"7, 6, 5, 4...tady cítím napětí. Co se stalo ve čtyřech letech?" vybafla na mě kinezioložka, ke které jsem se dostala zhruba ve dvaceti letech. "Nevím, nevzpomínám si na nic významného," pravila jsem, zaplatila a šla domů. Z dětství si pamatuju málo, ale existují externí osvěžovače paměti. Jedním z nich se ukázaly být nedávno objevené dopisy, které jsem dostávala ve čtyřech letech. Byly datované a posílala mi je celá rodina do "oční školky" alias Léčebny zrakových vad ve Dvoře Králové. Jednalo se o pobyt internátní, nikdo z blízkých tam se mnou nebyl.
 |
| Za týden budou Střelcovi čtyři. Vypadá velmi podobně. Jen ty brejle má modrý. |
Když jsem těch zhruba třicet listovních zásilek seřadila, spadla mi brada až do sklepa. Vyšly z toho tři pobyty (listopad/prosinec 1989, listopad/prosinec 1990 a červen/červenec 1990). Pobyty podle všeho byly dvouměsíční. Dva měsíce bez rodiny, s výjimkou jednoho víkendu v půlce (z kterého si pamatuju jen výjev, kdy sama sedím v obýváku před televizí a vystřihuju si vystřihovánku, kterou ségra vyhrála o pár ní dřív na Mikulášském karnevale) a několikahodinové návštěvy (návštěva zoo).
Pamatuju si na pobyt i na to, že to bývalo na delší dobu, ale až takhle dlouhé mi to nepřišlo. Z prvních chvil si vybavuju příjezd, modrožlutou šachovnici dlaždic na podlaze, mříže na oknech, řadu červených šatních skříněk a ordinaci, kde mě chtěl doktor omylem přiřadit k úplně cizí mamince, čímž poněkud nalomil mou všemi pracně budovanou odvahu tam zůstat. Těšila jsem se tam. Přidělili mi číslo 5. Skvělo se totiž na rudě nalakovaných dveřích mé skříňky v šatně, kam mi po příjezdu uložili mých opětkovaných pět švestek. Kreslila jsem pětku na oblečení, na koupací čepici, na žínku i župan, které mi máma ušila večer před odjezdem. Stala se mým nejoblíbenějším číslem. Jedničku měl tříletý Pepíček Středa, který pořád řval a byly s ním problémy.
Po vyšetření nás zavedli do ložnice v prvním patře. Dlouhá místnost, holé zdi, po stranách čelem ke zdi stály dvojice dětských kovových postýlek s postranicemi. Moje postýlka byla nejdál ode dveří, úplně na konci u okna. Měla modré kolečko, kterým se zajišťovala sundavací postranice v horní poloze. Spokojenější už jsem být nemohla, ostatní postýlky měly kolečka jinak barevná, modré bylo jen to moje. Modrá byla v té době nejvíc. K postýlce jsem obdržela i vlastní noční stolek (hnusná nemocniční plechová socialistická skříňka na kolečkách), položila jsem na něj svého "Tulínka" - plastového natáčecího delfína s kolečky, kterého jsem v té době považovala za tuleně. Můj kout neměl chybu, zamilovala jsem si ho.
Poté jsme se přesunuli do herny čili společenské místnosti kombinované s jídelnou. Okamžitě jsem se vrhla na pohozený dětský mixér. Když se rodičům podařilo mě od něj odtrhnout, v rychlosti jsme se rozloučili a já zamířila k domečku s panenkami. Byly divné. Měly hrozně dlouhé nohy a kdyby musely používat chodidla k chození, stály by v úhlu pětačtyřiceti stupňů. Byly blbé. Nestály samy a bylo nutné je pořád držet nebo je opřít o stěnu. Byly to Barbíny.
Večer jsem provedla průzkum vedlejší postýlky. Ukázalo se, že mým sousedem je kluk jménem Libor Tůma. Sdělila jsem mu krásný rým, který mě hned napadl (Tůma-guma), čímž jsem si ho naklonila a následující večery jsme spolu přes mříže postýlek kuli pikle a pomlouvali nebohého Pepíčka Středu a Hedviku Štikovou (které jsem záviděla krásné barevné obrázkové brýle).
Ráno v oční školce začínalo převlékáním, pečivem a bílou kávou v modrém plastovém kelímku. Poté byly všechny děti vyskládány do řady na lavičku před ředitelčinu kukaň, načež personál většině z nich oslepil náplastí jedno z očí. Dopoledne jsme ve školce pracovali kvůli očím - vypichování obrázků špendlíkem tak, že pak šel vytrhnout jako známka, vyšívání obrázků, výroba vánočních ozdob a jiné jemnomotorické libůvky. Učitelkami oblíbený úkol spočíval v obkreslení nějakého tvaru na čtverečkovaný papír (1x1 cm) s tím, že je nutno vybarvit všechny čtverečky uvnitř tvaru různými barvami tak, aby nebyly vedle sebe dvě stejné barvy. Přišlo mi to stupidní (protože mě nenapadlo, že pro některá oční postižení to může být hodně obtížné), leč poslušně jsem vybarvovala miliony čtverečků, aby se mi očičko posílilo.
O víkendu nás učitelka volala ke svému stolu a četla nám liebesbrífy z domova. V rohu třídy byla temná budka, kam si nás po jednom zvala každý den oční doktorka, nechala nás koukat do přístroje na obrázky (spojování bezuché a bezocasé kočky v normální zvíře), svítila nám do očí zeleným a žlutým světýlkem a nakonec nám řekla jméno následovníka, které jsme vykřikli při výstupu z temna. Následovala práce s jiným přístrojem. Ten můj stál za prd, dostala jsem něco jako mikroskop s dvěma kukátky, do kterého jsem vkládala obrázky a následně do něj musela koukat a kreslit, co vidím. Neviděla jsem svoji ruku ani to, co kreslím, jen ten obrázek. Strašlivě mě to nebavilo, protože bych coby čtyřletá holčička místo letadla nebo vejce natvrdo ve stojánku obkreslovala radši princezny. Další přístroj bylo nutné držet na nose, vypadal jak brejle virtuální reality a bylo nutné na tom cosi kamsi posunovat. Brzy však pochopili, že nechápu a nahradili ho zrcadlovou deskou, s kterou jsem si sice taky ze začátku nevěděla rady, ale šlo to líp zamaskovat a odkoukat od sousedů.
Odpoledne jsme buď chodili ven na procházky nebo na zahradu, kde nám jako první vtloukli do hlav, že kdo spadne z houpací lavičky, musí zůstat ležet na zemi, dokud houpačka nezastaví. Když bylo hnusně, byli jsme ve třídě, kde jsme pracovali (když byla "zlá" paní učitelka). Nebo si stavěli bunkr z velkých molitanových kostek, na který nám pak "hodná" paní učitelka dala velkou žíněnku jako střechu a mohli jsme do bunkru pod dozorem po jednom vlézt a vylézt za poslechu hudby z gramofonu (nejvíc frčel hit Ztratila Lucinka bačkorku a Mlsné slůně). Dost často jsme si hráli nahoře v herně, pamatuju si Aquabally, dřevěnou farmu a průhledné barevné kostky.
A svítící semafor. S ním si většinou hrál kluk Pavlík, kterému se jednoho dne stala nehoda na záchodě. "Zlá" paní učitelka nám ji popsala tak, že Pavlík se pokakal, pokakal i záchod a teď to po sobě musí umýt a budou mu smrdět ruce. Mělo to velký výchovný efekt. Ten den jsem si od Pavlíka semafor nepůjčila a všechny děti několik dní nešly na velkou.
Občas nám pouštěli pohádky - všechny kovové dětské židličky s oblými opěrátky dali do půlkruhu a koukali jsme na Byl jednou jeden život, Willyho Fogga, tulení mládě Lauru nebo Srdíčkové medvídky. Po skončení odpoledního školkového programu se všechny děti zase posadily na lavičku a učitelka nám odtrhala z očí okluzory a náplasti. Poté nám na nastavené prstíky kydla úžasnou průhlednou modrou mastičku, kterou jsme si rozšmrdlali na bolavou kůži kolem očí.
Po večeři nás čekalo večerní mytí. Kromě čištění zubů a mytí rukou a obličeje občas probíhalo i sprchování. Nebylo oblíbené. Kluci do jedné řady, holčičky do druhé řady. Narvat na hlavu tuhou gumovou čepici, která strašlivě tahala za vlasy. Nepomohlo, že byla růžová, nenáviděla jsem ji. Namydlit se za poslechu mouder ostatních dětí (ten, kdo má nad zadkem dva ďolíčky, je tlustej nebo blbej, hihi) a vystát frontu ke sprše, kterou obsluhovala některá z vychovatelek, která z nás spláchla mýdlo. Jedna paní ošetřovatelka se tohoto úkolu ujímala natolik horlivě, že po jejím mycím zásahu všechny holčičky vždy pálilo první čůrání, takže při jejích službách se ve frontě místo drbů šířily "zaručené rady", jak zmírnit dopady jejího drhnutí.
Churavé děti (rýma, kašel, já prožila i zánět středního ucha), zůstaly samy v posteli a dostaly od učitelek úkoly, občas nějaká sestřička zaskočila zkontrolovat a popovídat, jinak to byla jedna velká nuda. Jen jednou (to bylo druhý rok a už jsem byla ve velké ložnici, kde byly normální postele), jsme ležely nemocné dvě najednou - každá na jiném konci ložnice. Zrovna jsem přebíhala přes všechny postele, abych si půjčila růžovou pastelku a nechodila po studené zemi, když tu se ozval od dveří hroznej řev a byla jsem sprdnuta na tři doby. Pak už jsem si pastelky nepůjčovala.
Výjimečných situací v oční školce bylo minimum. Kromě příchodu Mikuláše, jenž organizovala "zlá" učitelka a všechny děti měly co dělat, aby nedopadly jako chudák Pavlík, to byl i den, kdy se ve školkové třídě (oproti běžnému zvyku svítit všude a vším) zhaslo. Všechna okna se zatemnila, učili nás zaskřehotat hymnu a na třetí pokus nastartovali promítačku a ukázali nám fotky Masaryka a jeho ženy Charlotty. Nejspíš promítali i něco dalšího a možná říkali něco zajímavého k aktuálnímu dění, ale to už moje čtyřleťácká pozornost odplula k představě toho, jak by v té tmě krásně svítil Pavlíkův semafor.
Kromě státní hymny jsem se v oční školce naučila i plno jiných užitečných básní a písní (Na kopečku v Africe, Pepina se vdávala nebo Maminko dej ruce vzhůru), nevyčnívat a nežalovat (protože vše může být použito proti vám). Především jsem se ale naučila být hodná a poslušná holčička, k čemuž mě po celou dobu pobytu nabádal nejen místní personál (slovně i svým chováním), ale i celá široká rodina v každém druhém dopise. Hlavně, aby se očičko uzdravilo.
Očičko se na uzdravování vysralo, čímž veškeří oční doktoři ztratili u mé mámy respekt, zejména tím, že vše hodili na mě s tím, že jsem cvičila tak moc, až se mi oči rozjely. A když jsem v první třídě začala brýle zahazovat, protože se mi kvůli nim děti smály, zůstaly jednoho krásného dne zahozeny a očičko vesele atrofovalo až do puberty.
Hodnou holčičku jsem začala zahazovat před několika lety a není to zdaleka tak snadné jako zbavit se hnusných žlutých okousaných brejlí, který nenávidíte. Daří se mi to střídavě a pomalu. Protože hodnou a poslušnou holčičku je nutné nahrazovat někým jiným okamžitě a často, jinak má tendence se vracet a strkat vás do záležitostí, který nechcete vy, ale někdo jinej. A na to je v životě čím dál míň času a nálady.
Tož tolik k výročí.
