, na co se Kněžnovy ruce po příchodu zmohly, byla dost chabá oprátka.

Tovární čurbex

Koncem srpna 2014 jsem stála před velkým úkolem. 

Asi takhle velkým.

Vyčistit a připravit obří tovární sál na svatební veselí, přilehlé tovární prostory na ubytování svatebních hostů přišedších zdaleka a tovární halu na obřad. Měla jsem na to tři víkendy a týden před svatbou. Čistého času 11 dní, kdy jsem tam mohla být osobně přítomná.

Obřadní síň

Podkrovní sál

Snídaňový salonek

Spaní s výhledem.

Spaní s postelí.

Ošetřovna alias naše svatební komnata před
úpravou. Všechno pryč, po celé ploše matrace,
na matracích peřiny, na peřinách muž a žena. 

A pro trochu romantiky na okno jediná svíčka
v celé Továrně a na stěnu obrázek.

První sobotu jsem se svým záměrem seznámila nejbližší rodinu a šli jsme do Továrny. Pesan ten víkend neměl volno, takže zůstal v Brně. V Továrně mě a mamku přivítal pan Továrník, se kterým jsem se několik dní před tím domluvila, že tam uspořádáme celou svatbu, ne jenom obřad. Dal nám k dispozici dva stavební vysavače, zvedací plošinku, paleťák a další nářadí a seznámil nás se svým plánem zavést do sálu vodu a vyrobit provizorní pánské wc v kumbálu pod sily. 
Vlezla jsem do kumbálu a spadla mi brada. Dírou v prknech o patnáct metrů níž. Těsně nad hlavou se v té místnosti tyčila tři obří sila, pod nohama se houpala prkna v centimetrových odstupech, mezi nimiž bylo vidět podlahu v přízemí. Silo se tady v kumbálu zužovalo a pokračovalo dolů trubkou otvorem v prknech (o dost širším, než bylo potřeba), podél které chtěl pan Továrník svést dolů hadice provizorního pánského pisoáru. Snažila jsem se zachovat klid, ale vnitřní Posera na mě ječel ať odtamtud okamžitě vypadnu, než se ten ohromný válec na mě zřítí nebo ať se aspoň něčeho pořádně chytím, než některé prohýbající se prkno praskne. Nastínila jsem možné negativní dopady (nejen obrazné) pro nestřízlivé svatebčany a domluvila se, že po dobu svatby bude kumbál uzamčen všemi možnými prostředky.

Foto z kumbálu jsem nejspíš na povel pana Posery smazala,
takže pro představu je tu pouze foto zespoda.

Pan Továrník nemrkl okem a vytasil se s návrhem dovést kanalizaci na chodbu za druhou stranou sálu a vybudovat tam wc splachovací, že tam stejně bude potřebovat stoupačky. Pan Posera mě téměř donutil mu zlíbat ruce. 
S velkým elánem jsme se s mámou pustily do úklidu. Nevlastní tata zatím zprovoznil v sále elektřinu a odstranil pletivo. Za celou sobotu jsme však nestihly ve dvou vyluxovat ani půlku obrovitého sálu a padla na nás deprese. Temná a hluboká. Takže jsem obvolala kamarády a kamarádky z okolí a vyhlásila SOS.V neděli se jich v Továrně vystřídalo asi osm, včetně tchyně, která nepadla do mdlob, ale přivedla si kamarádku a společně umyly všech sto dvacet osm okenních křídel v sále. Ostatní luxovali (vysáli jsme plnou popelnici prachu), umývali, zametali a odklízeli krámy. 

V neděli večer jsem odfrčela do Brna s depresí o dost menší. Vypadalo to už nadějněji. Tlačila mě ale lehká nejistota, jestli pan Továrník stihne vytvořit záchod poblíž sálu. Už při první brigádě se ukázalo, že nejbližší použitelné záchody jsou o dvě patra níž přes chodbu za několika rohy, takže mi neustále zvonil telefon a já běhala po Továrně a hledala úlevychtivé a provodušedší zbloudilce. Proto jsem pro jistotu objednala dvě minitoiky a umístila je do jiného kumbálu přístupného přímo ze sálu.

Strategické umístění zabraňující ožralům zkoumat strojovnu výtahu.
A hasičům ji uhasit v případě požáru.

Kamarád hospodský nám zapůjčil velkou prosklenou lednici, pan Továrník přihodil i svou malou ledničku, vyrobil do sálu ponk s dřezem, ke kterému přivedl teplou i studenou vodu a skutečně vytvořil na patře se sálem i splachovací wc za použití niky ve stěně a dveří od zrušeného výtahu.
Pan Továrník totiž umí máknout a v současné době (po šesti letech) je Továrna úplně jinde - velký sál má regulérní toalety, bar, stoly, židle a podium, v Továrně je stylové ubytování, nová kovaná vrata, spousta originálního kovového nábytku a dalších parádiček. Tehdy jsme pionýrsky pomohli roztočit kolo a vyzkoušet potenciál tohoto skvostu.
Kromě zázemí pro sál pracovali Továrník, jeho přítelkyně a přátelé i na natírání litinových sloupů, schodišťových zábradlí a na obnově továrního nápisu. Takže naše další brigádníky už vítalo heslo dne.

Jsme všichni šlechetní a důvěryhodní až na půdu.

Druhý víkend se taktéž nesl ve znamení úklidu a stěhování. Vystřídala se tam většina budoucích svatebčanů. Dámy si daly druhé kolo vysávání prachu, zametání a vytírání, pánové odklízeli těžké krámy, vyměňovali žárovky a instalovali pod mým odborným vedením nábytek. Když došla pánská práce, chopili se taktéž kbelíků a hadrů.
Stoly a židle k zapůjčení nám dohodila kamarádka Harmonikářka z jejich obecního kulturáku. Dovezl je pesanův Svědek svým traktorem stejně jako folie pro vystoupení Tanečnic a palety, na které jsem položila velké kusy sololitu a vytvořila plochy k sezení mimo stoly. 
Zjistila jsem, že vlastně nic neudělám, protože sotva jsem se do něčeho pustila, přihasil se někdo žádající práci, nářadí, nasměrování k záchodu či vodě, vysvětlení obsluhy výtahu a tak podobně. Nakonec jsem se na práci musela vykašlat a začala jen delegovat a koordinovat. Máma se zas zaměřila na zásobování brigošů jídlem a pitím, zapojila i babičku s dědou, kteří pekli housky ostošest. 
S obnovou nápisu pomáhal Továrníkovi pan Zlatník, který se nás neprozřetelně zeptal, jestli už máme zajištěné prsteny. Měli jsme samozřejmě zajištěné prd, takže jsme skočili po jeho nabídce, že nám je vyrobí. Když se dozvěděl náš šibeniční termín, tak poněkud znejistěl, ale slovo dodržel, odchytil nás v průběhu prací v Továrně, změřil nám ruce, vyslechl si náš lowcost rozpočet a kroužky nám vyrobil. 

Po druhém víkendu deprese takřka opadla, takže bylo možné rozloučit se se životem svobodného děvčete. Moje rozlučka se svobodou proběhla vlivem vnějších okolností v poněkud komorním duchu pouze se Třemi lepými děvami, ale na intenzitě zážitku to nikterak neubralo. Mám pocit, že spíš naopak. Včelka zaválela poprvé. 

Netušíc, co mě čeká, následovala jsem stručnou instrukci a dostavila se do Včelčina obydlí. Po počátečním tlachání naší šprťácké čtyřky z první řady se ozval zvonek. Nevstoupil však striptér, nýbrž slečna Maskérka. Za půl hodiny ze mě pomocí nánosu několika vrstev nejrůznějších barevných hmot udělala člověka a za další půlhodinu, kterou strávila péčí o mé čtyři vlasy, mě dokonce proměnila v Ženu.

Jakmile naskládala své balzamovací tinktury do pěti objemných kufrů a zmizela, vyrazily jsme do víru velkoměsta. Brna. Ehm. Na náměstí Svobody(!) mě děvy dekorovaly nevěstí čelenkou se závojem a podivnýma korálema vyrobenýma z Kindervaječných žloutků. Byla jsem ráda, že jsem si své názory na estetickou stránku zmíněného šperku nechala pro sebe, protože když jsme dorazily do Podniku, který údajně neexistuje, ukázalo se, že jde o překvapení a hru. Mařka zbožňuje hry a překvapení. Byla to též výzva k vyskočení z komfortní zóny. A to Mařka taky ráda. 

Z každého "korálu" jsem v průběhu večera vylovila papírek s úkolem. Tak se stalo, že jsem od dvou neznámých pohledných mužů získala telefonní kontakt, nechala se vyfotit na pánských záchodcích, prozradila děvám několik intimností, koupila jim pití, nechala se pozvat od neznámého cizince na drink, osahala několik (oblečených) pánských zadků, přešla Masaryčku bez trička a vůbec prováděla nevhodné a neslušné činnosti, které za normálních okolností vyvolávají znechucené, pohoršené či rozpačité pohledy. Mně stačilo mít na hlavě kus záclony a všichni byli okamžitě a s úsměvem nápomocni. Včetně partnerek přítomných mužů. Odměnou za celovečerní úsilí mi byl podvazek. Užila jsem si to maximálně.
Večer jsme zakončily v Pandě, kde jsem prvně pila pití ze žárovky. Na zbytek noci si moc nepamatuju, ale mám mlhavý pocit, že jsme všechny skončily v posteli Třetí lepé děvy. Pravděpodobně u filmu se svatební tématikou.