Nářek porodní

Koncem září 2015 v šest večer praskla voda. Nejednalo se o stavebně-reklamační záležitost. Nastávající událost se do našeho příběhu zapsala touto památnou prvotní myšlenkou: "To je v prdeli." Odpočatá jak ministr průmyslu, s kondicí aktuálního, nejedna chmura prolétla hlavou mou. Vyhlídka celonočního rození nebyla příliš lákavá. Vytanuly mi na mysli zážitky jedné kamarádky, jejíž synek taky nejdřív zatáhl za špunt, načež si to rozmyslel a nic se nedělo. Porod pak vyvolávali, což nebývá záležitost kdovíjak příjemná a bezbolestná. Telefonicky jsem se dotázala porodního personálu, kdy je nutné dorazit. Dali mi dvě hodiny času a tak jsem opět ulehla a promluvila Projektovi do svědomí. 

Oslovila jsem ho s pravdivou výhrůžkou, že pokud s tím nepohne a nespustí nějaký kontrakce nebo tak něco, bude to pro něj později mnohem horší než když to rozjede sám. Nechal si poradit a do půl hodiny se mi začalo pravidelně svírat břicho. Dobalila jsem svůj půltunový porodní raneček, načež jsem oznámila Pesanovi, že Projekt se začíná realizovat. Prohlásil, že času dost, neb cesta přece trvá pár minut a u Lužánek se parkuje relativně dobře. To mi přišlo podezřelé, následovalo tedy dohadování se, kam vlastně pojedeme. Nakonec se mi podařilo mu vysvětlit, že místo, kam mě chtěl odvézt není Obilňák, ale Náměstí 28. října, kde se stoprocentně žádná alespoň trochu oficiální porodnice nenalézá.

Zatímco hledal na mapě, kdeže se ta porodnice teda nachází, brnkla jsem ségře, která slíbila být přítomna u zrození svého prvního synovce. Zpanikařila daleko víc než Pesan, protože zrovna byla v práci dvě stě kiláků daleko. Prohlásila, že netuší, jestli to stihne, ale půjčí si mámino rychlé auto. A jelikož od božího kuropění píchala slepice pracovala, bylo jasné, že sebou vezme i mámu, která si takovou událost nenechá ujít a bude se s ní střídat v řízení. Vyrazily. Vyjeli jsme také. Pesan mě vysadil i s porodním zavazadlem u porodnice a zatímco v okruhu pěti kilometrů hledal parkovací flek, snažila jsem se vzpomenout si, kde a jak pracuje, jaké má rodné číslo a vůbec jsem si užívala kvíz, kterým krátí pracovníci porodního oddělení rodícím ženám tu neskutečnou nudu mezi kontrakcemi. 

Jakmile dorazil, šli jsme do porodního pokoje, protože Projekt si vzal má slova k srdci a rozjel to svižně. Nebýt hnusného pitevního světla a vyrušování v podobě kontrol otevřenosti porodní brány, snad bych porodila do dvou hodin. Takto měly ségra s mámou aspoň malou naději, že to stihnou. Zalezla jsem do sprchy, pustila teplou vodu na pupek a nechala Pesana, aby mi zpoza dveří masíroval záda. Kontroly stihly proběhnout jen dvě, takže konverzace se ségrou a mámou vypadala zhruba takto:

20:00 - příchod

Já: "3 cm"

Máma: "Hradec Králové"

21:00

Já: "4-5 cm"

Ségra: "Vysoké Mýto"

21:40

Já: "6-7cm"

Máma: "Svitavy"

22:45

Ségra: "Jsme před porodnicí."

Pesan: "Projekt byl právě zrealizován a stal se Pupíkem."

Nezbývalo jim než počkat, až zrealizuju i Pupíkův výživový batůžek a až paní doktorka Píča dokoná své dílo zkázy na mém lehce pochroumaném babyexitu. Pupík údajně hodlal vplout do života v pozici supermana (myslím, že spíš chtěl nafackovat pracce, která mu pomáhala na svět) a na poslední chvíli zkoušel nacpat ruku vedle hlavy v kritickém místě, čímž poněkud zvětšil obvod prostupujícího tělesa. Vyšívání bolelo daleko stokrát víc než tvorba zranění. Prý ještě jeden steh na krásu. Na mé námitky, že už bych už radši měla pokoj než krásu, se panidoktorka jen pohrdavě zasmála a zaštupovala mě tak, že následující dva roky se ze sexu stalo peklo. 

Později jsem si na to postěžovala na internetu a dozvěděla jsem se, že to není až tak vzácná praxe a že se toto děje pod názvem "Steh pro taťku". Překvapilo mě, že gynekologičtí doktoři neznají anatomii ani psychologii a myslí si, že pokud na konci stáhnou něco, co je uvolněné a neposilované, bude to mít pro muže nějaký efekt. Nemluvě o tom, že při takovém zákroku je téměř jisté, že to přešvihnou, a tím pádem muže buď odstřihnou od sexu úplně, protože za tu bolest to opravdu nestojí, nebo způsobí ženě vcelku slušné psychické problémy, pokud se to rozhodne snášet "kvůli taťkovi". Ani jedna situace k rodinné pohodě nepřispívá. Kdo by si chtěl o tomto tématu počíst v angličtině, může tady. 

Mezitím se Pupík nechal nahrubo otřít (jelikož jeho první akcí v novém prostředí bylo krom udiveného pohledu a modlitebního sepnutí rukou především nasdílení veškerého obsahu svých střev), zvážit, podepsat a vůbec procházel zbytečnými úkony bez přidané hodnoty. Když bylo vše dokonáno, mohla do pokoje vpadnout ségra v závěsu s mámou, aby se pokochaly, zaslzely a nacvakaly bambilion nepoužitelných fotek, načež se vydaly na cestu zpět (efektivita není v naší rodině silnou stránkou). Pak už jsme si s Pesanem užívali našeho skvosta o samotě.

Po dvou hodinách naši novorodičovskou idylu ukončila sestra z novorozeneckého, která vrazila do pokoje aniž se představila, zapráskala vousama, štítivě uchopila Pupíka do dvou prstů a přivítala ho na světě slovy: "No ty vypadáš, jednu nohu, hnědou, druhou fialovou, to tě budu muset vykoupat..." a s kyselým ksichtem ho odnesla s tím, že mi ho za dvě hodiny donese na kojení. Kdyby před porodem nenastoupil můj vnitřní Lakomec a neoznačil kvalifikovaný doprovod k porodu v podobě duly nebo soukromé porodní asistentky za zbytečnou investici, mohla první noc vypadat úplně jinak a ušeřila bych si balík výčitek a poporodních traumat. Takto se ani jeden z nás nezmohl na odpor (Pesan: "Sem byl unavenej, víš, jak to bylo vyčerpávající?") a tak mi nezbývá než si myslet, že Pupík hned po zmíněné koupeli a injekci káčka rychle usnul a neřval tam. 

Já jsem sebou málem sekla už při odchodu z místnosti, odvezli mě tedy na šestinedělní pokoj vleže. Jelikož se mi pořád motala hlava a neměla jsem pochvalný bodík za úspěšné čůrání po porodu, byla jsem instruovaná, že až budu chtít na záchod, ať zazvoním. Na zazvonění mi sestra donesla mísu a aby mi napomohla (a pro větší soukromí v rámci třílůžkového pokoje bez paravánu) pustila vodu v umyvadle. Musím říct, že čůrání za takových podmínek není úplně einfach a není se tedy co divit, že můj močový měchýř se choulil v rohu chráníc svůj obsah všemi dostupnými prostředky před vyloučením. Sestra tedy popadla mísu a nechala mě vyzkoušet, jestli bych na ten záchod přecejen nedošla po svých. Zvládla jsem celé dva metry. Pak už jsem jen slyšela, jak mě někdo volá příjmením, a přemýšlela, jak je možné, že mě budí z narkózy, když jsem porodila normálně. Po této události mě sestra naložila na vozík a na wecko mě odvezla, přesadila a čekala netrpělivě podupávaje před kabinkou. Takové podmínky už se zdály mému měchýřku snesitelné a tak jsem dostala pochvalu a své dítě za odměnu.

Kyselá pani dodržela svůj slib a jakmile se Pupík probudil, donesla mi ho na kojení. Její instruktážní kojící hmat považuju za druhý akt porodnického násilí na svém těle. Tohle kdyby udělala dnes, měla by na krku žalobu a otisk mýho snubáku. 

Měla jsem štěstí, že se Pupík rozhodl narodit se před víkendem následovaným státním svátkem, nekonaly se totiž žádné velké vizity. Už tak frčelo pověstné podávání dveří - na každou matku a každé dítě v místnosti se musela podívat jiná parta felčarů v jiný čas, do toho uklízečka, jídlonoška, matrikářka, fotograf a jiné důležité persóny zajišťující spánkovou deprivaci. Až čtvrtý den, kdy už jsem byla v podstatě propuštěná a čekala na lékařské zprávy a Pesana s autem, mě přišla upozornit sestra, že bude velká vizita. Po chvíli se v místnosti zjevilo asi deset lidí, primář chvíli brejlil do papírů, načež se mě zeptal, co se narodilo, pogratuloval mi a šel i s delegací od válu.

Pesan pro nás přijel s neveselým obličejem. Příprav před porodem se z jeho strany opět ujal pan Serunato, takže dorazil s tím, že pásy v našem miniautě jsou tak krátké, že není možné jimi upoutat poděděnou dětskou autosedačku. Nezbývalo, než ji zapřít o přední sedadlo a modlit se za bezproblémový návrat do zabordeleného hnízda. Modlitby byly vyslyšeny a tak začala moje šestinedělní dieta.

Rekonstrukce s Projektem

Na podzim 2014 byla vyčerpána moje plánovací kapacita. Stejně jako náš finanční raneček, do kterého sice svatební hosté přihodili nejednu korunu, na cestu dvou osob do země vycházejícího slunce to však bylo krutě málo. Nechat za těchto podmínek plánování dálnovýchodových líbánek na Pesanovi by znamenalo strávit za nemalý peníz tři dny v Akihabaře, divit se, že skoro nikdo neumí anglicky, pojíst suši z místního suproše, přespat na lavičce na nádraží a následně se divit, že to Japončíkům vadí. Jet na blind do Japonska pro mě není dobrodružství, ale vyhozený prachy. I vypravili jsme se někam, kde nelze nic zkazit ani když se rozhodnete den předem. Budapešťské krásy už jsem všechny viděla před rokem, takže bylo úplně jedno, že jsme většinu prodlouženého víkendu strávili v betli a semtam se prošli na gulášovku či koupel v teplé vodě. Fotky publikovatelné nejsou.

Vrátila jsem se odpočatá a s novým elánem. Stejně tak moje Biologická hodina, která rozjela novou kampaň s líbivým názvem "I s dětmi se dá přece cestovat," založenou na klamavé reklamě a nechutné marketingové strategii. Klofla na to mého vnitřního Architekta, který provedl analýzu vstupních dat, měření a propočty, načež zjistil, že zkoordinovat Pesanovu a moji mimopracovní dobu s dobu vhodnou k úspěšnému pokusu o nový Projekt nebude žádná prdel. Nicméně se mu povedlo dva potenciálně vhodné okamžiky vypočítat a zajistit účast všech dotčených orgánů. Víc nebylo potřeba, Projekt byl po druhém pokusu úspěšně započat.

Po zjištění této skutečnosti se Architekt rozhlédl po nedokončeném příbytku a uvědomiv si skutečnost, že wc ve stávajícím stavu k blití vyzývá nejen těhotné, sesul se v hysterickém záchvatu k zemi. Na pomoc mu přispěchal pan Serunato, takže jsme strávili poklidný advent, Vánoce i začátek nového roku. Až nejhodnotnější dar k mým třicátinám v podobě elektrorozvaděče s příslibem výměny dokopal Architekta zase k akci. Vzal si na paškál předsíň, záchod a komoru. Velkolepý plán obsahoval výměnu podlah na záchodě a v komoře, výměnu jističe včetně přilehlých drátů, navýšení počtu vypínačů předsíňového světla, umývátko na wc, instalaci sprchové stěny a nové umístění držáku sprchy do sprcháče, výmalbu a zrušení plynové trubky, jež byla součástí sádrokartonářského díla, které dva roky před tím tak pracně stvořil sádrokartonář. Architektův koordinační um nebyl v nejlepší kondici, leč svedlo se to na Projekta. 

Realizaci vody, odpadu, plynu, podlah v komoře a na wc a držáku sprchy naštěstí prováděla Fajnová firma, kterou mi dohodili z práce, takže s kvalitou, estetikou a úklidem nebyly problémy. Zejména držák na sprchu se jim povedl. Biologická hodina ho plně docenila až za několik let při druhém porodu, aktuálně nejvíc uchcávala z umývátka.

K realizaci výměny jističe a elektriky v předsíni jsme si přizvali rodinného elektrikáře, který s Pesanovou pomocí změnil hrůznou změť vypínačů, zapínačů a přepínačů (alias pojistkovou skříňku) v úhledná malá dvířka s popsanými páčkami. Také zbudoval další dva vypínače předsíňového světla, aby bylo možné procházet předsíní za svitu škaredého lustru po původní majitelce, který nešel sundat ani jemu. Po této akci bylo potřeba vše vymalovat, což znamenalo důkladnou přípravu.

A jak to tak v dobrých rodinách bývá, po výmalbě přichází na řadu podlaha. Po odstranění lidlových letáků se Architekt odhodlal udělat stavebně technický průzkum spodních vrstev. 

Nebudu se tu rozepisovat o tom, že lézt v pátém měsíci oknem až taková prča není, protože to za to stálo. Koncem května jsme měli hotovou další část bytu, Projekt se zdárně vyvíjel a tak jsem se mohli vrhnout do víru dvou červnových svatebních oslav a pořizování kýčovitých fotografií.

Kromě svatebního obžerství jsem také absolvovala předporodní kurz lesanského typu, který byl jako jediný přístupný, neb jsem se začala zajímat o Projektův deadline a záležitosti s tím spojené poněkud pozdě. Znalosti a taktiky lesanského porodu se mi nicméně hodily a ocenila jsem je všechny i při deadlinu o dva roky pozdějším. Po tomto intermezzu se opět přihasil Architekt a začal panikařit v důsledku čehož byl Pesan nucen vystěhovat poslední místnost, která dosud zůstala nedotčena - ložnici. 

Pesan vymaloval ložnici. Já jsem pouze vyměřila linku pod stropem, olepila a zakryla všechno, co nemělo být natřeno, a načala rohy a kouty, aby to stačilo jen vybarvit. Poskakování na štaflích s pupkem mě to tudíž moc neušetřilo, ale ušetřilo mi to hromadu času, který bych věnovala úklidu kdybych neprovedla žádnou přípravu. Poté jsem povolala šikovného kolegu z práce, kterému jsem na jaře v rámci oddechu od rozbombeného hajzlíku pomáhala na stavbě slaměného domku. Pomohl mi implantovat dveře mezi obývák a ložnici. Mé nadšení neznalo mezí. Vše bylo připraveno (komentář mého současného já: hahaHAHAHAHAAAA!). Začátkem září už bylo možné se konečně věnovat předmateřským radovánkám. Například pózování s pupkem, který mi Včelka neprozřetelně slíbila nafotit. I přijela jsem, Včelka mě naaranžovala do líbivé mateřské pózy, naštelovala aparát a pořídila bambilion snímků, které se lišily polohou končetin a hadrama. Zrovna jsem měnila polohu z "doblba zasněně hledící matky" na "do budoucnosti radostně hledící matku" a přehodila jsem pupek z jedné strany na druhou, když v tom...RUP! 

Praskla pode mnou postel. A jelikož to nebyla žádná laciná Ikea, ale kvalitní polský dovoz, vznikla i fotka vestoje. Výběr s bobulí. Ještě asi tři týdny jsem si užívala posledního nerušeného spánku v životě. První deadline, jak to tak bývá, jsem prošvihla. Druhý deadline vycházel ob den a tak jsem si v mezičase naplánovala nějaké vyřizování, ověřování podpisu na poště a výlet pěšky do nedalekého suproše. V šest večer jsem se konečně svalila do postele s pocitem dobře vykonané práce a myšlenkami na zasloužený odpočinek, když vtom...RUP!

Nikoho asi nepřekvapí mé ohrané tvrzení, že nastal souboj s časem. Leč nenastal pro nás (ač si to Pesan myslel), ale pro moji ségru, která slíbila být přítomna realizaci Projektu a v tom okamžení se nacházela dvě stě kiláků daleko.