Na podzim 2014 byla vyčerpána moje plánovací kapacita. Stejně jako náš finanční raneček, do kterého sice svatební hosté přihodili nejednu korunu, na cestu dvou osob do země vycházejícího slunce to však bylo krutě málo. Nechat za těchto podmínek plánování dálnovýchodových líbánek na Pesanovi by znamenalo strávit za nemalý peníz tři dny v Akihabaře, divit se, že skoro nikdo neumí anglicky, pojíst suši z místního suproše, přespat na lavičce na nádraží a následně se divit, že to Japončíkům vadí. Jet na blind do Japonska pro mě není dobrodružství, ale vyhozený prachy. I vypravili jsme se někam, kde nelze nic zkazit ani když se rozhodnete den předem. Budapešťské krásy už jsem všechny viděla před rokem, takže bylo úplně jedno, že jsme většinu prodlouženého víkendu strávili v betli a semtam se prošli na gulášovku či koupel v teplé vodě. Fotky publikovatelné nejsou.
Vrátila jsem se odpočatá a s novým elánem. Stejně tak moje Biologická hodina, která rozjela novou kampaň s líbivým názvem "I s dětmi se dá přece cestovat," založenou na klamavé reklamě a nechutné marketingové strategii. Klofla na to mého vnitřního Architekta, který provedl analýzu vstupních dat, měření a propočty, načež zjistil, že zkoordinovat Pesanovu a moji mimopracovní dobu s dobu vhodnou k úspěšnému pokusu o nový Projekt nebude žádná prdel. Nicméně se mu povedlo dva potenciálně vhodné okamžiky vypočítat a zajistit účast všech dotčených orgánů. Víc nebylo potřeba, Projekt byl po druhém pokusu úspěšně započat.
Po zjištění této skutečnosti se Architekt rozhlédl po nedokončeném příbytku a uvědomiv si skutečnost, že wc ve stávajícím stavu k blití vyzývá nejen těhotné, sesul se v hysterickém záchvatu k zemi. Na pomoc mu přispěchal pan Serunato, takže jsme strávili poklidný advent, Vánoce i začátek nového roku. Až nejhodnotnější dar k mým třicátinám v podobě elektrorozvaděče s příslibem výměny dokopal Architekta zase k akci. Vzal si na paškál předsíň, záchod a komoru. Velkolepý plán obsahoval výměnu podlah na záchodě a v komoře, výměnu jističe včetně přilehlých drátů, navýšení počtu vypínačů předsíňového světla, umývátko na wc, instalaci sprchové stěny a nové umístění držáku sprchy do sprcháče, výmalbu a zrušení plynové trubky, jež byla součástí sádrokartonářského díla, které dva roky před tím tak pracně stvořil sádrokartonář. Architektův koordinační um nebyl v nejlepší kondici, leč svedlo se to na Projekta.
Realizaci vody, odpadu, plynu, podlah v komoře a na wc a držáku sprchy naštěstí prováděla Fajnová firma, kterou mi dohodili z práce, takže s kvalitou, estetikou a úklidem nebyly problémy. Zejména držák na sprchu se jim povedl. Biologická hodina ho plně docenila až za několik let při druhém porodu, aktuálně nejvíc uchcávala z umývátka.
K realizaci výměny jističe a elektriky v předsíni jsme si přizvali rodinného elektrikáře, který s Pesanovou pomocí změnil hrůznou změť vypínačů, zapínačů a přepínačů (alias pojistkovou skříňku) v úhledná malá dvířka s popsanými páčkami. Také zbudoval další dva vypínače předsíňového světla, aby bylo možné procházet předsíní za svitu škaredého lustru po původní majitelce, který nešel sundat ani jemu. Po této akci bylo potřeba vše vymalovat, což znamenalo důkladnou přípravu.
A jak to tak v dobrých rodinách bývá, po výmalbě přichází na řadu podlaha. Po odstranění lidlových letáků se Architekt odhodlal udělat stavebně technický průzkum spodních vrstev.
Nebudu se tu rozepisovat o tom, že lézt v pátém měsíci oknem až taková prča není, protože to za to stálo. Koncem května jsme měli hotovou další část bytu, Projekt se zdárně vyvíjel a tak jsem se mohli vrhnout do víru dvou červnových svatebních oslav a pořizování kýčovitých fotografií.
Kromě svatebního obžerství jsem také absolvovala předporodní kurz lesanského typu, který byl jako jediný přístupný, neb jsem se začala zajímat o Projektův deadline a záležitosti s tím spojené poněkud pozdě. Znalosti a taktiky lesanského porodu se mi nicméně hodily a ocenila jsem je všechny i při deadlinu o dva roky pozdějším. Po tomto intermezzu se opět přihasil Architekt a začal panikařit v důsledku čehož byl Pesan nucen vystěhovat poslední místnost, která dosud zůstala nedotčena - ložnici.
Pesan vymaloval ložnici. Já jsem pouze vyměřila linku pod stropem, olepila a zakryla všechno, co nemělo být natřeno, a načala rohy a kouty, aby to stačilo jen vybarvit. Poskakování na štaflích s pupkem mě to tudíž moc neušetřilo, ale ušetřilo mi to hromadu času, který bych věnovala úklidu kdybych neprovedla žádnou přípravu. Poté jsem povolala šikovného kolegu z práce, kterému jsem na jaře v rámci oddechu od rozbombeného hajzlíku pomáhala na stavbě slaměného domku. Pomohl mi implantovat dveře mezi obývák a ložnici. Mé nadšení neznalo mezí. Vše bylo připraveno (komentář mého současného já: hahaHAHAHAHAAAA!). Začátkem září už bylo možné se konečně věnovat předmateřským radovánkám. Například pózování s pupkem, který mi Včelka neprozřetelně slíbila nafotit. I přijela jsem, Včelka mě naaranžovala do líbivé mateřské pózy, naštelovala aparát a pořídila bambilion snímků, které se lišily polohou končetin a hadrama. Zrovna jsem měnila polohu z "doblba zasněně hledící matky" na "do budoucnosti radostně hledící matku" a přehodila jsem pupek z jedné strany na druhou, když v tom...RUP!
Nikoho asi nepřekvapí mé ohrané tvrzení, že nastal souboj s časem. Leč nenastal pro nás (ač si to Pesan myslel), ale pro moji ségru, která slíbila být přítomna realizaci Projektu a v tom okamžení se nacházela dvě stě kiláků daleko.
Tak jsem celý článek tipovala, co skončí dřív - zda rekonstrukce nebo těhotenství :-)
OdpovědětVymazat