Kol(ego), vždyť vy jste ji přeříz...

Podzim roku 2013 jsem trávila řešením rozbombardované kuchyně, která ač funkční, byla rozkopaná jak Brno v létě.

Napřed bylo nutno vymalovat. Dychtíc po nových zkušenostech a zážitcích, rozhodla jsem se tentokrát vymalovat také strop.

Jakmile byla místnost vybarvena, nastal čas zamyslet se nad jejím vybavením. Tady se začíná příběh o tom, kterak můj vnitřní Architekt svedl krutý boj s mým vnitřním Lakomcem a dalšími mými egy. 

Napřed scénu ovládl Lakomec a přišel s plánem vrátit na místo původní hnusnou sektorovou linku, jen ji trochu zkrátit. Přesně tak, aby se vedle ní vešla ještě lednička. Akce se chopil Architekt a s dobrými úmysly měřil a počítal, počítal a měřil. Ale srdce do toho nedal, protože to nebyl jeho nápad. A tak se stalo, že se sekl o pár centimetrů. 

Když na youtube smažou vaši oblíbenou hlášku, nezbývá než si ji nakreslit.

Lakomec zasténal, Architekt zajásal, protože linku po tomto zásahu už nebylo možné použít. Bude nová!

Architekt prosadil kuchyňská dvířka v matném bílém laku místo lamina. Lakomec ho pro ně poslal do Ikea. Architekt trval na masivní spárovce místo laminové desky. Lakomec vybral levného dodavatele spárovky a prohlásil, že si Architekt musí desky obrousit a nalakovat sám. Architekt při šestitýdenním čekání na desky proklel Lakomce za nespolehlivý zdroj. Lakomec Architekta za výběr materiálu. 

Architekt, zdecimovaný dlouhým čekáním, přenechal supervizi nad převzetím kuchyňských desek vnitřnímu Nedočkavci. Nedočkavec převzal od truhláře desky v osm večer na parkovišti v Bystrci za svitu automobilových reflektorů. Architekt následující ráno zjistil, že desky jsou tvořeny deset čísel širokými průběžnými fošnami stejné barvy. Až na jedinou, která měla barvu výrazně světlejší než zbytek desky a zaujímala místo na nejviditelnějším kuse. A jelikož Architekt nenašel skrývajícího se vnitřního Odvážlivce, který by věc reklamoval, zhroutil se. Ostatní svolali poradu. Byla dlouhá a ostrá, ale na závěr se všichni jednohlasně shodli, že s chybějícím Odvážlivcem a zhrouceným Architektem na scéně jiná možnost není. A tak se zjevila dvě má další vnitřní já. Dnes se zjevují daleko častěji, ale tehdy bývali vzdálení a exotičtí, přicházeli jen výjimečně. Pánové Serunato a Jemito Uřiti. Ti připravili půdu, načež se dostavil jejich šéf Sestimsmiř. Bylo možné pokračovat.

Architekt měl při návrhu kuchyně možnost zvolit větší prostor pod dřezem a užší myčku. Usoudil, že nádobí je důležitější než odpadky a místo toho zvolil šedesátku myčku a čtyřicítku skříňku pod dřezem, ač byl všemi přesvědčován, že to nejde, že se to nedělá, že špatná konjukce Marsu se Saturnem a tak dále. Pracovních ploch nebylo nazbyt, navrhl tedy dřez bez odkapávací plochy, kteroužto umístil do jednoho ze šuplat. Poté proskenoval nabídku dřezů bez odkapávací plochy a nalezl pouhý jeden, který plně využíval potenciál přiděleného prostoru, byl vhodného materiálu a nebyl maličký jak popelník. Když Lakomec uzřel cenovou nabídku tohoto značkového kusu, stačil mu významný pohled a Architekt se s pokleslými třesoucími se rameny odšoural. Bylo už pozdě večer a pan Serunato, který se ještě plně nevzdálil, užuž bral za kliku, když vtom Architekt nalezl zmíněný dřez včetně sifonu a připraveného otvoru pro baterii v bazarovém inzerátu přímo v Brně. Vítězně přibouchl dveře a pustil se s novým elánem do výběru vhodné vodovodní baterie. Stanovil si, jak jinak, jednoduché požadavky. Nic hranatého, ladný tvar, žádné zbytečné plošky, na kterých se drží bordel, ideálně matné a s vytahovací sprškou. A vskutku, po osmihodinovém hledání ji objevil. Stála dvacet tisíc. Navíc byla trochu divná. Po další půl hodině nalezl, co chtěl. Byla dokonalá. A za pětinovou cenu. Než se Lakomec vzpamatoval a přispěchal s návrhem zvážit ještě Bauhaus či Ikeu, objednal Architekt baterii na neznámém českém ešopu s měsíční dodací lhůtou. Jelikož stále nemohl nalézt Odvážlivce, který by se pustil do nákupů z Číny napřímo. Lakomec se urazil a při výběru myčky a lednice nebyl k nalezení. Architekt vše pečlivě přeměřil a vygooglil instalační plány, aby se ujistil, že se neikeácké vestavné spotřebiče vejdou do ikeácké kuchyně. Leč přesto, že do toho tentokrát dal celé své srdéčko, spočítal to opět blbě.

S Pesanem jsme sestavili skříňky, načež jsem povolala šikovného kolegu z práce, který vyřezal díru na dřez nejen v kuchyňské desce, ale také v bocích skříňky, jelikož dřez sice plně využil prostoru, ale nezbylo už žádné místo na instalační prvky. Jelikož díry nebylo vidět, pokrčil vnitřní Architekt rameny a zapsal si to pro příště. Pak už jen stačilo odhalené nenalakované plochy zamatlat průhledným silikonem, nainstalovat dřez, baterii, přišroubovat skříňky ke zdi a pomocí několika kil úhelníků a spojovacího materiálu připevnit desku ke skříňkám. 

V pátek 13. prosince jsem si naplánovala vánoční večírek se spoustou hezkých holek. Takže bylo potřeba zprovoznit dřez (neptejte se). Vodařovi K. tedy volal můj vnitřní pan Pinktlich, který nesnesl nedodělky a když mu vodař K. nabídl nejbližší možný termín ráno v den D, kývl na to. A jak to tak u instalatérů chodí, vodař K. za ráno považoval dvanáctou hodinu. Sice jsem byla ráda, že se vůbec dostavil, ale nedalo mi to a předala jsem otěže vnitřní slečně Škodolibce. A tak nebohý vodař K. vstoupil do kuchyně, kde bylo u slavnostní tabule namačkáno deset krásných zdrojů estrogenu, za potlesku, pískotu a woo-ování. Škodolibka hlasitě oznámila, že přítomný muž není striptér, ale instalatér. Tento se zapýřil, neodvážil se svléknout ani bundu a bleskurychle skryl svou dvoumetrovou postavu do čtyřičítkové skříňky pod dřezem, kde se lomozem snažil přehlušit dámské hovory o životě a svém vystrčeném pozadí, které se mu do skříňky nacpat nepodařilo. Po dvaceti minutách se konečně vysoukal, odmítl nabídky na přivýdělek tancem a prchl.

Dva dny před Štědrým dnem přijel Pesan z Břeclavi a implantovali jsme do linky myčku a lednici. A zde se ukázala osudná početní chyba Architektova. Mrazáková dvířka vestavné lednice sice byla schovaná za bílými lakovanými dvířky na ně pověšenými, ale závěsné šrouby zasahovaly nahoru pod dvířka lednicová. Tudíž bylo mrazák možno otevřít pouze za současného otevření lednice. Architekt tedy alespoň navrhl nedávat na mrazáková dvířka úchytku, aby za ni někdo neznalý problému nevzal a nepoškodil lednicová dvířka. Pan Serunato uznale pokýval hlavou. Stejně mrazák skoro neotvíráme.

Chybělo už jen několik maličkostí. Obklad za linkou byl dočasně vyřešen kartonovým obalem od bojleru. Nainstaloval ho tam můj vnitřní Bezmozek, takže když po měsíci bezchybného fungování za plynovou varnou deskou vzplanul a jeho životnost byla ukončena, povolala jsem konečně obkladače M., který nainstalovanou linku obložil tak dokonale, že nebyla potřeba žádná lišta. Digestoř zapojil a pověsil Pesan, čímž dal na prdel mému Věčnému Nespokojenci. Zatímco se Nespokojenec zotavoval, převzal žezlo Lakomec, který ukořistil na domácím výprodeji mé kamarádky bílou polici, kteroužto označil za vhodnou náhradu horních skříněk. Architekt byl někde zalezlý a nedal mu přes hubu, takže jsme se s Pesanem pustili do její instalace. Tu se Architekt vynořil a se zdviženým prstem upozornil na možnou kolizi upevňovacích prvků s kabelem vedoucím k zásuvce s tím, že je potřeba vrtat opatrně. A tak Pesan kabel provrtal s nejvyšší opatrností. Architekt zavřel oči, počítal do devíti set tisíc a když oči otevřel, byl problém vyřešen. 

Rodinný elektrikář: "Odkryjete to zhruba 20 cenťáků
na každou stranu, ať vám to jde dobře napojit..."
Pesan: "OK"
Už jsem se zmínila, že pánové Serunato a Jemito u Pesana
vládnou ve stejné míře jako u mě Architekt a Lakomec?

Architektovi sice blikalo červené světlo, ale po Pesanově ujištění, že postupoval dle rad rodinného elektrikáře, zhaslo. Tady si můžete prohlédnout, jak naše lowcost kuchyně vypadala předloni. Nabízím cenné rady a náhradní díly.

Původní stav po nákupu. Meruňková rulez.

Vodař K. na další mé vodařské aktivity reagoval tím, že se připotácel s obličejem zeleného odstínu s tím, že má virózu a ozve se, až to vyleží (still waiting). Musela jsem sehnat jiného vodaře, kvůli rozbombardovanému záchodu. A trvalo mi to rok (má touha po umývátku nebyla tak silná). 

Protože jsem mezitím zušlechťovala něco jiného. 

Něco velkého. 

Továrnu. 

Tisíc a jedna překážka

Paralelně s našimi rekonstrukčními radovánkami v první půlce roku 2013 skládala ségra jednu státnici za druhou a já jsem řešila zrušení živností a jiných záležitostí v tatově firmě, obvolávání firemních a soukromých dlužníků, obíhání různých institucí, předání klientů jiné firmě a prohrabávání tatova firemního a soukromého archivu. Vzhledem k rodinné úchylce hromadění a systematickému ukládání dat a věcí se jednalo o rozlehlý kolos obsahující všechno, co tata kdy prožil a co šlo archivovat. Od složenek za elektriku z roku 1982, přes tatovy dva rozvody, po archivní data několika zrušených šmelinářských firem. Aby mi z toho, co jsem nacházela, nevybuchl mozek, bylo nutno ho pravidelně vyplachovat hudbou a protřepávat tancem. S tím mi vydatně pomáhali kolegové z práce, kteří mě dotáhli ke společnému jammování, takže jsem oprášila harmoniku. Taky Spolek kavárenských povaleček, se kterým jsme obrážely každý čtvrtek brněnské kavárny, nezahálel a vydatně narovnával moji psychiku. 

Kromě daňového experta se ze mě stala také realitní agentka a nemovitostní právník. Jakmile nás notářka přesvědčila, že nemá cenu vzdávat se dědictví (bylo na ní hodně vidět, že se tím fakt zabejvat nechce), že to nebude tak hrozné, jak si myslíme (chachá) a měly jsme domluvenou zájemkyni o tatův domek, padlo nám se ségrou na krk několik balvanů.

Jedním z nich byla ideální polovina baráku, ve které měl tata kancelář, dalším byl jeho zahypotékovaný nedorekonstruovaný domek 2+kk, obojí v Prdelákově. Ideální polovinu naštěstí chtěli majitelé druhé poloviny. Nabídli nám za ni 3/4 odhadní ceny, že víc ani prd. Vzhledem k tomu, že Prdelákov není žádná lukrativní lokalita a jelikož jsem tehdy zrovna zaplatila nehoráznou částku za zimní vytápění, jsem v duchu zajásala a nahlas řekla, že si to musíme rozmyslet. A mé rozmýšlení začalo o dvě minuty později, když jsem obcházela obrovské SUV, kterým majitelé přijeli ze svého horského penzionu, a soukala se do našeho malého pidiautíčka, které se krčilo vedle. Vzhledem k tomu, že jsme ručily za tatíkovy dluhy aktuální i případně nově objevené až do výše odhadní ceny - překonala jsem svůj odpor k odporování a vytáhla cenu na 7/8 odhadní ceny. Poté už zbývalo jen dvě kanceláře, kuchyňku, koupelnu a privátní pokojík vyklidit. A tak jsme vše převezli do tatíkova půl kilometru vzdáleného domku. Krásný, leč obří sejf, který tatík vyšmelil bůhvíkde, aby měl v čem skladovat počítač 286, černožlutý monitor značky Herkules a jiné relikvie svých podnikatelských začátků, jsem obrečela a prodala za pár šupů a především za odvoz.

Na domek sháněla zájemce tatova Přítelkyně. Tatův neoficiální pokyn uváděl, jakou částku jí máme zaplatit z prodeje dědictví, a tak nám pomáhala shánět kupce, protože bez jistého budoucího kupce jsme nechtěli dědictví přijímat. Zadařilo se a sehnala zájemkyni - mojí spolužačku ze základky, jejíž rodiče bydleli ve stejné bytovce s Přítelkyní. Spolužačka nám slíbila koupit ho za odhadní cenu a začala si vyřizovat hypotéku. Ovšem domek měl své mouchy. 

Nejvýraznější známou mouchou byla hypotéka. Na schůzce v bance v Okresním městě nás uvítala usmívající se paní. Sdělily jsme jí, že přicházíme zrušit tatův účet a doplatit hypotéku z pojistky. Úsměv zdřevěněl. Ale naštěstí jsme natrefily na profíka, který si ví rady a tak nenastalo obávané telefonování na všechny světové strany. Paní vytiskla papíry o ukončení hypotéky, informovala nás, kolik úroků doplatíme navíc jako pokutu, která nejde z pojistky, a požádala o podpis. Tatovým jménem. Nevěřícně jsem se jí zeptala, jestli to je běžný oficiální postup, protože podepisovat zemřelého půl roku po smrti mi přišlo poněkud smělé. Ale paní trvala na tom, že postup je takovýto, protože jinak by musela hypotéku převést na mě a ségru, včetně ověřování toho jestli na ni dosáhneme. Zajímalo by mě, co by následovalo poté, co by banka zjistila, že ségra je nemajetná studentská existence a já zadlužená koupí vlastního obydlí, a že nám tudíž hypotéku svěřit nemohou. A tak jsem podepsala tatu, nechala provést doplacení a po ujištění, že je vše splacené a nic se již nebude strhávat, zrušila osobní účet k poslednímu dni v měsíci a očekávala výmaz zástavního dvojím práva, abychom domek mohli prodat. Spolužačka si zatím vyřizovala hypotéku u své banky a jak to tak bývá, přivlekla na místo bankovní odhadkyni. Paní odhadkyně uzřela v okně ceduli Stavba povolena, které si nikdo z nás nevšiml a kdo si jí všiml, bezstarostně ji ignoroval, protože tata v domku vesele bydlel už dva roky. Ukázalo se, že domek není zkolaudovaný k užívání, tudíž Spolužačce nepůjčí normálně, ale úvěrem na stavbu. Pak teprve jsem si vybavila, že tata v letech minulých vykládal o tom, že ho kdosi napráskal kvůli velkému rozsahu stavebních prací, které ale údajně nepodléhaly povolení ani ohlášení. Takže povolal kamaráda právníka, opřel se do toho a vyštípal z úřadu babu, která mu chtěla dát pokutu (jak jsem koupila, tak prodávám a upozorňuju, že tata byl mistrem v úpravě informací). Faktem ovšem zůstává, že vyštípanou dámou byla Spolužaččina teta. 

Nicméně se mu tou dobou rozsypalo druhé manželství, rozvedl se a tak se rozhodl změnit dispozici zcela k obrazu svému, na což si už musel nechat zpracovat projekt a požádat o povolení. A tato informace už se k nám nedonesla.

A tak jsme stály před dalším úkolem. Naštěstí nám elementálové (a Spolužaččina teta toho času opět pracující zpátky na stavebním úřadě) byli nakloněni, Spoužačka spolupracovala a objela všechny, u kterých jsem telefonicky vyprosila kopie původních revizí, a do týdne byl domek zkolaudován. Když po měsíci a půl stále nebylo zástavní právo vymazáno, vydala jsem se do banky. Pán hledal a volal, volal a hledal a nakonec mi sdělil, že za hypotéku se platil měsíční poplatek zpětně a jelikož jsem zrušila účet k poslednímu v měsíci, tak se prvního následujícího měsíce nemohl tento poplatek zpětně ztrhnout. Zamáčkla jsem žílu na čele, nechala ho provést milion a jednu složitou operaci nutných k tomu, abych poplatek uhradila na místě, třikrát se ho zeptala, jestli je to už opravdu vše a nasupeně jsem odkráčela. Stačilo už jen nechat vypracovat energetický štítek k domku, pořešit věcné břemeno nejmenovaného telefonního operátora na ideální polovině a zajistit smlouvy o prodeji.

Nikdo z kupujících nechtěl utrácet za právníka a tak jsem vzala naše smlouvy kupní a smlouvy o smlouvách budoucích, které tvořil právník, obšlehla jsem jádro, vyškrtala výhody protistran a poslala všem zúčastněným. Nikdo to nečetl, nikdo žádné úpravy (kromě drobností, které chtěla banka) nepožadoval. 

Nicméně na baráku měl stále trvalé bydliště synátor tatovy bývalé druhé manželky. Když se mi podařilo na něj sehnat kontakt a dovolat se mu, sdělil mi, že momentálně přebývá s jakousi vdanou madam v nájmu v Dolním Prdelově a bydliště si tam přepsat nemůže, ať ho přehlásím na obec. Na obci o něj kupodivu nestáli a trvali na důkazech o tom, že tam už nebydlí. Takovým důkazem mohou být výpovědi sousedů, že ho tam neviděli a tak. Na shánění takových důkazů jsem neměla čas ani náladu a tak jsem sepsala čestně prohlášení pro dotyčného o tom, že tam už nebydlí, dala si s ním schůzku v Okresním městě na poště, kde prohlášení ověřeně podepsal a poslala ho spolu se žádostí o přehlášení bydliště na obec Prdelákov. Po tomto zákeřném úskoku už paní starostka nemohla nic dělat a musela se smířit s dalším Prdelákovským bezďákem.

Pak přišlo na řadu stěhování nábytku z domku. Něco si vzala Přítelkyně, to co se hodilo nám a ségře bylo potřeba spolu s archivem přestěhovat do Brna. Objednala jsem tedy na víkend kamion, nechala si dopředu sdělit, kolik v něm bude místa (půlka byla plná jiných zásilek), poměřila nábytek, nakreslila si to všechno ve sketchupu a pak už jen komandovala poskoky (ségru, Pesana a ségřinu přítelkyni) kam který kus. Vešlo se to taktak, protože jsem v té době zrovna trpěla pocitem nedostatku a tak jsem poručila naložit úplně všechno, kromě vestavného nábytku. V Brně si ségra svou část uskladnila v čímsi skladu. Naše část putovala do bytu, kde vytvořila labyrint s půlmetru širokými cestičkami a čekala, až barák nechá vybudovat sklepní kóje. Čekala půl roku.

Jelikož jsme v záchvatu harpagonství odvezly i Spolužaččiny socialistické štafle, které si tam připravila, (neboť tatík míval nemlich ty samé) a slíbily jí předat dokumenty od domku, bylo potřeba vykonat další otočku do Prdelákova.

A tak u mě jednoho srpnového dne zazvonila ségra, abychom se spolu vydaly na dalekou pouť. Záznam z naší cesty zde:

Milý Ježíšku, letos moc prosím o kus mozku s pamětí tak 500 GB. Aby se mi už nestal včerejšek. 

Quest: Odvézt v pátek štafle a šanon s dokladama do Městečka k mámě, přespat a v sobotu to odvézt do Prdelákova a předat a cestou se stavit v autobazaru. 

Process: Zopakování zadání questu oběmi účastnicemi. Příprava šanonu a dokladů. Zopakování zadání questu jednou účastnicí M účastnici S. Nachystání štaflí i tašky se šanonem ke dveřím. Návštěva toalety, hledání slunečních brýlí, mikiny a jiných nezbytností pro cestu naotočku účastnicí M. Remcání účastnice S. Odchod účastnice S k autu. Zamykání a spěšný odchod účastnice M k autu. Odjezd z Brna. Zapnutí přehrávače, veselé tlachání, pohoda, komfort a sledování seriálu trvající 3,5 hodiny. Uzření cedule Vítá vás Městečko účastnicí M. "Dohajzlu, my jsem nevzaly ty štafle!" Pětiminutové vymýšlení alternativního plánu se štaflemi. 22:00 Příjezd a vítání s mámou. Vynášení věcí. "Ty už jsi odnesla tu tašku s tím šanonem?" "Jakou tašku?" Hysterický záchvat účastnice M. Odjezd z Městečka. "Tu tašku se šanonem jsem asi nechala stát na parkovišti než jsme vyjeli z Brna." Panický záchvat účastnice M. Povolání účastníka P. 

Quest: dojet z Břeclavi do Brna, najít tašku na parkovišti a uklidnit nás. 

Účastník P není nadšen, v duchu posílá obě účastnice do p a vyráží. Zapnutí přehrávače, neveselé tlachání. 23:00 splněn quest účastníka P, jenž sice nenašel tašku se šanonem na parkovišti, objevil ji však bezpečně uzamčenou v bytě spolu se štaflemi. Odjezd naštvaného účastníka P zpět do Břeclavi. Veselé tlachání účastnic o tom, jak se v noci dobře jede a jak to ubíhá, 1:30 příjezd do Brna. 

Druhý den: Vstávání, nakládání obou relikvií a nekonečná, únavná a cesta z Brna do Prdelákova a dále nekonečně dlouho do autobazaru poblíž Městečka a zpět do Brna. Takže Ježíšku, kdybys byl tak laskavý, Mě a Ségře ten kus mozku s pamětí a účastníkovi P něco absolutně úžasného.

Pak proběhl zasloužený relax. V Městečku. Šly jsme s mámou do lesa a při návratu koukám, že před okny staré továrny za barákem roste něco jako obří bonsai. A stojí tam rezavej parní stroj. Táhnu mámu blíž a najednou se otvírají dveře a v nich stojí chlap. "Dámy pojďte dál, pan majitel vám to tu ukáže." Máma se mě pokouší odvléct, ale mám větší sílu a tak potkáváme pana továrníka, který kde se vzal tu se vzal, natočil nám pivo a provedl nás Továrnou. Při vstupu do hlavního sálu a pohledu na vysoké sloupy a okna a kulatou podestu schodiště mě napadá jediné: Chrám. Sice ho lehce kazí zavěšené kabely se zářivkami, ale ty přestávám vnímat po třech vteřinách. Pan továrník vykládá, kterak to tu před rokem koupil, zahraje na přítomné piano, ukazuje nám, jak předělal soustruh na stůl, svou sbírku starých anglických motorek, další věci, které vytvořil z kovošrotu a hlavně neskutečné tovární prostory. Nemám slov.

Po dvou hodinách už mámu nebaví předstírat zájem o Továrnu a cennosti uvnitř ukryté a vleče mě pryč. 

Dorelaxovala jsem. Byl čas doplácat kuchyni.